Lydie Bartošová o životě se šéfem Pirátů: „Udělá vše, co je třeba.“ Zmínila i těžké chvíle

Jak se máte teď v předvolební kampani? 

Přijde mi, že pořád stejně. To vypětí je takové konstantní. Je tedy pravda, že v roce 2017 s nástupem do Sněmovny přišel velký zlom. Od té chvíle se skutečně náš život velkým způsobem změnil. 

Už jste se s tím srovnala nebo sžila?

Do té doby jsem byla zvyklá, že jsme s Ivanem všude chodili spolu, byli jsme mnohem víc soukromé osoby. Když bylo zasedání celostátní fóra Pirátů, seděli jsme vedle sebe, povídali jsme si, šli jsme spolu na oběd…A najednou se to změnilo. Rázem okolo něj byl aparát lidí, novináři atd. Najednou jsem si uvědomila, že ten můj partner už není jen můj. Zůstala jsem v tom prostoru sama. Musela jsem proto některé věci přehodnotit a zvyknout si na to. 

A řekla jste si někdy, jestli to stálo za to, tohle jsme fakt chtěli? 

Bylo to pro mě ze začátku těžké, protože jsem řešila, jaké mám vlastně místo vedle svého muže. Přemýšlela jsem, jak si vydobýt nějaký čas pro naše soukromí, ale také jak mám nakládat s tím, když někam jdeme, okolo něj se srotí lidé a já najednou zůstanu stát sama. To byla nová situace. Často se mi stávalo, že lidi do mě vrazili, dali mi do ruky foťák a řekli směrem k Ivanovi: „Slečna nás tady vyfotí.“ Zažili jsme i spoustu situací, kdy se všichni začali bavit s mužem a mě ani nepozdravili, pustili na mne dveře, které mu předtím drželi, jako kdybych byla neviditelná. To mi bylo opravdu hodně nepříjemné. 

Pirátská bárka v bouři: Veřejně na sebe nadávají, preference letí dolů

Takže jste měla potřebu si vydobýt znovu místo vedle něj? 

Museli jsme si říct, že se tohle děje, a aktivně se k tomu nějak stavět. Na druhou stranu já sama jsem začala víc žít svůj vlastní život. Před tím jsem mnohem víc čekala na něj, řídila si podle něj program a zjišťovala jsem, že je to dost neúnosné. 

A došlo to až do té fáze, kdy to ohrožovalo ten váš vztah? 

Měla jsem jedno období strašnou krizi, kdy jsem měla vyloženě averzi a alergii na černobílou. (stranické barvy Pirátů – poznámka redakce). Napadalo mě, že bych raději klidně sledovala z dálky a byla třeba jen fanoušek a měla bych fajn soukromý život, který by tímhle nebyl poznamenaný. Ale ta motivace spolu být je v nás silná. Stejně tak i to se veřejně angažovat. 

Koneckonců, s tím jste do toho vztahu přece šli, ne? 

Ano, i když jsem se rozhodovala pro to, že začnu s Ivanem na vážno chodit, tak ta občanská angažovat byla ta těžkost, kterou jsem si vybrala. Každý vztah je něčím složitý a u nás je ta složitost právě v tom veřejném životě. Tehdy jsem si řekla, že mi to za to i přes ty těžkosti, které to přináší, stojí, že to je něco, co jsem schopná nést. Když jsem si pak ty věci vyhodnocovala, ptala jsem se sama sebe „chceš to“? Vždycky jsem si odpověděla, že jo, že mi to smysl dává. 

Vy sama jste také členkou pirátské strany. Ve veřejném životě jste se angažovala ještě před tím, než jste do ní vstoupila a poznala dnešního manžela? 

Když vznikala v roce 2009 Pirátská strana, tak jsme se s Ivanem neznali. Já se k pirátům přidala až v roce 2012 v době, kdy bylo Arabské jaro, objevovaly se nejrůznější předpovědi o konci světa a lidi se začali zajímat o to, co se okolo nich děje. Myslím, že to byla taková aktivizační doba pro více lidí. Pro Ivana byl ten zlom v momentě, když mu tehdejší vláda začala zasahovat do toho, jak se má bavit, a zjistil, že i když bude mít superplacenou práci, tak ho pořád bude stát štvát svými požadavky a omezeními. Zjistil, že neplatí „když se nebudu starat o politiku, politika se nebude starat o mne“. Společně jsme se pak potkali na demonstraci za svobodu na internetu, kterou shodou okolností pořádali Piráti. Před tím jsem  ale nikdy neuvažovala, že bych vstoupila do nějaké strany. Piráti jsou tímhle trochu specifičtí, protože oslovují i lidi, kteří by si sami sebe v politické straně nepředstavili. Přitahujeme i lidi pro politické prostředí atypické.

Rodinná pouta Rakušana, který kryje záda Bartošovi: Dvě manželství, tři děti a jeden potrat

Nemůže to být ale někdy právě na škodu. Odlišní lidé, kteří pak ještě k tomu diskutují na stranických otevřených fórech? 

To je úskalí demokracie, že ten domeček, který si postavíte, není nikdy tak úhledný a ideologický čistý, jak byste si ho představoval. Stejně tak jako nikdy nepotkáte jen lidi, kteří vám konvenují. Ale my to bereme nejen jako úskalí, ale také jako benefit. V  mnohosti těch názorů, vždy zafunguje to cizelování a žádný extrém nepropluje. Nikdy jsme po té otevřené diskusi nedošli k nějakému šílenému nesmyslu. Výhodou otevřené diskuse je, že ta korekce přichází z více stran a  má více vstupů a to nejen od straníků, ale také odborníků i organizací, které se danému tématu věnují a se kterými se vždy bavíme. Učí nás to naslouchat a umět se nechat ovlivnit, když pracujeme s nějakými špatnými daty, nebo když stavíme nějaké řešení na předsudku. 

A jste pak tedy i vy ochotná změnit názor, když vás někdo přesvědčí? 

To už se mi mnohokrát stalo. Nahlédla jsem na věc z jiné perspektivy. Často skrz příběh, který mi někdo vyprávěl. 

Jako třeba? 

Například když mi bylo 14, tak jsem byla velká bojovnice proti potratům. A až skrz příběhy lidí mi došlo, že život je komplikovaný a i když bych si přála, aby se nějaké věci neděly, tak skrz zákazy se prostě nic nezmění, a začala jsem mít respekt k rozhodnutí druhých lidí. Nebo manželství pro všechny. Racionálně jsem chápala, že by to bylo fér, ale někde vzadu v hlavě jsem stále měla myšlenku, že manželství je přece mezi mužem a ženou…prostě iracionální pocit, že je to něco divného.

A jak jste k té změně došla? 

Iniciativa Jsme fér pořádala úžasné přednášky, kde vysvětlovali různé legislativní situace duhových rodin, s čím se potkávají v běžném životě. A mně najednou došlo, že spousta dětí v naší zemi nemá žádnou právní vazbu na jednoho ze svých rodičů. Na člověka, kterého považuje za rodiče. Ty rodiny spolu žijí, existují, vychovávají děti, ať se to někomu líbí nebo ne, ale ty děti se dostávají do hrozné situace, že v případě, kdy se něco s jedním z rodičů stane, tak přijdou i o toho druhého, který je pro ně právně v dnešní době bohužel vlastně cizí člověk. 

Jaký by byl váš muž, tedy Ivan Bartoš, premiér? 

Ivan je dobrý lídr. Je přirozený lídr. Nemusí v lidech vyvolávat strach, nebo je manipulovat, aby je získal pro věc. Umí namotivovat a vtáhnout lidi pro každou věc. Není to člověk, který se povyšuje nad druhé, jen proto, že je teď šéf. Umí si vyhrnout rukávy a udělá, co je potřeba. Úplně cokoliv. Uvaří vám kafe, postaví pódium i ho půjde složit, rozveze všechny domů atd. Neohrne nos nad tím se do něčeho zapojit. A vy to pak uděláte automaticky taky.

A ta politika ho nezměnila?

Myslím, že nemá ani moc šanci, aby ho změnila. My žijeme úplně normální život. Nejezdíme limuzínou, na drahé dovolené. Chodíme normálně nakupovat, nenecháme si často vykat, Ivan to nesnáší. Spíš vnímám, že se člověk musí o to víc snažit, aby ho lidi nezačali brát jinak. Bývá často v rozpacích, když k němu někdo začne přistupovat s až příliš uctivou bázní. On chce mít politiku civilní ne naškrobenou.

Bartoš o rodině s kněžkou chaosu, sestře, neřesti i víře. Dredy hájí a abstinuje

Na druhou stranu ono to, pokud by byl premiérem, asi bez těch limuzín a ochranky a dalších věcí nepůjde. 

To nevím, na to je nějaký zákon? V Pirátské straně se ale snažíme razit civilní politiku, snažíme se nedělat z lidí modly. Politik je prostě zástupce lidu a tak by se měl taky chovat. 

Jaký je Ivan Bartoš doma? Umí se zapojit do chodu domácnosti?

Určitě. On se zapojí, do čeho je potřeba. Nevybírá si, nebo neřeší, že něco nebude dělat, protože by se toho štítil. Teda má to u přebalování. Ale jinak fakt dělá všechno. Ráno se vzbudí a udělá vše, co je potřeba. Když je doma, tak vstáváme do uklizeného bytu. Snídaně je buď na stole, nebo se veze z trhu, přiveze kytky, vymyslí výlet, co bude k obědu, nebo k večeři. Je tedy pravda, že pak si to tedy udělá tak, jak on chce, ale to nevadí. 

Vaří taky? 

Vaří, fakt dělá všechno, ničeho se nebojí. Nemusí se mu to navíc říkat. Vidí, kde je co potřeba udělat, a hned to udělá. 

Kolik má obleků? 

No to nevím. Má jich pár, ale spíš z nutnosti. Snaží se být reprezentativní, ale úplně se v té módě nevyžívá. Nejraději má džíny a tričko. Mně se třeba líbí, jak chodí oblečený Vojta Dyk. Jak má barevné košile, šle atd. To se mi líbí, ale on se v tom necítí. To mi ale nevadí. 

A vy mu do toho nějak mluvíte? 

Ne. Jednak si nemyslím, že mám vkus, a za druhé mám respekt k tomu, co lidé nosí na sobě a na hlavě a rozhodně v tom nechci nikoho opravovat. Myslím, že je to každého věc. Ani nemám pocit, že když je někdo můj manžel, dává mi to právo mu mluvit do toho, jak má chodit oblečený. Do Sněmovny chodí slušně a já fakt nepoznám, jestli má nebo nemá vhodnou kravatu. To je mimo mé rozlišovací schopnosti. 

Není suchar a s nářadím to umí, chválí Fialu manželka Jana. Proč šéfa ODS nepustí do kuchyně?

Kdy vás vzal naposledy někam na výlet?

Jezdíme poměrně často. Ivan má rád výlety s příběhy. Nedávno se upnul na to, že musíme jet na hrad Houska. Tak jsme si po cestě četli různé mýty, a co tam třeba mají za strašidla, co se tam kdy stalo. Já bych klidně seděla doma, nejsem moc dobrodružný a cestovatelský typ, ale nechám se ráda vytáhnout, to zas jo. 

Co opravdu rádi děláme, jsou procházky do jednoho knihkupectví s kavárnou v centru Prahy, tam chodíme na horkou hrušku. Často si tam ulovíme nějakou knížku. Nebo chodíme do antikvariátu na Národní třídě. Máme vždy nějaký cíl. Já si třeba nikdy o sobě nemyslela, že budu mít ráda výstavy, muzea a teď mě maximálně uspokojuje, když někam přijedeme navštívit nějakou výstavu. Nebo mě strašně baví chodit do knihoven. Moc bych chtěla do Dánska. Ve městě Arhus mají legendární síť knihoven. Lidé mají od té své klíče, pečují tam o komunitní zahrady, pořádají se tam mezigenerační aktivity. To je něco u nás zatím vzdáleného, i když se i naše knihovny snaží. 

Váš manžel chodí cvičit do Stromovky takzvaný workout. Tedy posilování na venkovním nářadí. Vyrazíte někdy s ním? 

Ne. V žádném případě. Já jsem profesionální nesportovec. 

A v zimě jsem si všiml, že vlezl do nějaké řeky, nebo jezera. To dělá taky pravidelně?

Ne, to se jen jednou hecnul, Přemluvil ho k tomu kamarád. Nevím, jestli má v plánu v tom pokračovat. 

Kam vyrážíte na dovolenou?

Nejsme moc dovolenkoví lidé. Nejsme ani rodina, která by si plánovaně vyblokovala nějaké dny na volno, u nás se neustále něco děje a ty činnosti přicházejí samy. Ke svatbě jsme ale dostali voucher na wellness. A to bylo tedy opravdu výborný. To jsme nazuli papuče, které nám tam dali, a jen jsme chodili do vířivky, jedli jsme a spali. 

Jaké jsou vaše nejlepší společné chvilky? 

Pro mě je to z praktického hlediska čas, který trávíme v autě. On nemůže utéct a já se snažím mluvit tak, aby neztratil kontrolu nad řízením. Máme tam čas si povídat, a jak není kam utéct, tak kolikrát probereme i věci, které nejsou příjemné, promluvíme si o spoustě věcí, které nás pak třeba i někam posunou. Mám vždycky pocit, že musím ten čas maximálně využít a probrat s ním, co normálně nestíháme, nebo co nás trápí. 

V jednom rozhovoru, ještě před narozením vašeho syna Bertrama, který měl první narozeniny, jste řekla, že Ivan Bartoš není příliš otcovský typ. Změnilo se to po narození malého? 

On měl stále pocit, že je strašně mladej a že se musí zachovat krásný nebo nevím. (smích) Je to strašná klika, když to dítě přijde, ne každý má takové štěstí. I já jsem vděčná, že jsem měla dceru (Amélie, 15) v době, kdy jsem si nedokázala představit, jak to vše zvládnu. Ale myslím, že bych si to vlastně nedokázala představit ani za deset let. Člověk se to prostě naučí, až se to stane. Přiznám se, že ani já nejsem mateřský typ. Ale od svých 23 let jsem máma, takže jsem se s tím sžila. A ten Ivan tohle nezažil a stalo se mu to, co se stává řadě lidí. Jak se říká, narodí se dítě, narodí se i rodič. Je to proces, který se stále učíte. I vy se stáváte rodičem víc a víc, jak ten čas plyne. Myslím, že přesně tohle se děje i Ivanovi. Bertíček je pro nás velká radost a inspirace. 

Malému je rok, váš manžel aspiruje na premiéra. Kdyby se mu to podařilo, jste i přes mateřské povinnosti jako jeho manželka připravena přijmout některé společenské závazky, které se s tou funkcí pojí?  Připravujete se na to nějak prakticky? 

Ta situace po volbách bude ještě mnoho měsíců napínavá. Jestli budeme mít nového premiéra a paní premiérovou, tak si myslím, že to může být otázka klidně až nového roku. Pan prezident si nenechá ujít také svou příležitost zamíchat kartami. Teď nějaké přemýšlení o tom, co bude po volbách, není vůbec na pořadu dne. To je škoda úsilí, myšlenek a tak dál. Jsou věci, které se stanou dřív a budou potřebovat pozornost. Pokud by se to ale stalo, tak věřím, že i tenhle svět by mi dovolil zůstat sama sebou. 

Velká bitva o Ústí: Babiš půjde přímo proti Bartošovi! Šéf Pirátů si rýpl do ANO

Bydlíte v Praze, váš muž ale kandiduje v Ústeckém kraji. Je to správné? 

Já si myslím, že by to bylo hrozně laciné kandidovat v Praze. Proč bojovat někde, kde mám slušnou voličskou základnu. Není to kalkul. Při minulých volbách kandidoval ve Středočeském kraji. On bojuje vždy tam, kde je to těžší. Je prostě ochotný si to odpracovat, nebojí se toho a je to vlastně i taková motivace a podpora směrem do strany. Chce tím vlastně říct, že by se Piráti neměli bát chodit do bitev, které nejsou předem vyhrané. To je přesně ten příklad lídrovství, o kterém jsem mluvila.

A je připravený na přímý souboj s Andrejem Babišem, nebo ho to zaskočilo?

Počítali jsme s tím. Určitě ho to nezaskočilo. Ale nemyslím, že to bude hlavně souboj s Babišem. To mě ani v souvislosti s výběrem kraje nenapadlo. Myslím, že nejtěžší bude čelit tomu, co se v tom regionu děje a co potřebuje. Musíme najít tu pojící linku a přesvědčit místní lidi, že právě my můžeme dobře zastupovat jejich zájmy.