Děsivý pohled do mučíren: Zakopeme tě zbitého pod zem a hotovo! Ukrajinci popsali hrůzy, které na nich napáchali Rusové
Američtí novináři mluvili s patnácti lidmi, kteří popsali mučení ruskými vojáky v Charkovské oblasti, kde Izjum leží, a také se dvěma rodinami, jejichž příbuzní padli do ruských rukou a už se nevrátili. Agentura zjistila, že ruští vojáci unášeli především muže s vazbami na ukrajinské síly, v bezpečí před nimi ale nebyl žádný dospělý.
Na základě zpráv přeživších a policie našli novináři agentury Associated Press v Izjumu deset mučíren. Šlo o vlhké sklepy bez přístupu ke slunečnímu svitu, které páchly močí a hnijícím jídlem.
„Mlátili mě holemi, rukama a kopali do mě. Típali o mě cigarety. Střelili mě do nohou,“ popsal osmatřicetiletý voják Mykola Mosjakyn. Rusové ho podle jeho vyprávění zajali u něho na chalupě. Trápili ho také tak, že ho hodili do jámy se stojatou vodou, spoutali mu ruce a pověsili za pouta. Po třech dnech ho vysadili u nemocnice a řekli mu: „Povězte, že jste měl nehodu.“
Své si s Rusy vytrpěl i voják Andrej Kotsar. Před Rusy se schovával v místním kostele. Když se o pár dní z budovy vynořil, chytila ho ruská hlídka. Okupanti se bavili tím, že mu nohu opalovali rozžhaveným železem. U toho si prý nahlas povídali o tom, že mu nohu uříznou.
Vydal se pro šišky a už se nevrátil
Ivan Šabelnyk se v březnu s kamarádem vydal pro šišky na podpal a už se nikdy nevrátil. Těla mrtvých našel v polovině srpna muž, který šel do lesa pro dříví, když ucítil pach vycházející z mělkého hrobu.
Šabelnyk měl prostřelené ruce, zlomená žebra a jeho obličej byl k nepoznání. Byl ale identifikován podle bundy z továrny, kde pracoval. Jiný muž jeho rodině popsal, že spolu se Šabelnykem podstoupil mučení ve sklepě domu a také ve škole číslo dva. Šabelnykův hrob ukázala novinářům jeho sestra, Olha Zaparožčenková.
Svědkem hrůz byl lékař
Lékař Jurij Kuzněcov, jenž ošetřoval stovky zraněných v Izjumu během ruské okupace, řekl, že lidé pravidelně přicházeli do jeho pohotovosti se zraněními odpovídajícími mučení. Šlo o střelné rány do rukou a nohou, zlomeniny kostí, modřiny nebo popáleniny. O tom, jak ke zraněním přišli, se zpravidla nezmiňovali.
„I když přišli do nemocnice, často jen mlčeli,“ popsal doktor. Vzpomínal, jak k němu na ošetřovnu přišel voják s jasnými zraněními po poutech, ale nechtěl o svém zranění nijak mluvit.