14°C
Zhruba před rokem jste prohlásil: Nemám nic proti tomu, když někdo hraje v těch všech Ordinacích, ale já bych to asi nedal. To už by se muselo něco stát. Tak co se stalo?
Máte pravdu, to jsem řekl. Ale stala se vlastně úplně jednoduchá věc – dostal jsem nabídku si v Ordinaci zahrát, a když jsem ji zvažoval, došel jsem k určitému prozření. Došlo mi, že je blbost stavět se odmítavě k něčemu, co vlastně neznám, co jsem nikdy nezkusil. Mně na působení v tak populárním seriálu vadila především jedna věc – mám kamaráda, který v jednom takovém hrál, a já viděl, jaký to na jeho život mělo dopad. Že když jsme občas zašli někam na pivo, neměli jsme pomalu prostor si něco říct, protože za ním pořád někdo chodil, ten chtěl podpis, tamten fotku… A všichni ho oslovovali jeho seriálovým jménem. To mě trochu děsilo.
Ale zjevně jste to překonal.
Tak té určité ztráty soukromí se trochu bojím pořád. Ale převládla ve mně zvědavost, touha zkusit si něco úplně nového, protože tyhle nekonečné seriály, to je naprosto jiný styl práce, než na jaký jsem byl zvyklý z divadla nebo z filmu. Teď, když už jsem k tomu lehce přičuchl, můžu říct, že bych to doporučil každému herci, který tu příležitost dostane. Je to velká škola, ale krom hereckých zkušeností to má ještě další významný přínos. Tím, že se většinou natáčí brzy od rána, tak se třeba končí už v jednu, já mám za sebou spoustu práce a před sebou celý den. To je pro mě vítaná změna, běžně bych tou dobou totiž ještě pravděpodobně spal. (směje se)
Jste prostě bohémové, vy umělci.
Bejvávalo. (směje se) Díky Ordinaci se z bohéma postupně stává člověk s mnohem větší zodpovědností a životním řádem.
Kdo by to byl do vás řekl, se zodpovědností a termíny jste prý měl během studií na JAMU dost problémy. Dokonce jste školu po čtyřech semestrech opustil.
No jo, ale kdo v tom věku tyhle problémy neměl? Já bych neřekl, že jsem byl nějaká výjimka nebo černá ovce. Vždyť je to celkem normální, že mladé lidi baví cokoliv jiného než škola. Dneska už by rodiče svoje děti pomalu čipovali, aby měli přehled o každém jejich kroku, to mi přijde padlé na hlavu. Sami chodili za školu a určitě udělali pár průšvihů, a svým potomkům by to chtěli odepřít. Jsem rád, že já jsem si mohl dětství a mladí užít se vším všudy, a rozhodně ničeho nelituju.
Baví vás práce v Ordinaci?
Musím zcela upřímně říct, že fakt baví. Ze začátku jsem byl teda příšerně nervózní, protože, jak už jsem říkal, byl to pro mě úplně nový svět. Ale teď, když už mám za sebou přece jen pár měsíců natáčení, si to vyloženě užívám. Jasně, nebudu se teď tvářit, že je to ohromné umění, které by mělo sbírat ceny kritiky. Je to mýdlová opera, ale rozhodně zábavná.
A taky je to finanční jistota, ne? Protože divadlem se prý u nás moc uživit nedá…
No jistě, to je samozřejmě taky příjemné, nebudu tvrdit, že ne. Všichni přece pracujeme proto, abychom si vydělali peníze a mohli platit účty. Ale za sebe můžu říct, že to nebyl ten hlavní důvod, proč jsem na nabídku z Ordinace kývnul. I když si to samozřejmě každý myslí a málokdo mi teď bude věřit. Já si to fakt chtěl hlavně zkusit, abych zjistil, jestli ten můj dřívější odmítavý postoj měl nějaké opodstatnění. Nejsem typ člověka, co by byl schopný dělat cokoliv jen kvůli penězům.
Vyčetl vám to někdo z kolegů z divadla? Ptali se: Proboha, do čeho jsi to vlezl?!
Jasně, to se mi samozřejmě stalo. Ale na to já mám jednoduchou odpověď: Běž do toho taky, zkus si to a pak se o tom můžeme pobavit. Do té doby to nemá smysl.
Ordinace je pro vás mimo jiné nová v tom, že v ní hrajete kladnou postavu. To se vám moc často nestává.
To je fakt a právě to byl taky jeden z důvodů, proč jsem byl na začátku natáčení tak nervózní. Nejsem na ty klaďase zvyklý. Nevím, čím to je, ale vybírají si mě zpravidla do rolí hajzlíků. Asi na to mám prostě ksicht. (směje se) Že jsem si tady mohl zkusit pana Božského, to je jen další plus. A který chlap by to nechtěl? Navíc v mém případě je to možná poprvé a naposledy, protože já opravdu jako pan Božský nevypadám. (směje se) A ze startu se mi to ani moc nedařilo, od jedné divačky jsem hned dostal zpětnou vazbu, že se málo usmívám. Tak na tom teď pracuju a snad se lepším, ono to holt chvíli trvá, než z grázla uděláte prince. (směje se)
Když se vaše postava doktora Sekory začala v televizi objevovat, psalo se, že vám role v seriálu zachránila nohu, že jste o ni málem přišel. Jak to bylo?
Vlastně přesně takhle. Stalo se to hned první nebo druhý natáčecí den. Večer předtím jsem v divadle odehrál představení, kde hodně padám a příšerně mi oteklo koleno. V Ordinaci jsem pak točil na operačním sále, ale noha mě bolela tak, že jsem téměř nemohl stát, natož chodit. Naštěstí byl na place přítomný odborný poradce, doktor Otakar Dosoudil, který se mi na to podíval a okamžitě mě poslal do Motola. No a bylo to opravdu tak vážné? Bylo. V nemocnici zjistili, že se mi v noze usídlil zlatý stafylokok. Muselo se to řešit ihned a operativně. Měl jsem velké štěstí, že se zánět podařilo vyčistit a nepoškodila se kost. Kdyby se to totiž chytlo kosti, jsem vyřízený. Ota mi zachránil nejen nohu, ale i roli a já mu jsem neskonale vděčný. Protože kdyby tam tehdy nebyl, já bych se na to nejspíš vykašlal a určitě bych několik dní čekal, že to samo přejde. A pak už by to byl ohromný problém. Trvalo měsíc, než jsem začal zase bez obtíží chodit, a ještě jednou moc děkuju nejen Otovi, ale taky celému týmu Ordinace, že dokázali všechno takhle narychlo změnit a přizpůsobit mému stavu. To jsem vůbec nečekal, upřímně jsem se bál, že mi tu roli vezmou.
No jo, přišel jste a hned problémy…
No právě! Navíc to nebylo poprvé v životě, co se mi něco takového stalo. Já jsem na ty potíže snad nějaký magnet…
Myslíte?
Nevím, to jsem spíš tak plácnul. Ale je fakt, že se mi takovéhle komplikace dějí častěji než ostatním, aspoň mám ten pocit. Dřív to ale bylo intenzivnější, to jsem fakt problémy přitahoval, i když nutno uznat, že za spoustu z nich si můžu sám. Naštěstí mám dojem, že se to s postupujícím věkem lepší.
Narážíte na tu událost, která se vám stala před lety v Národním divadle, kdy kvůli vašemu kolapsu museli zrušit představení a poslat diváky domů? Za to jste si ale sám nemohl, ne?
Mohl, nebudu alibista. Mám diagnostikovanou jistou formu epilepsie, a kdybych se striktně řídil doporučením lékařů, tak bych nesměl kouřit ani pít kafe… Což, popravdě, úplně nedodržuju. Taky jsem tehdy málo spal, byl jsem přetažený, ve stresu a všechny tyto aspekty pak vedly k tomu, že jsem místo na jevišti skončil v nemocnici. Bylo to tehdy dost nepříjemné a na to konto jsem v Národním divadle skončil. Ale to už je dávno, dneska už jsem jinde.
Epilepsii máte od narození?
Nemám, až od nějakých sedmi let. V první třídě jsme se se spolužákem klouzali, on mě shodil a já spadl hlavou na kachličky. Až zpětně se pak neurologové shodli na tom, že tam někde to začalo. Epilepsie má mnoho různých forem, já to mám tak, že to její ložisko vyhřezne a pak zase zmizí, není tam pořád. Teď už se naštěstí hodně dlouho neobjevilo.
Vraťme se k herectví. Řada lidí vás asi poprvé zaregistrovala ve filmu Kobry a užovky, bylo vám 37 let. Mně jednou jeden váš kolega řekl, že herec, který se neprosadí do třiceti, má smůlu. To vyvracíte.
Já se spoustu let věnoval hlavně divadlu a bavilo mě to, vlastně mě to baví dodnes. Ale nebudu kecat, klidně bych si roli ve velkém bijáku zahrál už v pětadvaceti, jenže žádná taková nabídka nepřišla. Za to žádný herec nemůže, že ho před tu kameru nikdo nevytáhne. Nicméně mi to nevadí. Počkal jsem si sice dýl než někteří kolegové, ale zas mi to připadá jako lepší varianta než u herců, kteří začnou točit hned po škole a těmi divadly si vůbec neprojdou. Často, když se s nimi pak člověk baví, vidí, jak jim ta rychle nabytá popularita stoupla do hlavy. Divadlo je ani nezajímá, protože v něm nejsou tak vidět a oni přece chtějí být hlavně slavní. Tyhle pocity já neměl, o slávu mi nikdy nešlo.
S Ordinací vás popularita ale nemine. Možná vás dokonce časem uvidíme v nějaké zábavné show typu Tvoje tvář má známý hlas jako vašeho kolegu Roberta Jaškówa.
Ještě před rokem bych vám řekl, že to v žádném případě, ale dneska říkám – proč ne?! S Bobem jsem se o tom bavil a prý je to fakt zábava, i když náročná. Já se prostě s čtyřmi křížky na krku naučil novou věc – neříkat ne věcem, které jsem nezkusil, jen kvůli hloupým předsudkům.
Očima autorky
Honza Hájek je umělec v pravém smyslu toho slova. Lehce zadumaný, přesto dost bezprostřední, protože ihned navrhl, že bychom si mohli tykat. A taky bohém, i když tvrdí, že ho Ordinace z toho největšího bohémství už vyléčila. Sešli jsme se v jeho domovském Divadle Na Zábradlí, kde hraje v několika skvělých představeních, takže pokud jste si seriálového Jana Sekoru oblíbili, právě tady ho můžete vidět zase v dost odlišné poloze.
