Hned po příjezdu trajektem z Madeiry na tento maličký ostrov s rozlohou pouhých 42 km2 mě zarazilo, že jsme neviděli davy turistů a i místní rybáři působili, že nás rádi vidí, na rozdíl od věčně spěchajících Madeiřanů. „My jsme na turismu závislí, ale zároveň nás varují problémy na Madeiře a Kanárských Ostrovech. Chceme si tu udržet ten poklidný ráj, kterým Porto Santo je. Staví se tu několik nových hotelů, ale volíme udržitelný styl,“ vysvětluje krátce po zahájení projížďky po ostrově místní průvodkyně Sofia Santosová. Dobrá nálada z ní přímo čiší, což připisuji nepřetržitému pobytu na slunci. „Je to i tím, že si tu můžeme dovolit nikam nespěchat. Však se podívejte okolo, kamkoliv po ostrově se dostanete během pár minut,“ vysvětluje. Když nás zaveze na vyhlídku nad přístavem, odkud vidíme i slavnou devítikilometrovou pláž, zdraví se s místními. „Žije nás tu asi 5000, většina z nás spolu chodila školy. Všichni se známe,“ vysvětluje Santosová, zatímco můj zrak se stačí k hlavnímu klenotu ostrova – pláži plná silně mineralizovaného písku, kterému nejen místní přičítají léčivé účinky. Na ten si ale ještě musíme počkat, nejdřív míříme do pouště, příznačně nazvané Dunas de Porto Santo.
Duny nad mořem
Po několikaminutové jízdě silnicí vedoucí asi 100 metrů nad pobřežím, při které zahlédneme i skálu v moři připomínající hlavu King-Konga, dorážíme na místo, o jehož existenci jsem neměl tušení. „Vy tu máte opravdu skoro všechno,“ ozve se z naší skupiny a Sofia jen hrdě přikyvuje, zatímco my se kocháme písečnými dunami a pískovcovými útvary. Najednou kousek nad hlavami spatříme letadlo, které zrovna přilétá. Místní letiště je totiž dlouhé přes tři kilometry a zabírá dobrou polovinu ostrova. Rušný provoz na něm ale nehrozí, kromě Madeiry a portugalských měst sem létají přímé linky jen z Osla, Kodaně, Lucemburku a nově i z Prahy. „Porto Santo je ideální destinací pro ty, kteří hledají odpočinek v klidném prostředí, ale zároveň chtějí mít k dispozici kvalitní hotelové služby,“ říká Klára Divíšková, mluvčí cestovní kanceláře Čedok. Ta nabízí přímé linky v rámci zájezdů, koupit lze ale i samostatná letenka. Další možností cesty na Porto Santo je trajekt z Funchalu, za zpáteční cestu dáte 60 až 90 eur podle sezóny.
Botanická oáza i čedičové varhany
Z písečných dun se přesouváme do uměle vybudované palmové oázy, která slouží jako botanická zahrada, ve které se to hemží životem. Volně poletující menší ptáci, vodní jezírka plné ryb a především různě barevní papoušci poskytují zábavu na hodinu a díky stínům i klidné útočiště před všudypřítomným sluncem. Ostatně, zatímco třeba v Praze svítí ročně v průměru 1611 hodin, na Porto Santo je to neskutečných 2200 hodin. Po načerpání sil a prohlídce zvířat i rostlin míříme za naší poslední zastávkou – vrchol Pico de Ana Ferreira ležící pouhých 283 metrů nad mořen, kterému vévodí čedičový útvar připomínající varhany. „To už jsem někde viděl,“ dere se mi na mysl, a členové naší party vzpomínají, kdy byly na Panské skále. A i já nakonec vylovím, kde že jsem to už viděl, útvar mi totiž připomíná čedičové varhany na Zlatém vrchu v Lužických horách. „Podívejte se ale i dolů,“ láká nás průvodkyně Sofia k pohledu do údolí a my vidíme pro ostrov nezvyklé obří plochy zeleného trávníku. „To je golfové hřiště, které navrhnul slavný golfista Seve Ballesteros,“ dodává průvodkyně s odkazem na pětinásobného vítěze nejprestižnějších turnajů profesionálního okruhu zvaných Major, což je obdoba tenisových grand slamů.
Rybářská stezka v Portugalsku patří k nejkrásnějším v Evropě: Z útesů a romantiky se až zatočí hlava
Konečně pláž
Po lahodném obědu skládajícím se z grilované chobotnice a rybí polévky v pobřežní restauraci míříme na hotel v oblasti Campo de Baixo. Ten stojí jen několik metrů od pláže, kterou jsme během výpravy po ostrově obdivně sledovali. Ke svému překvapení slyším jak v hotelovém komplexu, tak na pláži všude češtinu. „My jsme přijely v partě kamarádek, chlapy jsme nechaly doma,“ říká mi jedna z turistek, zatímco její kamarádky se smějí. „Je to tu fantastické, přiletěly jsme před čtyřmi dny a máme to tu na týden. Užíváme si to, je to tady jako v ráji, ten písek je moc příjemný. Už jste se do něj zavrtal?“ ptá se a mně teprve teď dochází, že opravdu není kam spěchat. Po krátké procházce po takřka liduprázdné pláži si najdu místo s ideálním výhledem, z jemného písku si nametu polštář, nohy zahrabu a užívám si na vlny narážející na břehy. Ani nedovedu říct, kolik hodin tam jsem, protože čas najednou běží jinak, pomaleji. Nikdo nespěchá, většina dokonce ani nekouká do telefonu, ale užívá si písku, moře a slunce.
Pískem rychleji
Poklidnému životnímu tempu přidává i to, že pokud se pohybujete v okolí hlavního města Vila Baleira, takřka všude se dostanete rychleji po pláži než po chodnících. „Jedna cesta z města k vám do Campo de Baixo zabere 20 minut, když půjdete po pobřeží, pět minut ušetříte,“ radila nám průvodkyně Santosová hned první den. A nám to nakonec nedá, a podél tyrkysového moře s nohami bořícími se do jemného písku vyrážíme do hlavního města, kromě nákupů toužíme po návštěvě domu, ve kterém žil Kryštof Kolumbus. Ten se na ostrově dokonce v roce 1479 oženil s Filipou Moniz de Perestrello, dcerou guvernéra ostrova. Domu, který nyní slouží jako muzeum mapující život objevitele Ameriky. Je plný různých artefaktů z jeho života, map, dobového oblečení i řady jeho podobizen. Ve skromném kamenném domku, ve kterém údajně žil, pak nacházíme i zmenšené repliky lodí, kterými připlul do Ameriky – Nina, Pinta a Santa Maria. Celou cestu zpátky k hotelu přemýšlím, jak se asi od dob pobytu Kryštofa Kolumba ostrov změnil, a zda pláž, po které zrovna kráčím, vypadala tak dokonale, jako je tomu dnes. Dokonalé výhledy mi po obědě nabídne i okružní jízda lodí, při které se podíváme i k chráněným ostrůvkům v okolí.
Zapomenutý čas a loučení
Po večeři v hotelu si uvědomuji, že náš čtyřdenní pobyt se chýlí ke konci a lovím v paměti, kam se všechen ten čas poděl. A pak mi dojde, že jsem se jen nechal unést pozvolným tempem života, který Porto Santo nabízí. Když mu podlehnete, tak zapomenete, že něco jako čas vůbec existuje. „Zůstala bych tu ještě týden, dva, tři… Měla jsem strach, že ta malá rozloha ostrova bude znamenat, že se po dvou dnech budeme nudit. A byť se nerada vracím na stejná místa, sem se chci ještě jednou vrátit,“ říká mi na letišti jedna z českých turistek. A korunu tomu nasazuje letištní personál při odbavování zavazadel, která obvykle bývá stresující a zdlouhavé. „Líbilo se vám u nás na ostrově? Doufám, že se ještě někdy vrátíte, byl jste tu poprvé? Moc rádi vás tu znovu uvidíme,“ říká mi s úsměvem asi čtyřicetiletá dáma. Já jen přikyvuji a odpovídám, že to bylo jako v ráji. V tak kouzelném, že i asi půlhodinové zpoždění mého letu zpět do Prahy mi nepřidělává vrásky na čele… No co, aspoň o pár desítek minut déle v ráji.
