Madeira pro mě ve vzpomínkách vždy byla jako ráj na zemi. Obrovské květinářství plné vůní a květů, takový větší kámen v Atlantiku, do jehož příkrých stěn bijí vlny oceánu. Ostrov barev a pohody, kde si po celý rok vystačíte s variacemi trička, mikiny a bundy proti dešti. Někdy je vystřídáte i v jediný den.
V létě sem utečete před horkem a v zimě před zimou. Se skvělou gastronomií a živou kulturní scénou v pitoreskních městečkách, kde má díky příkrým kopcům snad každý dům výhled na moře. Jenže má i druhou tvář. Je to i obří hřiště adrenalinových aktivit ve fantastických scenériích.
Neopren v kopcích
Když se v přírodním parku Parque Ecológico do Funchal snažím své rozložité tělo nasoukat do neoprenu na parkovišti, kde kolem prochází partičky mladých i starších lidí lehce zmožených vedrem, mísí se ve mě očekávání s trochou strachu.
Canyoning jsem nikdy nedělal a po pravdě, ani jsem to neměl v plánu. Ono, lézt korytem řeky, ať už vám příroda postaví do cesty cokoliv, byl pro mě trochu bizarní nápad. Nesnáším kluzké kameny, slézání vodopádů mi přijde nebezpečné a voda v řekách je vždycky studenější než bazén nebo moře. No ale když jsem jednou kývnul, tak prostě musím.
To ale ještě netuším, že nás čeká i pár kilometrů chůze v neoprenech a speciálních pohorkách do vody, ověšeni horolezeckou výbavou podobnou té na via ferraty a to ve slunečném dni. Když konečně dorážíme k nástupu do kaňonu, mám už pracně natažený neopren zase napůl sundaný a jsem už docela nalaďený. Hlavně ať se ve vodě zchladím.
Obtížnost
„Máme tu na Madeiře čtyři stupně obtížnosti, vy budete začínat jedničkou, to je pro každého, zvládnou to i děti,” uklidňují nás průvodci Tiago a Lisandro ze společnosti Adventure Kingdom. Ještě v autě jsem si je prolustroval v recenzích, takže vím, že ví, co dělají.
Ze začátku ťapeme vodou říčky po kotníky jako děcka v louži. „Hlavně věřte těm botám, nekloužou! Choďte kudy jdu já a snažte se dávat nohy rovně, nechoďte bokem,” upozorňuje nás. Po pravdě, strach že mi noha na mokrých šutrech ujede, byl ze mě cítit po celou dobu.
Ledárna
Ta voda musela mít tak čtyři stupně. Když jsem do ní poprvé žbluňknul v tůňce, která nešla obejít, zmrzla mi hlava a neopren se zaplavil studenou vodou od hlavy až k patě. Naštěstí se ale docela rychle ohřála. Vznášel jsem se jako bójka na hladině. Časem jsem si na to zvykl a užíval si koupel kdykoliv to jen trochu šlo.
Pohled na koryto řeky zařízlé do skal je shora pěkný, ale přímo z vody je to úplně jiný zážitek. Tvary jsou bizarnější, ostřejší, křivolaké a můžete, často i musíte, se jich dotýkat. Je to jako kombinace horolezení, plavání, turistiky a tobogánového centra.
Jako Olympic
Sjet po zadku holou skálu? Jo, takhle se to taky dělá. „Vodu z potoka nepijte, nikdy nevíte, co se děje proti proudu nad vámi. Jestli máte žízeň, napijte se ze stěn,” ukazuje nám Tiago malý čůrek stékající z okolní džungle po stěně průrvy do kamenného koryta. Podobných miniaturních přítoků je po cestě nespočet. I samotná řeka je ale na naše poměry nezvykle čistá, jen průzračná voda, kameny a sem tam pstruh.
Nebojte se
„Tady se trochu sklouzneme a na konci skočíme, nebojte se, je to hluboké,” navnazují nás Tiago s Lisandrem na další zábavní prvek v našem putování. „Pak se ale zastavíme, budeme slaňovat,” upozorňují. A skutečně. Po pár stech metrech korytem mě čeká první slaňování vodopádu. Průvodci se rozdělí, jeden jde situaci jistit zespoda a druhý kontroluje sedací úvazky a navazuje je k lanu přes slaňovací osmu.
Pro jistotu jsem připoután i ke kovovému lanu ve skále přes karabinu, kterou uvolňuji až těsně před slaňováním. Proud by mě sice z vodopádu strhl jen těžko, ale bezpečnost je tu na prvním místě. Nikdy nevíte, co se může se stát. Je to docela sranda.
Skoč!
Pomalu postupuji dolů, krok za krokem, snažím se být široce rozkročenýma nohama kolmo ke stěně. Najednou ale lano končí, a to ještě nejsem úplně dole.„Pusť ho, skoč!” ozývá se shora, a tak žbluňkám do vody dalšího z mnoha prdeláčů. Chůze, skluz, skok, koupačka a slaňování se střídají v nepředvídatelném rytmu a čím jsme níž, tím je vody víc a skály s vodopády vyšší. Finální macek, má nějakých 12 metrů.
Zdá se to málo, ale pořád je to nějaké čtvrté patro. Navíc nám průvodci uchystali malé překvapení, když z lan udělali improvizovanou zip-line, takže neslaňujeme, ale sjíždíme dolů. Pár vteřin čiré radosti všem roztáhne úsměvy.
Sladká odměna
„Super, zvládli jste to, tenhle byl poslední,” říkají dole, když rozdávají malou čokoládu jako zaslouženou odměnu. „Základní techniky znáte a další úrovně už jsou jenom o tom, že jsou delší, vodopády a překážky vyšší, je silnější proud nebo se víc plave,” motivují nás pro další dobrodružství do budoucna. To si ale necháváme na jindy.
Co všechno nabízí fantastická Madeira? Adam Jaroš
Levády jsou i pro kola a koně
Chůze podél levád je na Madeiře nejoblíbenější aktivita. Zavedou vás hluboko do nitra chráněné přírodní rezervace, která tu pokrývá skoro celý ostrov. Snadno je můžete navštívit i sami. Stačí pomocí QR kódu na informačních tabulích zaplatit vstupné, a pak se většinou není kam ztratit.
Levády mívají jen mírný sklon, což se logicky týká i cest podél nich, až se zdá, že vedou po rovině. Takže ani z hlediska bezpečnosti průvodce nepotřebujete, jen kdyby byla nějaká podmáčená či rozbitá. Vedou totiž i po těžko přístupných místech či ve stěnách skal.
Nás na procházce podél Levada do Rei provází průvodce Geronimo, a ukazuje se to jako skvělá volba. Je totiž nepřebernou studnicí informací o zdejších botanických zajímavostech, kterých je v třetihorním vavřínovém pralese dostatek.
„Placení vstupného je tu novinka, levády se z vybraných peněz udržují a čistí. Zatím není úplně běžné je potkat, ale budou tu chodit revizoři a kontrolovat vstupenky,” upozorňuje. Na desetikilometrové trase potkáváme jen pár dalších turistů.
„Mezi cizinci není tak oblíbená a proto sem chodím rád, na těch nejpopulárnějších levádách se můžete pohybovat v zástupu, na úzkých místech se stojí fronty, to není nic pro mě. Jsou krásné a stojí to za to, ale já mám radši ty, kde je klid, jen vy a příroda,” popisuje. Podobné štěstí máme i na Levada da Serra do Faial, kterou jsme se jali zdolat na horských kolech.
Jen v jednu chvíli se za zatáčkou mezi obrovskými kapradinami a vřesy vynořuje několik koní, kteří si pohodovou rychlostí vyšlapují se svými jezdci. „Brzdíme, čekáme, koně mají přednost,” říká náš průvodce Fabio, když pes, který jezdce doprovází zastaví a podezřívavě nás pozoruje. Brzy ale uhýbají stranou a my můžeme pádit dál. Pár prudších výjezdů tu je, ale většinou jen sjíždíme po cestách podél levády, mezi plantážemi a pastvinami i horskými vesničkami. Trasu okolo dvaceti kilometrů jedeme dvě hodiny, protože je prakticky neustále čím se kochat.
Tohle tu nabízejí
Canyoning - lezení řekami, slézání vodopádů
Coasteering - lezení a skákání z útesů do oceánu
Paragliding - létání na padáku
MTB - horské kolo
Surfování - Madeiře se přezdívá Havaj Atlantiku
Trailový běh - nejdelší trasa má 115 km
Potápění - jsou tu unikátní černé korály i vrak lodi
