Ucho Jidášovo a špička: První houby po dešti

Ucho Jidášovo neboli bolcovitku bezovou můžete objevit už pár hodin po dešti, není to ale tak, že by tato houba dokázala tak rychle vyrůst (na to potřebuje několik dnů). Má ale jednu zajímavou vlastnost. Za sucha celé seschne a na bezových větvích, kde nejčastěji roste, není prakticky vidět. Při vláze zase „obživne“ a proto to bývá první houba, ze které se po dešti radujeme. Pokud vyrážíte na ucho Jidášovo, dávejte si pozor na plodnice, které jsou zelené – jsou pokryté řasou a nesbíráme je.

Podobně, jako ucho Jidášovo, to má i špička obecná. Ta také v době sucha seschne tak, že v trávě není skoro vidět a po dešti rychle zvětší svůj objem. U špičky je záludná jedna věc: „Na svém stanovišti přetrvává dlouhou dobu. Proto při sběru dávejte pozor na staré plodnice, které sice vypadají čerstvě, ale mohou se už rozkládat,“ říká znalec hub Petr Souček. Pokud sbíráte špičku obecnou, nepopleťte si ji s drobnými jedovatými houbami, které jí jsou podobné – např. kropenatcem otavním nebo jedovatými druhy čepičatek.

Pýchavky, prášivky a žampiony: 5 dní po dešti

Pokud jsou příznivé podmínky a k pořádnému dešti se přidá i teplo, už za 5 dní můžete naplnit košíky houbami, kterým mykologové říkají podeštné. Kromě zmíněných špiček obecné to jsou pýchavky, prášivky a žampiony.

Pýchavky rostou hlavně na loukách a parcích a existuje jich spousta druhů, mezi nejznámější patří pýchavka obecná, stlačená nebo hruškovitá. „Naštěstí jsou ale všechny, které jsou uvnitř čistě bílé, jedlé a velmi chutné. Ve stáří se pak plodnice zbarví do žluta nebo hněda, a v tomto stádiu už je houba nejedlá,“ vysvětluje Petr Souček.

Prášivky najdete na podobných stanovištích jako pýchavky a právě s pýchavkami si je lidé nejvíce pletou. Oproti těm ale mají prášivky daleko kulatější tvar. Stejně jako pýchavky jsou všechny druhy prášivek v mládí jedlé, pokud jsou uvnitř bílé. Jakmile dužnina změní barvu, už ji nejezte.

Pokud sbíráte pýchavky a prášivky, dejte si pozor, abyste si je nespletli s jedovatými houbami – podobný je pestřec obecný a mladé muchomůrky ve stádiu vajíčka. Podobně vypadají i vajíčka hadovky smrduté, která je ale v tomto stádiu jedlá.  

Žampiony neboli pečárky nasbíráte na loukách, v parcích i lesích. Mezi nejčastější druhy patří žampion polní a ovčí. Důležitým rozpoznávacím znakem je vůně, která u jedlých druhů připomíná hořké mandle, čokoládu nebo anýz. Oproti tomu jedovatý žampion zápašný je cítit po karbolu. 

Holubinky: týden po dešti

Týden po pořádném dešti se už mohou objevit první lupenaté houby, jako jsou například holubinky. Mezi oblíbené patří např. holubinka mandlová, která má klobouk narůžovělý, někdy nafialovělý nebo červenohnědý. Dalším znakem jsou bílé lupeny, které často v dospělosti na poraněných místech rezaví. Podstatná je také její vůně a chuť, která dala holubince jméno, tzn. voní a chutná po mandlích. Hojně roste i holubinka namodralá – pro tu jsou typické lupeny, které vypadají jako by byly navoskované nebo špekové, a nelámou se – na rozdíl od ostatních holubinek, u kterých jsou křehké a lámavé. U holubinek pozor na záměnu např. s jedovatými druhy strmělek a vláknic.

Hřibovité houby: 10 až 14 dnů po dešti

Pokud jde o hřibovité houby, tedy hřiby, kozáky, křemenáče, klouzky a slizáky, ty dáme do košíku nejdříve za 10 až 14 dnů od vydatných dešťů.  „A pokud před tím byla půda vyprahlá, tak může nastartování podhoubí trvat i déle,“ upozorňuje znalec hub Petr Souček. Mezi nejznámější hřiby patří smrkový, hnědý nebo třeba koloděj. Pozor si dejte na jedovatý hřib satan, nejedlý hořčák a kříšť a vzácný hřib královský, za jehož sběr hrozí velká pokuta.

Dva týdny po dešti už roste všechno

Dva týdny poté, co pořádně naprší, už mohou růst už prakticky všechny jedlé, nejedlé i jedovaté houby. „Důležité je nastudovat všechny znaky konkrétního druhu, nikoliv jen jeden,“ upozorňuje Souček. Je tedy potřeba řešit nejen vzhled houby, ale i tvar lupenů nebo rourek, prostředí, kde roste, vůni a případně chuť.