Podcast: Šestý Vřískot je nejnásilnější ze všech. Miko je o násilí páchaném na nejmenších

Nejnovější horor VŘÍSKOT 6 měl propagaci postavenou na tom, že se od předchozích příspěvků série bude lišit jednak v tom, že se přesunuje do velkoměsta a že vrah/ové budou nejnásilnější ze všech dílů. Nic, co by zrovna oslovovalo někoho, kdo má franšizu rád pro její zábavný rozměr, založený na reflektování konvencí, klišé i trendů v žánrové produkci, protože postavy znají jiné horory, baví se o nich a berou si z nich ponaučení. Ovšem někdo, kdo zná dějiny žánru, a tak by si s některými fanouškovskými postavami nejspíš rozuměl, ví, že Vřískot v sebeuvědomělosti a sebereflexivnosti nebyl první. Ani ten první, který byl uveden do kin v roce 1996. Akorát byl jako v tomto výjimečný promován.

Přitom prvnímu zavřískání, které zaznělo z úst Drew Barrymore v jedničce, předcházela Nová noční můra (1994), v níž se zabiják Freddy navrací i díky tomu, že je o něm natáčena další část, či Candyman (1992), ve kterém se prozkoumával vztah městských legend jako hororových vyprávěnek a reálných společenských hrůz. Pokud bychom zašli ještě dál, nalezli bychom v osmdesátých letech značně nadsazené vyvražďovačky anebo napínáky od Briana De Palmy, které jsou zasazené do filmařského prostředí (Výstřel a Dvojník) - a v Itálii něco podobného páchal Dario Argento (například se snímkem Temnota o vrahovi inspirujícím se v románu pulpového spisovatele), kterému poctu skládal jak De Palma, tak i režijní duo Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett v předtitulkové scéně Vřískotu 6. 

Podcast: Příliš bílí Oscaři 2023? Vítězné Všechno, všude, najednou představuje zlom

Vyčnívala-li franšíza Vřískot něčím, pak v rámci subžánru slasheru (vyvražďovačky) důrazem na sympatické a vyvíjející se kladné postavy, zatímco se vrah-ové/vražedkyně střídal/i/y s každým dílem. Pro zavedené série-značky jako Pátek třináctéto, Noční můra v Elm Street či Dětská hra/Chucky tomu bylo naopak, protože jediným trvalým prvkem byl záporák, přestože byl na konci každé části (zdánlivě úspěšně) zlikvidován. Podle kritika Marka Slováka je tohle jedna z mnoha předností posledního Vřískotu: “Nejenom že je tenhle díl opravdu napínavý i zábavný, mnohdy zároveň, ale navíc se bojíme i o postavy, které nám jsou sympatické, nějak vyprofilované, procházející vývojem. A to jak nové, z předchozího dílu, tak i ty z původních čtyřech částí, které režíroval Wes Craven a převážně napsal Kevin Williamson.”

Vřískot 6. (2023) | Forum Film CZ

Podle Marka, pro kterého pětka od nového režijního dua přezdívaného Radio Silence představovala zklamání, šestému dílu “pomohl přesun do New Yorku, který je opravdu vytěžen: pracuje se jak s tím, že některá obydlí jsou si blízko, což umožňuje záchranu na poslední chvíli, tak i se vzdáleností, která komplikuje záchranu na poslední chvíli - a hlavně s početností davu a anonymitou, kdy kdokoliv může být vrah a odkudkoliv na hrdiny a hrdinky vyskočit. Navíc je zde pořádná hra kočky s myší i obrácení této dynamiky, na což se posledně až na výjimky zapomnělo. Pořádně napínavá hra kočky s myší je zde nejlepši od dvojky, na kterou se upomíná a která se variuje zdaleka nejvíc.” 

Marek se u Vřískotu 6 bál, napínal i bavil na 90 %.

Svědomí nenávistného národa

Jaroslav Miko. Kamioňák, který spoluzaložil iniciativu Češi pomáhají, v rámci které se angažuje v pomoci uprchlíkům. Nejprve čtyřiceti sirotkům z řeckého uprchlického tábora, posléze ukrajinským, zejména romským. V obou případech skupinám, kterým se nedostává náležité pomoci, protože selhává stát, a tak musí nastoupit občanská společnost. Politik Jan Farský (STAN) ho i díky tomu označil za svědomí národa. Robin Kvapil se o Mikovi rozhodl natočit observační časosběrný dokument, který byl vloni uveden na jihlavském dokumentárním festivalu a letos se dostává zároveň do vybraných kin a na platformu DAFilms, kde je k zakoupení a přehrátí.

MORE MIKO, jak se jmenuje snímek odkazující na poloviční romský původ titulní postavy, je podle historičky a kritičky Marie Barešové “jedním z nejpůsobivějších, jaký jsem viděla na dokumentárním festivalu v Jihlavě”. Nejpůsobivější je zejména proto, že je “přesvědčivý, intenzivní, aniž by obsahoval jakékoliv citové vydírání”, i z toho důvodu, že se zaměřuje na “obdivuhodný lidský příběh plný odhhodlanosti a vytrvalosti člověka s dobrým a velkým srdcem”. Marie při sledování zažívala “pocity obdivu i frustrace a studu za vlastní zemi”, protože “je ukázána neschopnost a zbabělost politické reprezentace”. 

Podcast: Creed je bez Rockyho. Štáfek zachraňuje Zatmění a Medvěd na koksu vychází ze skutečné události

Marek s Marií souhlasí, akorát má za to, že “největší působivosti dokument dosahuje, když je ukázána nenávistnost tuzemské společnosti, která má problém s Mikovou pomocí lidem v nouzi. Příkladné je to na leitmotivu s myčkou, ve které Miko sleduje videa z uprchlického tábora, kde kvůli nezájmu politické reprezentace hořelo, a později si smývá nápis ,Chcípni´ na autě.”. Podle Marka je More Miko “víc než portrét jedné pozoruhodné osobnosti, protože dokument je cenný vztažením osobního ke společnosti a především politice. Úloha politické aktivizace Romů je sice upozaděna a nedostatečně rozpracována, což je škoda i z dramaturgického hlediska, ale navracející se jednání s politiky skvěle ukazuje deziluzi z minulé i současné politické reprezentace a zejména z jejího pokrytectví” .

More Miko, fungující místy až jako politický thriller (anebo drama svědomí), má od Marie a Marka 80 %.

Kritik a kritička Kulového Blesku se věnovali i dokumentu VYŠETŘOVATEL o stále nedořešených válečných zločinech v bývalé Jugoslávii a poslední umělecké provokaci Alberta Serry PACIFICTION. Jejich názory si můžete poslechnout v podcastu, případně zhlédnout ve videocastu.