18°C
To je nějaká vášeň, stěhovat se po patře sem a tam?
Jan: To je dlouhý příběh. Já jsem se před víc jak padesáti lety 1. 12. 1971 nastěhoval do bytu se svojí tehdejší ženou Štěpánkou Haničincovou. A ona mi jednou povídá: „Víš, kdo se nastěhoval do bytu naproti? Evička Hrušková. No herečka přece, naše první Popelka.“ Potkávali jsme se ve výtahu, při různých akcích a tak.
Eva: Jaké akce, Jeníčku. My jsme se potkali tak jednou za měsíc, já nesla nákup a on se zeptal: „Dobrý den, Evo, hodně práce?“ Já řekla: „Ano.“ On odvětil: „To je dobře.“ A zmizel. My jsme se nevídali.
Ale pak se to změnilo a vídat jste se začali.
Jan: Před několika týdny to bylo 23 let, co Štěpánka odešla do hereckého nebe. Pak jsem po dvou letech oslovil Evu, aby se mnou nazkoušela pohádku Šípková Růženka. Zkoušeli jsme. Připravovali jsme to představení. A při těch pohádkách a při tom zkoušení jsme se do sebe zakoukali.
Eva: Já myslím, že to bylo tím, že si mi uvařil ten bylinkový čaj, protože jsem měla kašel.
Každopádně došlo na stěhování. Vy jste se nastěhovala k Honzovi?
Eva: To byla paráda, já jsem si jen dala věci do několika banánových krabic a šla jsem přes chodbu. V tomto bytě zůstali bydlet synové.
A pak, po pár letech, když se synové odstěhovali, jste si řekla: Chci zpátky k sobě domů, přestěhujeme se…
Eva: Já musela pomalu, Honza nechtěl, on je velký konzerva.
Jan: No upřímně, moc se mi nechtělo.
Jak jste ho přesvědčila?
Eva: Pragmaticky, nájem, elektřina, tento můj byt je poloviční než ten jeho.
Takže si dal Honza věci do krabic…
Jan: Těch bylo hodně, tam bylo skutečně těch padesát let.
Eva: Ale protože se Honza nechtěl stěhovat, udělala jsem mu pro radost za pomoci kluků jako velké překvapení jeho pracovnu jako kopii té, kterou měl doma. Je to otisk.
A jak jste to tu pak dali dohromady? Shodli jste se na vkusu?
Eva: Shodli, ale těžko se vměstnává větší byt do menšího. Navíc zařízeného. Honza měl v bytě věci po původních majitelích tohoto domu, třeba sekretář nebo bicí hodiny. Já je mám taky, dvoje, po babičce i po prababičce. Všechny jsme museli vypnout, to bychom se nevyspali.
Jan: Taky je tu obraz, který dostali moji rodiče František a Růženka, když se v roce 1931 brali.
Máte neuvěřitelně pohodlnou sedačku.
Jan: Ta má také svoji historii, vzpomínám si, že ji měl tatínek ve svém nakladatelství Pamir, které založil po 2. světové válce. A představte si, byla to nakladatelská společnost Hrušková-Přeučil. Slečna Hrušková byla tatínkova přítelkyně, kterou si pak vzal za ženu.
Kolik se vám sem toho nevešlo?
Eva: Asi tak 60 banánových krabic. Ten větší byt prostě do menšího nedostanete. Byla tam i celá řada krabic s fotografiemi z inscenací. Ty jsme ale nevyhodili.
Jan: Přátelé mě upozornili, že bych je měl využít. Tak jsem udělal knihu Deset klobouků Jana Přeučila. Protože já klobouky miluji, mám na ně i kloboukovou skříň. Každá kapitola má určité téma mého života a našeho společného, krásného života.
Vy tu oba tak záříte, je něco, co by vás učinilo ještě šťastnějšími?
Eva: Já se nechci rouhat, myslím, že jsem šťastná už teď a nic mi nechybí.
Když jste připravoval kávu, tak jste zmínila, kdyby to tu tak mělo terásku…
Eva: To ano, ale i bez terásky je to v pohodě.
Jan: Tady je krásný balkonek, malinkej.
Eva: No krásnej není. Malinkej je.
Jan: My jsme si ty Vinohrady zamilovali. Je to nádherná čtvrť. Já tu chodím nordic walking, jsou tu Riegrovy sady, Grébovka, je tu řada nejrůznějších kavárniček, život tu dýchá ohromným způsobem.
