Mirku, vstupujete na jeviště Divadla Radka Brzobohatého s hrou A je to venku! Vzpomenete si na okamžik, kdy jste si v životě řekl: Tak... A je to venku?

„Jestli si vzpomenu? Každý den přece. Když vystupujete z tramvaje, ve které člověk jel načerno.“   

Miroslav Etzler s covidem v nemocnici: Je to ukrutně náročné, říká

A jezdíte?

„Ne, moc ne. Ale někdy se to stane. Třeba že v zamyšlení nepošlu esemesku, a pak si najednou řeknu: Ježíši Kriste. Ne kvůli pokutě, ale kvůli tomu, že by bylo trapné, aby mě tam někdo tahal ven s policistou. Každý den by se něco našlo. Člověk žije, jak nejlépe umí, ale přesto dělá spoustu chyb. A myslím si, že kdo tvrdí, že za celý den dělá jen dobré věci, lže.“

Koho v té hře hrajete a jaký je?

„Docela mě potěšilo, že jste řekla, jak se to jmenuje, protože já nikdy ani nevím, jak se které představení jmenuje. Víte, já to moc dobře neumím. Na té práci mě baví hledání a hledám vlastně úplně stejně, jako bude hledat divák, až na to představení půjde. Nevím, jaký je. Myslím asi, ale to si jen myslím, že to je takový tvrdohlavý chlapík, se kterým není úplně jednoduché soužití. Myslím si, že má moc rád svou dceru a chtěl by pro ni jen to dobré, ale někdy to dokazuje způsobem, který není úplně akceptovatelný v harmonické famílii. To o něm zatím vím, a co bude dál, se uvidí.“ 

Určitě záleží na konkrétním představení. Je ale obecně známá analogie, že u jednoho divadelního představení vydá herec podobné množství energie jako při vykládání vagonu uhlí. Prodělal jste velmi náročný covid. Zvládáte udýchat představení v pohodě? Cítíte na sobě ještě nějaké následky?

„Samozřejmě. To nebude v pohodě do smrti,