18°C
Nikdy vás ani na chvíli neobměkčil? Neuvažovala jste, že byste se vrátila?
Potom už ne. Jirka byl na operaci v lednu a rozcházeli jsme se v dubnu. A ty poslední měsíce byly opravdu hrozný, to bych nepřála nikomu. Byla jsem vyčerpaná už po tom předchozím roce a už jsem prostě nemohla. Pak když jsem byla chvíli bez něj, zjistila jsem, že je mi podstatně líp. A když mu neotevřelo oči ani to, že mohl umřít, tak co by mohlo? Pořád jsem si říkala, že když přijde i o mě a zůstane mu už jen malá, tak aspoň kvůli ní, aby neztratil i ji. Ale bylo to naopak ještě horší. Rezignoval, byl naštvaný na celý svět a vyžíval se v sebelítosti. A léčil to pitím.
Byl na vás někdy zlý?
To ne, on byl v jádru hrozně hodný člověk. V těch posledních měsících v sobě teda měl spoustu vzteku, byl naštvaný spíš na okolí než sám na sebe, neuvědomoval si, že si za všechno může sám, a pokaždé tu vinu svaloval na někoho jiného. Ale byl to hodnej chlap, vážně.
Jak ten váš bouřlivý rozchod vnímala dcera?
Můj původní plán, když už to bylo k nevydržení, byl, že vezmu malou a najdeme si nějaký byt tady kousek, protože sem chodí do školky. Budeme bydlet někde pár metrů od Jirky a zkusíme to takhle. V prvních chvílích jsem to ještě nebrala jako konec. Šlo mi jen o to mít na chvíli klid, moct se třeba aspoň jednu noc v klidu vyspat, což v té době nebylo možné. Denně mě budil, měl takové stavy, úzkosti… Prostě to nešlo, ale myslela jsem, že budeme nějak rádoby normálně fungovat. Budu mu dál vařit, prát… Jen budu mít vlastní prostor, kde bych se mohla nadechnout.
Ale odstěhoval se on...
Protože s mým návrhem nesouhlasil. Řekl, že v našem bytě sám zůstávat nebude, že by mu nás tam všechno připomínalo, že by se tam zbláznil, oběsil a kdoví co ještě. Takže ano, odešel on. Ale malá to nijak nevnímala, my jsme kvůli ní fungovali, jak nejlíp jsme uměli. Když měla nějakou besídku, sešli jsme se tam oba, Jirka k nám domů pořád chodil, seděli jsme na terase, povídali si… Prostě jsme se snažili nějak normálně komunikovat. Hlavně já se snažila, protože jsem si myslela, že aspoň tohle zvládneme.
Ale?
Ale nezvládli. Přes den to šlo, ale přišel večer a s ním různé excesy, kdy se nám Jirka dobýval do bytu a podobně. Byla toho spousta. Hodně si toho ani druhý den nepamatoval. Nicméně si myslím, že malou jsem od toho uchránila, jak jen to šlo. A snad se mi to i povedlo, i když problémy se spánkem měla taky. Už se to ale naštěstí uklidnilo. Poslední čtyři měsíce už se daří, že máme celou noc klidnou.
Jak ji ale uchránit před vnějšími vlivy? Chodí do školky, neměly na ni ostatní děti nějaké poznámky?
Měly, jasně, občas se to stalo. Děti jsou přímé, nevědí, co je vhodný a co ne. Doma se o tom bavili rodiče, a ani jim nedošlo, že je třeba to dítě poslouchá. Takže pak na ni sem tam někdo nějakou poznámku měl. Ale ona to naštěstí neřešila. O hodně věcech mi řekla, obecně se mi svěřuje, což beru jako svůj velký úspěch. Všechno, co někde zaslechla, jsem jí vysvětlila a pochopila to. Děti jsou hrozně chytrý, stačí jim jen nelhat a nedělat z nich blbce.
A jak jste jí pak vysvětlila, že táta umřel?
Toho jsem se hrozně bála. Sama jsem se sesypala a jenom představa, že jí to řeknu a ona se rozbrečí… To jsem si neuměla ani představit.
Vy jste ji na jeho možnou smrt nepřipravovala?
Ne. I když byli lidi, kteří mi radili, abych to udělala. Jenže já na to sama nebyla připravená. Nevěřila jsem, že by mohl opravdu umřít. Vždyť to byl Jirka, znala jsem ho, dostal se vždycky ze všeho. Takže Anička věděla jen to, že je táta v nemocnici, ale jak je to vážné, to nevěděla. V té době jsem ji ani do školky nedávala, aby se k ní právě něco nedostalo odjinud. Byly jsme spolu doma, což bylo trochu peklo, protože jsem před ní musela hrozně potlačovat vlastní emoce. Ale na to já už jsem v podstatě zvyklá, když se Jirka léčil, dělala jsem to rok. Před ním jsem byla silná, ale pak jsem potají brečela na záchodě. Mohla bych na olympiádu v potlačování emocí…
Nakonec jste jí to ale říct musela, ne?
Po Jirkově smrti jsem ji poslala ke svým rodičům, abych ji uchránila před tím tlakem. S mámou jsem se domluvila, že ji na to ona trochu připraví, a až přijedu, tak jí to vysvětlím. Vzala to dobře. Bude jí šest, je ve věku, kdy děti o smrti přemýšlí, ale vnímají ji jinak než my dospělí. Ani neplakala, prostě to přijala jako fakt. Dochází jí to až teď postupně a myslím, že ji to bude určitým způsobem formovat celý život. Jirka tady po sobě zanechal krásný díla a věřím, že si ho Anička bude pamatovat v tom nejlepším možným světle.
Jak ta zpráva o jeho smrti zasáhla vás?
To mělo určitý průběh… My se s Jirkou neviděli od října loňského roku. Jen jsme občas byli v kontaktu kvůli nějakým nedořešeným finančním věcem, které mi zůstaly na krku. Někdy v listopadu mi řekl, že on na to kašle, že nic řešit nebude, protože má stejně rakovinu. A já mu nevěřila, poznala jsem, že lže. Tak jsem zavolala jeho lékaři a ten mi řekl, že se Jirka nedostavil na vyšetření, ale že žádnou rakovinu prokázanou nemá. Taky mi řekl, že se nemám nechat psychicky vydírat.
Takže Jirka v tu chvíli nevěděl, že se rakovina opravdu vrátila?
Nevěděl, nic neměl prokázané. Ale do dvou týdnů mu začalo být opravdu špatně a odvezli ho do nemocnice, kde se zjistilo, že to fakt není dobrý. Možná už to nějakým způsobem tušil. Já jsem ale nečekala, že by to mohlo být až tak špatný, jak nakonec bylo.
V nemocnici jste za ním ale pak už nebyla…
Já ale hrozně chtěla! I když mě řada lidí odrazovala, říkali, že to bude vypadat tak a tak… Ale mně už bylo úplně jedno, jak co vypadá. Sice jsme řešili rozvod a řešila jsem další svý problémy… Ale bála jsem se o něj, hlavně když mi řekli, že už není žádná možnost, že už nic nepomůže. Pořád mi jen běželo hlavou, že to není možný, že se něco musí dát dělat. On ale nechtěl, abych za ním přišla, takže už jsem ho neviděla.
Když potom zemřel, nevyčetla jste si někdy, že jste to měla vydržet a zůstat s ním do konce?
Ne. Já myslím, že jsem vydržela až až. Když se na to podívám zpětně, vyčítám si jen to, že jsem neodešla mnohem dřív. Ještě dávno předtím, než onemocněl. Ale byla jsem dlouho zamilovaná naivka, neposlouchala jsem, když mě někdo odrazoval, a zahučela jsem kvůli tomu do řady problémů, které jsem si mohla ušetřit. Někdy mě napadá, že bych hrozně chtěla, aby tady byl, aby byl naživu. Abych ho mohla za všechno seřvat. (směje se) Ale jinak nelituju ničeho.
Asi myslíte finanční problémy. Jak to je vůbec teď s dědictvím po Jirkovi?
Byla jsem u notáře, strávila jsem tam dvě hodiny a dost jsem koukala. Ty dluhy jsou mnohem vyšší, než jsem si vůbec myslela. Já se ale dědictví klasicky zřekla. To ale neznamená, že bych byla bez dluhů, hodně jsem si jich kvůli Jirkovi nadělala už za jeho života, protože prostě byly věci, co se musely zaplatit, co se musely zařídit. Ty splácím dodnes. Beru to ale jako zocelení a myslím, že i díky tomu jsem pracovně tam, kde jsem. Protože jsem prostě byla donucená makat.
