Manévrující letadlo nejistě hledalo letiště uprostřed pralesa pod bouřkovými mraky. Když jsem pak bloudil městečkem, netušil jsem, jak komplikované bude dozvědět se cokoli.

Většina lidí tvrdila, že dojít ke Korowajům je nemožné. Naštěstí se našel muž, který mi dodal naději. Prý stačí jet 25 km autem k poslednímu mostu a pak je to už jen 14 dní pěšky pralesem.

Setkání s lidmi bylo neuvěřitelné, většinou uměli jen pozdrav „pagi pagi“ a nejvíce oblíbené sousloví „džaú džaú“. Tedy v jejich podání dobrý den a daleko, předaleko.

O Korowajích většinou nevěděl nikdo nic a dvě ženy obtěžkány trsy zelených banánů se jen chichotaly během otázek na cestu. Místo odpovědi jsem od nich dostal čtyři banány. Jak se ukázalo, bylo to mé poslední jídlo na následujících deset dnů.

Během brodění v první rozdivočelé řece mi totiž uplaval vak s jídlem. Hladové putování v liduprázdné krajině pak bylo těžkou zkouškou odolnosti. Doporučuji se pořádně najíst před cestou, protože za pět týdnů na Papui padne minimálně 15 kilo vaší váhy.

Video
délka: 03:57
720p 480p 360p 240p

Na návštěvě ve stromovém domku Korowajů YouTube/Luc Hardy

Ideální jsou k tomu Vánoce. Nejhorší bylo brodit divoké řeky, které byly hluboké i několik metrů. Nejtěžší byla řeka široká skoro kilometr a půl. Naštěstí mi v okamžiku, když mne voda už unášela, pomohl člověk s holí. Po deseti dnech první lidská bytost. Věnoval jsem mu tabák a on mně dva banány a dvě brambory.

Od této řeky už v okolí cesty byly častější lidské stopy a jednoduché chatrče se střechami z banánových listů. Obyvatelé měli většinou krátké otrhané kalhoty a někteří i trička.

Bohužel místo toho, aby mi ukázali cestu, děti začaly brečet a ženy s ratolestmi prchaly do nitra lesa. Muži naopak brali do ruky oštěpy. Bílého muže viděli zatím jen párkrát. Naštěstí balíček tabáku vždy prolomil bránu nedůvěry.

Papuánský deštný les je třetím největším po Amazonii a střední Africe. Muž s dírou v nose zvaný Manuel mne dovedl do vesnice, odkud je to prý ke stromovým lidem jen pouhé dva dny. Ujali se mě dva muži, už to byli Korowajové, ale žili ve vesnici na okraji hlubokého lesa.

Doprovázel nás i kluk se vzduchovkou a svazky šípů. Následující dva dny byly doslova peklem. Brodění lesem, kde voda byla pořád minimálně po kolena. Po tolika dnech ve vlhku mě navštívila i plíseň. Také nohy těžce trpěly ve vodě.

Marcus a jeho klan. Jedni z posledních lovců, kteří ještě žijí tradičně.
Marcus a jeho klan. Jedni z posledních lovců, kteří ještě žijí tradičně.
Autor: Tomáš Kubeš

Pokud nohy nemažete tukem, časem sleze kůže téměř až na maso, což relativně bolí. Po vzoru místních jsem také sundal boty, jenže prvním píchnutím větví do nohy to neskončilo. Večer moje tělo pokrývaly ranky velké jako koruny a každým dnem se zvětšovaly.

Konečně se po dvou dnech pralesních útrap ukázal uprostřed palouku první stromový dům – rumatinki. Asi největším úskalím bylo vylézt do výšky osmi metrů po kluzké malé kládě s malými zářezy. Dům byl postaven na třech kmenech stromů, které asi v polovině odřízli.

Uvnitř visely lovecké trofeje: od prasečích sanic, kostí různých velikostí až po hadí lebky nebo kasuáří vejce. Dvě ohniště jasně odlišovala prostor mužů a žen. Dům byl už několik let pustý, a tak mě muži odvedli za svojí rodinou ještě několik hodin pěšky.

Tady byl už nízkopodlažní dům, vysoký jen pouhé dva metry. V chatě seděla stařena, která zpívala depresivní píseň, z jednoho prsu kojila dítě a z druhého malé prasátko.

Ovšem nejhorší okamžik nastal, když stařena přestala zpívat: dítě totiž zemřelo. Zpozorněl jsem. Lidé, kteří žijí v přírodě v podstatě v době kamenné, si můj příchod mohli spojit se smrtí dítěte. Takovéhle okamžiky mohou být nebezpečné, zvlášť u lidojedů.

Asaro, »blátiví muži«, děsí dodnes svými maskami z hlíny a bahna.
Asaro, »blátiví muži«, děsí dodnes svými maskami z hlíny a bahna.
Autor: Tomáš Kubeš

Jestli tento zvyk přetrval, nikdo neví, na podobné otázky jsem vždy dostal nejednoznačnou odpověď. Zvyků se člověk nezbavuje tak rychle. Mám osobní zkušenost, kdy jsem na cestách nevinně pomohl a daroval obyčejný paralen proti horečce.

Jenže dotyčný ráno zemřel a celá vesnice mě obvinila z vraždy a ráno mě málem oběsili. Nebýt náčelníka, který uklidnil rozzuřené obyvatele, asi by už nebylo o čem vyprávět. Vpodvečer přišel nahý otec se sekerou na rameni, ale vůbec jsem se mu nelíbil. Dal mi najevo, že nejsem vítán, sdělil mi, že mám odejít z jeho světa, mám přece svůj. Nezabral ani tabák a sůl jako dary.

Tomáš Kubeš se ale nevzdal a pokračoval v putování za Korowaji. Jak jeho cesta pokračovala? Dozvíte se v aktuálním dubnovém vydání Lidé a Země.

Fotogalerie
10 fotografií