Jsou to zhruba tři měsíce, co Jiří zemřel…

Jirka umřel na konci února a ten měsíc po tom mi přišel nekonečný. Každý jeden den byl svým způsobem hrozně náročný. Dneska, s odstupem čtvrt roku, už se to trochu uklidnilo, ale na druhou stranu vím, že jsem se s tím ještě pořád úplně nesmířila. Zatím mi to nedošlo. Asi je to způsobené tím tlakem, který se na mě po jeho smrti valil ze všech stran. Kvůli tomu jsem neprošla takovým tím klasickým průběhem, který zažívají lidi, když jim odejde někdo blízký. Takže si to prostě zatím moc neuvědomuju.

Ten tlak byl extrémní. Už se to uklidnilo?

Už naštěstí ano. Hnusné zprávy už mi skoro nechodí. Sem tam se ještě někdo na sociálních sítích ohradí vůči některé mé fotce, ale snažím se tím moc nezabývat. Přece nebudu vystavovat na odiv, jak trpím, sdílet nějaké ubrečené fotky, kdo by se na to chtěl dívat? I když jednou jsem emoce na uzdě neudržela a jedno uplakané video jsem na internet nasdílela… To se úplně nepovedlo. Nicméně už je to mnohem lepší, situace se dost uklidnila. Když už se nějaký útok objeví, míň si ho připouštím. Ze začátku to ale bylo peklo. V anonymních zprávách mi lidi přáli smrt, proklínali mě. A nejen mě, i mou dceru. Bylo to hrozný.

Lidé vám vyčítali hlavně to, že jste ho opustila, když vás nejvíc potřeboval…

Lidi mají hrozně smrsknuté vnímání toho časového pásma. Většina zaregistrovala jen to, že Jirka onemocněl, že jsem od něj odešla a že umřel. Prostě jen ty největší emocionální výkyvy, nic mezi tím. Takhle si to pospojovali za sebe a pak to holt někomu chtěli dát za vinu. Vždycky se musí najít někdo, do koho se kopne. Jenže ta realita byla jiná.

Jaká?

V roce 2017 jsme se dozvěděli, že Jirka onemocněl. A celý rok potom, než mu odoperovali hrtan, byl extrémně náročný. Já celou dobu doufala, že mu během té doby dojde, proč ta nemoc přišla. Protože pro mě je rakovina takový ukazatel toho, co člověk dělá špatně, aspoň v jeho případě určitě. Věřila jsem, že ho to změní a že to současně zachrání náš vztah. Protože ten byl před jeho onemocněním v troskách. Kdyby se rakovina neobjevila, rozhodně bychom se v tom roce rozvedli. Takhle jsem ale věřila v nějakou nápravu toho všeho…

Ta zjevně nepřišla.

Ne. Už od začátku to bylo složité. Jirka odmítal plnit své povinnosti, které mu nařizovali lékaři, odmítal chemoterapii a vůbec všechnu klasickou léčbu; myslel si, že to půjde nějak jinak. A do poslední chvíle odmítal i operaci, která mu jediná mohla zachránit život. Což jsem ale částečně chápala, protože to byl v jeho životě velký zlom, když přišel o hlas. Ale když vám dají na výběr mezi operací a smrtí, já bych neváhala. On váhal dál. Nevěřil totiž, že je to jeho jediná možnost. Byl zvyklý se ze všeho vždycky nějak vylízat a byl přesvědčený, že to tak proběhne i tentokrát. Operaci připustil až ve chvíli, kdy už opravdu nebylo zbytí.

Po operaci ho pustili domů jako víceméně vyléčeného. Jak to probíhalo?

Ukázalo se, že vůbec nic nepochopil. Byl už asi v takové psychické nepohodě, že to nezvládal. A my všichni kolem něj, co jsme se mu snažili pomoct, jsme byli naprosto bezmocní. Váha našich názorů pro něj byla na nule. Možná jediný, kdo by mu v tu chvíli pomohl, by byl nějaký hodně dobrý psycholog a dlouhodobá léčba. Ale to nechtěl. Podle mě věděl, že má problém, dokonce si snad i uvědomoval, že pokud ho nezačne řešit, může znovu onemocnět. Ale neměl sílu s tím něco dělat.

Kdy se po propuštění znovu napil?

Hned první den. A už to jelo nanovo, vše se vrátilo do starých kolejí. On se prostě vyloženě těšil, že si bude moct tu hlavu nějakým způsobem vymazat. Aspoň si to myslím, ale upřímně, už jsem do něj pak vlastně neviděla. Každý den potom už byl tak strašný, že jsem ani nechtěla. Rezignovala jsem.

Že měl k alkoholu blízko, se vědělo dlouho, tvrdila to už jeho první žena. Myslela jste, že ho změníte?

To ne, to jsem si nemyslela. Byl takový a měnit někoho v padesáti letech je opravdu nesmysl. Ale když jsme se dali dohromady, bylo mi dvaadvacet, byla jsem naivní trubka. A měla jsem vidinu hezkýho života po jeho boku, protože jsem ho opravdu milovala. On měl navíc obrovský dar – uměl vždy vykreslit život v neskutečných barvách. I kolem hloupýho jablka dokázal vystavět takový příběh, že měl člověk najednou dojem, že jí zlato. Byla to veliká bublina.

Kdy praskla?

Procitla jsem, když se nám narodila malá. Do té doby jsem spoustu těch problémů, které jsme měli, nijak zvlášť neřešila. Ale když jsme najednou byli tři, začala mi spousta věcí vadit. Lidi mi hodně vyčítali, že jsem přece věděla, do čeho jdu, když jsem si ho brala. Ale to je přece blbost, vždyť všichni se měníme, vyvíjíme, získáváme zkušenosti… Nemusíme mít jeden a ten samý názor celý život. Jasně, slíbili jsme si u oltáře „v nemoci i ve zdraví“. Ale to přece neznamená, že když jeden onemocní, musí toho druhého týrat. Přece ten jeden slib neznamená, že musím všechno vydržet.

Přetavila se ta láska v nenávist?

Nenávist má k lásce blízko. Byly chvíle, kdy mi vedle něj bylo hodně zle. Kdy jsem byla strašně nešťastná. Nevím, jestli to byla nenávist… Řekla bych, že ne. Spíš bolest, vyčerpání. Od některých lidí je hodně těžký odcházet.

Fotogalerie
117 fotografií