Anastasia (23) se vrátila do Mariupolu pro rodiče, nakonec odvezla 8 lidí. „Bylo to jako konec světa.“

Anastasia si uvědomovala potenciální následky války už od prvního dne okupace, se svým snoubencem včas utekla z bombardovaného Charkova a dočasně se usadila v jihoukrajinském Dnipru. Nemohla ale přestat myslet na své rodiče, kteří zůstali v Mariupolu napospas ruským sadistům. Oksana (54) se naposledy spojila se svou dcerou na konci března. „Nejezdi sem,“ varovala Anastasii, její dcera si ale ihned nato najala řidiče a za doprovodu dalších dobrovolníků vyrazila ve vypůjčené dodávce směrem k městu.

Před očima kulomet

„Nikdo nechtěl být tím vedoucím vozidlem,“ řekla Anastasia pro server BBC. „Mysleli si, že kdyby někdo vystřelil na kolonu, nejprve by zasáhli vedoucí vozidlo. Můj řidič byl velmi odvážný, řekl: ‚My budeme to vedoucí vozidlo.‘ Připoutala jsem se a řekla si: ‚Dobře, je to tady, rozhodla jsem se, ať se stane, co se má stát.‘“ Mladá Ukrajinka překonala 260 kilometrů strasti, projížděla jednou kontrolní stanicí za druhou a musela hned několika ruským vojákům vysvětlovat cíl své cesty. „Na jednom z checkpointů na nás namířili kulomety, když nám kontrolovali papíry,“ vzpomínala. Okupantům tvrdila, že musí dovézt léky svému nemocnému otci.

Hrdost s hořkou příchutí: Vzkazy příbuzných obránců Mariupolu. „Zase se uvidíme.“

„Měla jsem pocit, jako by nám měli každou chvíli vzít auto nebo nás zastřelit, znásilnit. Neustále očekáváte, že se to stane. Je to děsivé. Uvědomíte si, že tam neberou na vědomí žádná vaše práva,“ uvedla Anastasia. Zároveň se bála, že do města nedorazí včas, cesta jí zabrala přes devět hodin. Do Mariupolu se jim nakonec podařilo dostat až chvilku před večerním zákazem vycházení. „Bylo to jako konec světa. Kolem vás byla hořící auta, tanky, díry v domech, černé budovy s propadlými střechami. Davy špinavých lidí s prázdnými pohledy nás pronásledovaly po zaminované silnici. Přišli o všechno, zemřeli jim příbuzní,“ vzpomínala Ukrajinka.

Hrdinka s pocitem viny

„Zprvu koukáte na ty hroby a jste vyděšení a zmatení, ale jakmile jich vidíte deset, dvacet, už je jen míjíte. Možná je to jen mnou, ale bylo to, jako byste si na ta zvěrstva rychle zvykli,“ pokračovala. První noc v Mariupolu strávila Anastasia s řidičem a ostatními dobrovolníky v místní škole, která sloužila jako dočasný kryt pro civilisty. „To byl asi druhý nejděsivější zážitek. Na zemi na chodbách, ve třídách a tělocvičně leželi lidé skoro na sobě. Těžko se tam dýchá a lidé už déle než měsíc nemají přístup k tekoucí vodě. Jedna babička strávila deset dní ve sklepě bez jídla. Každý den vypila jedno syrové vejce,“ popisovala.

Anastasia se setkala se svými rodiči hned další den. „Nemohla jsem slavit, ale nemohla jsem ani brečet,“ konstatovala a rodičům v tom momentě řekla, že plakat budou až na ukrajinském území. Oksana si na cestu sbalila jen několik kusů oblečení, všechno ostatní nechala za sebou. Anastasia mezitím došla pro několik sousedů, z města nakonec vyvezla osm lidí, a ačkoli se jí podařilo téměř nemožné, doteď se neustále potýká s pocitem viny. „Každý den se dozvídám, že buď zranili, nebo zabili některé z mých spolužáků či příbuzných,“ uvedla. „Musí se snažit přežívat. Každý den po nich střílí. Mnozí nechtějí odejít, nechtějí opustit své domovy nebo hroby svých manželů či manželek.“

„Je vzorem pro mnohé lidi,“ řekla pyšná matka o své dceři, kterou nazývá hrdinkou. Oksana denně vzpomíná na hrůzy, kterým se ve svém milovaném městě stala svědkem. „Každý zločin má svůj trest,“ dodala, naděje se vzdát odmítá. „Jak věřit v šanci na záchranu? Abyste zůstali odvážní, musíte věřit.“

Kdo je kdo v Pluku Azov: Děda Prokopenka bojoval proti Rusku také, Volyna má malého syna. Co dělali před válkou?