14°C
Proč tolik stěhování, to je nějaká vášeň?
Kdepak, to tak přichází. Beru to už tak, že se z toho snažím nedělat problém, prostě takový je život, tak se stěhujeme, no a co?
Co rozhodlo, že volba padla právě na tento byt?
Dvě koupelny. Vlastně kvůli dcerám, de facto kvůli té mladší, která s námi ještě bydlela. Jako každá pubertální holka potřebovala namalovat každou řasu zvlášť, já jsem druhá, která o sebe ráda dbá. Manžel, to je rychlovka, ale nebylo vyhnutí, než dvě koupelny. A musím říct, že najít byt s touto dispozicí byl vážně oříšek.
Jak dlouho jste se zabydlovala?
Asi 14 dní. Nemám ráda krabice. Dělá to provizorium, nepořádek, a já pak mám nepořádek v duši. Třeba spím jen čtyři hodiny, ale vybaluju, rychle, rychle, aby to už bylo. Pak pověsit obrazy a zítra už přijde návštěva.
Kombinujete původní a nový nábytek, jak se v tomto stylu zařizuje velký byt?
Velice dobře. Když je velký prostor, tak je prostor pro fantazii. U malého bytu musí člověk hodně přemýšlet, jak to udělat, aby to vypadalo, že je to velké. Ve velkém to jde zlehka. Přistupuju k tomu spíš s úctou, že je to starý dům a zaslouží si interiér, který odpovídá té době. Nedovedu si představit, že by to tu bylo úplně moderní. Navíc já ten starší styl mám ráda. Maminka vždycky říká, že je to tu jak v bazaru. Tak jo, klidně jako v bazaru, mně se to líbí. Jako studentka v Praze jsem milovala chození po starožitnictvích, bazarech, takže někde to tam ve mně je už dlouho.
Na některých věcech trváte, třeba na jídelním stolu, který se dá rozložit.
Ano, když se tam vejde 10 - 12 lidí, tak je to skvělé. My máme rádi společnost. Sháněla jsem ho, všechny byly moderní a za neskutečné peníze. Takže jsem zase nastoupila do bazarů a tam jsem našla.
Vzhledem k tomu, že tu už ani jedna dcera nebydlí, vznikla pracovna.
Dala jsem tam rohový gauč, aby když dcera přijede, se necítila úplně vystěhovaná, Slouží to i jako pokoj pro hosty, ale přesunula jsem si tam piáno.
Jsou tam i činky, cvičíte?
Cvičím, ale nejsem každodenně praktikující cvičenec. Třeba měsíc mě to drží, jsem na sebe hrozně hrdá, pak se něco stane a tři měsíce nic. Jsem jak ten kuřák, který říká, že skončí s kouřením a pak zase začne, tak tak to mám já s tím cvičením.
Na jednom konci chodby je kuchyně, kdo tam kraluje?
Můj manžel. Nemám vstup zakázán, ale je fakt, že on má strašně rád velké nádobí, rád vaří, je to podle jeho představ, ale mě se ty představy líbí. Ale na jednom jsem trvala, že tam musí být stůl. On tam chtěl mít pod oknem přípravnou pracovní desku a když jsem se ptala, kde budeme snídat, tak říkal, že přece máme velký stůl v obýváku. Ale kdo by se s tím kakaem a chlebem s medem nosil.
Vy jste mu na oplátku zabrala všechny skříně v ložnici.
Ano, ale co muži potřebují? Jen ten oblek, košili nebo tričko a džíny. My ženy máme i džíny i šaty. Potřebujeme víc místa.
Tím, že je spousta skříní v ložnici, zůstala předsíň prostorná a moc to v ní sluší starožitným kouskům.
To jsem moc chtěla. Vyrostla jsem v paneláku, tam byly předsíňky malinké, když se oblékali 3 lidi, musely se otevřít dveře do chodby. Snažila jsem se to udělat tak, aby předsíň měla vzduch.
Zdi jste oblékla do obrazů...
Pro mě, když nejsou na stěnách obrazy, tak je to holobyt. Zpívala jsem na spoustě vernisáží a oni mi vždycky místo honoráře dali obraz. A můj manžel má také rád obrazy, takže teď už si je nemusím vyzpívávat, on mi je kupuje. Neumím si vlastně představit zdi bez nich. Kytky a obrazy to je pro mě teplo domova.
