16°C
Dnes žijí jako oni, jedí tulení maso, slaví grónské Vánoce s polární září a bojí se, že za nimi dorazí civilizace.
V Grónsku tráví z každého roku nejméně polovinu a mají tu v městečku Ilulissat pronajatý byt v domě pastora. Jaroslav Klempíř se původně živil hudbou stejně jako jeho slavný bratr – skladatel Jaromír. Vystudoval hru na flétnu a byl i dirigentem. Zároveň ale od dětství četl všechny knížky o dobývání pólu a toužil se podívat do země věčného ledu. Už v roce 1972 se dostal na první expedici a do polárních krajů se zamiloval. Nedlouho po revoluci postihla rodinu tragická událost, když zemřela jejich dcera. Rozhodnutí bylo rychlé – půjdeme žít do Grónska!
České stopy v ledu
V tomto odlehlém ledovém kraji narazili na stopy našich předků, kteří se sem vydali na misionářské poutě. Byli to Moravští bratři, kteří se přes Dánsko dostali do Grónska v 18. století. Zůstali tu 170 let ( do roku 1900) a dnes je připomíná grónská univerzita s názvem Nová Morava. „Ostatně víte, jaká slova se dostala zpět k nám do Čech?“ ptá se Jaroslav Klempíř. „Kajak, anorak, nanuk, to všechno máme od eskymáků,“dodává.
Život za polárním kruhem si nemůžou vynachválit. „Jsme tam rádi především proto, že v Grónsku nenarazíte na naše hulvátské projevy – nekrade se, nejsou tam sprejeři ani piráti silnic. I když pár let trvá, než vás tady přestanou považovat jen za cizince, kteří si je přijeli vyfotit,“ říká Alena Klempířová, která se za ta léta, stejně jako její manžel, už naučila obstojně grónsky.
Pět let sbližování
Po zhruba pěti letech byli Klempířovi domorodci uznáni za »nebarbary« a od té doby mají v městečku mnoho přátel – piloty letadla, které je přiváží, manažerku hotelu, v němž bydlívají, když provázejí turisty, místní učitele... „V podstatě pro vás udělají všechno na světě. Jsou to lidé, kteří donedávna neznali pojem válka a i dnes ho znají jen z médií. Jsou nesmírně mírumilovní,“ říká Jaroslav. Stejně jako lidé je okouzlila i ledová příroda. Zvykli si na teploty čtyřicet pod nulou, na polární den i noc, kdy je vše ponořeno do polotmy, a fascinuje je polární záře o Vánocích.
„Jediný problém, který tu vidíme, je to, že přitažlivé nerostné bohatství sem brzy zavleče naši civilizaci se všemi negativy. Především alkohol, kterému organismus Eskymáků podléhá podobně jako u indiánů. Zatím to Grónsko řeší tak, že o víkendech platí suchý zákon. To tu nedostanete ani pivo v supermarketu...“ vypráví Jaroslav Klempíř.
K řezníkovi na tuleně
Celá staletí se Eskymáci živili masem ryb, sobů a tuleňů. Ovšem zelenině nebo bramborám se tu pochopitelně nedařilo. Zajímavé je, že vitaminy představovalo hlavně syrové tulení maso. Dnes se díky zásobování, hlavně z Dánska, dá dostat čerstvá zelenina, těstoviny a další evropské vymoženosti. U řezníka ale stále vládne tulení maso, o vepřovém si mohou Klempířovi nechat jen zdát.
„Zato si dáváme vynikající grónské krevety nebo tulení steaky a samozřejmě ryby. Na jihu se dostane i jehněčí maso... K Vánocům jsme dokonce loni měli v hotelu kachnu se zelím,“ říká Jaroslav Klempíř.
Ke psům nečuchat!
Psi jsou tu doslova životní nutností. Nepředstavujte si ale, že jsou to nějací gaučáci. Žijí venku před barevnými prefabrikovanými domky. Pokud byste se s nimi chtěli pomazlit, asi byste rychle vycouvali – smrdí prý ...no jako psí kšíry. V noci, když se někdy všichni dají do vytí (na 4000 lidí je prý 7000 psů), je to neskutečný rachot. „Jeli jsme několikrát se psími spřeženími a pochopili, že jsou to nesmírně chytrá zvířata. Jeden ze psů začal během jízdy kulhat. Upozornili jsme na to mushera a prosili, aby ho nechal odpočinout. Tak toho chudáčka naložil mezi kožešiny. Když jsme pak zastavili a psi dostali žrádlo, kdo myslíte, že byl první u misky? A bez kulhání!“ usmívá se Jaroslav.
Postrádají mobil
Občas oba manželé dělají průvodce českým turistům. A někdy se za ně stydí. To, když se tváří nadřazeně nad Eskymáky, anebo, když chtějí mít zároveň panenskou přírodu a pětihvězdičkový hotel.
„Většinou se stává, že nedovedou pozorovat přírodu a přitom nepostrádat mobil nebo svůj počítač. Ptají se, kde najdou zásuvku na dobíječku... Prostě civilizace jim zamlžila vnímání,“ konstatují Klempířovi. Nejvíc se vždy těší na Vánoce, které tu probíhají bez štvanic v obchodech. Letos je ovšem Klempířovi stráví v Česku, protože v Praze chystají velkou výstavu s názvem Grónsko, země mizejícího ledu.
