Josef dlouhá léta po studiích pracoval v zemědělství. Práce se mu stala rutinou a po 17 letech si řekl „dost.“ Když se začal poohlížet po něčem jiném, zaujala jej armáda. Vojenskou uniformu oblékl v roce 1993. „V podstatě jsem reagoval na výzvu v České televizi, že hledají dobrovolníky do mírové mise v Kambodži. Do půl roku se ale situace změnila a místo do Kambodži jsme putovali do Jugoslávie,“ líčí Josef.
Střílet jedině v sebeobraně!
Tou v té době otřásala již druhým rokem krvavá občanská válka, ve které padlo na statisíce obětí, včetně těch z řad civilistů. Josef byl spolu s osmi sty českými vojáky součástí mírových sborů OSN při dvou misích, které v součtu trvaly zhruba rok a půl. „Působili jsme v tehdejší republice Srbská krajina. Neměli jsme zasahovat do bojů. Stáli jsme mezi dvěma válčícími stranami, Srby a Chorvaty, a monitorovali jsme situaci.“
„Když jsme tam šli, neměli jsme absolutní představu o tom, co nás čeká,“ vysvětluje Josef. Nic snadného to věru nebylo. „Neměli jsme právo používat zbraň, byť jsme ji nosili při sobě s ostrou municí. Mohli jsme ji použít jen ve vlastní obraně,“ vysvětluje Josef. Primární náplní jejich tehdejší práce bylo sledovat, jaké zbraně obě strany používají, nebo kolik vojáků je kde na místě. „Ale zúčastnili jsme se i několika záchranných misí.“
Krev tuhla v žilách
Hnacím motorem, který pociťoval každý voják, bylo vrátit se domů do vlasti ve zdraví. „Zažil jsem situace, kdy nám šlo o život. Přes naše pozorovací stanoviště létaly minometné i dělostřelecké granáty, dokonce jsem zažil i ty, kdy začaly padat přímo na nás,“ vzpomíná. A bylo hůř! „Vzpomínám na případ, kdy jeden z kolegů měl přiložený samopal na spánku a musel dělat, co se mu řeklo,“ pokyvuje veterán hlavou. Přesto ani on, ani nikdo z jeho družstva ze zbraně po dobu trvání mise nevystřelili. A to ani pro výstrahu. Jejich nabité zbraně měli mít pouze odstrašující efekt.
Vzpomínky jsou, ale ne hezké
Když se Josef z války vrátil domů, na rozdíl od některých svých kolegů u armády zůstal. Prožitá traumata například z úmrtí svých přátel i každodenní strach o život Josefa nepoznamenala. „Někteří kolegové to psychicky neunesli a po odsloužení mise u armády skončili,“ líčí Josef. „Že bych na ta léta vzpomínal v dobrém, to ale každopádně ne. Zažil jsem úmrtí sedmi vojáků, kamarádů.“
On sám vojenskou uniformu vysvlékl až v roce 2001. Když v důsledku reorganizace armádu opouštěl, odcházel coby kapitán ve výslužbě. U zjednávání pořádku však zůstal, jen místo za hranicemi tak činí přímo v naší metropoli. Josef Skalka totiž slouží u Městské policie hl. m. Prahy.
Polozapomenutý úděl
Spolu se stovkami dalších českých vojáků byl Josef jedním z těch vůbec prvních, kteří se v rámci samostatné České republiky vydali na vojenské zahraniční mise pod hlavičkou operací OSN. Oproti válečným veteránům z druhé světové války, či z pozdějších operací například v Iráku nebo Afghánistánu jej mrzí, že o válečných veteránech z války v Jugoslávii se tolik nehovoří.
„Možná to je dáno tím, že jsme měli vyloženě mírové zaměření, kdežto ty následující operace od roku 1995 už vojáci mohli podnikat bojové akce,“ zamýšlí se veterán. „Ale akce v Bosně a Herzegovině, v Kosovu nebo v Iráku jsou daleko více vzpomínané, jejich účastníci jsou více oceňovaní, kdežto na naše mise se zapomíná.“ Tedy téměř.
Odkaz, který povyroste
Společně s veterány z druhé světové války Tomášem Lomem (95) a Václavem Kuchynkou (94) se totiž Josef stal předjubilejní 99. osobností projektu Kořeny osobností. V Botanické zahradě hl. m. Prahy v Troji zasadil národní strom. „Jedná se o třímetrový exemplář lípy malolisté, roub památného stromu ze Staré Lysé,“ přiblížil kurátor dřevin mírného pásma Tomáš Vencálek.
„Lípa se v roce 1848 stala naším oficiálním národním symbolem, a proto můžeme nalézt lipové ratolesti na mnoha oficiálních symbolech České republiky – třeba na standartě prezidenta, státní pečeti, bankovkách i vojenských uniformách,“ vysvětlil Vencálek, proč byla pro válečné veterány, z nichž Josef Skalka reprezentuje ty novodobé, zvolena právě ona.
