9°C
Řád Bílého lva za vítězství. Řád Rudé hvězdy. Československý válečný kříž udělený opakovaně. Vyznamenání Za chrabrost před nepřítelem či Za osvobození Prahy nebo Za zásluhy. Výčet vyznamenání Viléma Sachera, který se narodil 17. února 1907 v Prostějově, dodnes budí obdiv. Obdiv, o který vlastním přičiněním opakovaně přišel.
Nejprve byl po roce 1948 z politických důvodů vyřazen z armády a nuceně vystěhován z Prahy. Poté, když byl v rámci Pražského jara rehabilitován v plné výši, tudíž mu byla navrácena hodnost divizního generála, nastala po srpnu 1968, kdy odsoudil vpád sovětských vojsk na naše území, další vlna represí. O hodnost a české vojenské pocty definitivně přišel, když podepsal Chartu 77.
Definitivně? Naštěstí ne. Po pádu komunismu byl posmrtně rehabilitován v plné výši prezidentem Václavem Havlem. Sacher byl totiž jedním z těch, kteří bojovali za svobodu Čechů doslova až do konce. V roce 1944 se například zúčastnil coby štábní kapitán Slovenského národního povstání, respektive karpatsko-dukelské operace, která měla Slovákům v povstání pomoct.
Všudypřítomná smrt
Což jej málem stálo život. Ne poprvé. Ne naposledy. Na slovensko-polské severovýchodní hranici totiž se dvěma svými muži vlezl Němcům přímo do rány. „Lajdáctvím nějakého nižšího ruského velitele a vlastní lehkomyslností jsme se dostali do pasti,“ vzpomínal s odstupem let Sacher v knize Na počátku stála smrt.
Tehdy muži došli k chatrči, která byla obývaná německými vojáky, což nepředpokládali. Ti však nebyli jen v ní, ale i v blízkém okolí. Sacher rozhodl o tzv. ústupovém boji. Při vzájemném krytí střelbou českoslovenští muži ustupovali. „Při jednom z přískoků jsem zalehl vedle padlého vojáka. V bojovém vzrušení jsem nevnímal sladký a dusivý pach počátečního rozkladu. Uvědomil jsem si jen rozehnaný roj much,“ pamatoval detaily.
Když se svými muži utekl dostatečně daleko k rozbitému automobilu, který je předešle přinutil jít pěšky, zkusili jej roztlačit, aby bojovným Němcům unikli. „Se svahu jelo samo, zvyšovalo rychlost a nutilo nás do běhu. Sledoval jsem se skloněnou hlavou kolo auta a vozovku. Miny! Vyčnívaly několik milimetrů nad povrch vozovky. Začal jsem se ještě víc potit. Nadarmo se neříká, že neštěstí nepřichází samo. Tady se ho nakupil hned plný ranec. Zezadu a z obou svahů po stranách silnice zaduněly dělové výstřely,“ popsal adrenalinovou situaci, kterých ve válce zažil bezpočet. „Byla to pěchotní děla, naštěstí s nedobrou muškou.“
Málem bez kalhot
Vše nakonec dobře dopadlo. Tři českoslovenští vojáci se před Němci zachránili, když se jim podařilo auto roztlačit do potřebné rychlosti. Kdyby některého z nich Němci postřelili, nebyl by prostor ani čas na záchranu. Padl by do zajetí, byl by vyslýchán a dost pravděpodobně popraven. Ačkoliv tehdy nemohlo být nikomu do smíchu, přesto následná historka, jíž si Sacher vybavil, k cukání koutky pobízí.
„I ty nejdramatičtější události v životě mívají svou komickou stránku,“ začíná. „V nejkritičtějším okamžiku, kdy šlo o každý metr, se mi utrhly knoflíky od šlí. Nechal jsem auto autem a levou rukou jsem si přidržoval jezdecké kalhoty.“
Odvaha pod palbou
Jiné kruté boje zažil Sacher začátkem září 1944 poblíž polské vesnice Wrócanka. Tam se coby příslušník 3. československé samostatné brigády ocitl pod přímou palbou německých děl. Opět to podle něho bylo nedůsledným rozhodnutím velitelů štábu, kteří měli za to, že se v oblasti Němci nezdržují. Mýlili se. Na „krupobití“ vzpomínal Sacher následovně.
„První údery mě i Makarova znehybňují. Stojíme na místě jako přibití. Nevěřícíma očima se díváme jeden na druhého. Nemůžeme promluvit. To trvá několik vteřin. Pak přebíháme ze silnice k nejbližší chalupě a kryjeme se. Přední část chalupy dostává zásah. Stěny se řítí a zbylý díl se chvěje. Chceme se prokličkovat deštěm střel ke kostelu. Běžíme k věži, palba houstne. Nepřemýšlíme. Běžíme. Exploze. Nevybíráme si úkryt a vrháme se za hromadu sutin. Sem už rána padla. Podle počtu pravděpodobností by se měla druhá vyhnout. Najednou se vedle nás ocitá voják se dvěma bubny telefonního kabelu.“
Pohledy vojáků se setkaly v očekávání neočekávaného. „Všechno další je dílem několika vteřin. Telefonista popolézá o několik decimetrů k vrcholu hromady. Levou ruku jako zkušený stopař drží před obličejem, aby se chránil proti zábleskům výbuchů a lépe viděl. Pak ruka klesá. Dostal střepinu do hlavy. Několik dalších sviští mně a Makarovovi nad hlavou. Dopadají vedle nás a za námi. Jsou šedočerné, zubaté, se špičatými okraji. Na zemi ještě syčí,“ vybavuje si voják podrobnosti, jako z nějakého historického válečného filmu. Jenže tohle není film. Tohle jsou autentické vzpomínky.
„Telefonista lapá po vzduchu a vyráží ze sebe pár nesrozumitelných slov. Uvolňuji mu blůzu u krku. Bláznivá naděje, že ho bude možné udržet při životě. Voják se protáhl a znehybněl. Zatlačuji mu oči. Od kořínků vlasů, přes čelo, nos, až ke rtům má rovnou hlubokou rýhu jako podle pravítka. Leží klidně, nic ho už netrápí a nic nepotřebuje. Možná mu nebylo ani dvacet.“
Jak málo scházelo, aby podobný osud potkal i Viléma Sachera, kolem něhož umírali spolubojovníci, kamarádi. „Zleva přibíhají dva. Granát dopadá přímo na ně. Když se usadí prach, černá se na místě, kde stáli, prázdný kráter. Přímý zásah je roztrhal na kousky,“ pokračuje ve vzpomínkách na obranu Wrócanky. „Výbuchy granátů a min přehlušují lidské výkřiky, nářek a sténání. Vesnici zachvacuje požár.“
Hrdý vzdor
Sacherovi se z ošemetné dělostřelby podařilo uniknout. I přesto, že po něm střílel odstřelovač. „Naštěstí neměl přesnou mušku,“ komentuje lakonicky. V bezpečnější vzdálenosti už narazil na větší počet československých vojáků. I přes snahu důstojníků se snažili utíkat. „Strach z Němců je větší než velitelská autorita a obava z ran,“ poznamenal.
Přesto situace nebyla tak marná. Do boje se zapojila i dělostřelecká jednotka, jíž byl Sacher velitel. „Moji dělostřelci, i když beze mne,“ hořekuje nad tím, že dílem dělostřelecké apokalypsy bylo spojení mezi ním a jeho jednotkou přerušeno. „Dělostřelci brigády bijí Němce dál. Přímou i nepřímou střelbou. Připravují jim peklo na zemi jako oni nám. Hrstka statečných pěšáků i nadále odolává německému náporu.“ Povolili? Nepovolili! Seskupili síly a postup německého vojska společnými silami zastavili. Šlo o jeden z činů, za něž si Sacher vysloužil jedno z mnohých vyznamenání.
V zapomnění
Vyznamenání, na která se v případě statečného vojáka zapomnělo. „V srpnu 1968 odsoudil okupaci vojsk Varšavské smlouvy, takže roku 1970 byl propuštěn ze zaměstnání,“ líčí na stránkách Vojenského historického ústavu historik Prokop Tomek.
„Vilém Sacher podepsal úvodní prohlášení Charty 77. Tímto činem si vysloužil mimořádně hněvivou reakci tehdejšího komunistického režimu. Generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák dokonce sedmdesátiletého Viléma Sachera v březnu 1977 degradoval na vojína a odebral všechna vyznamenání získaná za válečnou službu vlasti,“ pokračuje historik. Rehabilitace a opětovného uznání se už nedožil. Zemřel v Praze 14. srpna 1987 ve věku 80 let.
