28°C
Jednalo se o ráznou ženu, která si v ničem nezavdala s politickými autoritami své doby. Známý je například její ostřeji formulovaný dopis Adolfu Hitlerovi (†56), v němž jej upozorňuje na omylné historické i národnostní soudy o českém národu. Když pak byl v březnu 1939 ustaven Protektorát Čechy a Morava, v jehož důsledku byl rozpuštěn parlament a vzniklo Národní souručenství, neváhala ostřejší nótou vytknout ledasco i tehdejšímu prezidentu Emilu Háchovi (†72).
»A co ženy?«
„Pane prezidente, s hlubokou bolestí jsem četla seznam padesáti členů výboru Národního souručenství pro politické vedení národa,“ cituje rodačku z Prahy, v níž se narodila 5. února 1875, Eva Uhrová v knize Radostná i hořká Františka Plamínková. „Padesát mužů – ani jediná žena. A přece ženy české byly vždycky politicky a názorově velmi uvědomělé.“
V případě Národního souručenství šlo o jedinou povolenou politickou stranu či hnutí v éře protektorátu. V tom důsledku bylo také silně zatížené kolaborací, a mnozí jeho představitelé byli po válce souzeni. Zjara 1939 se na to tak ovšem nenahlíželo – byly naděje, že by strana mohla pokračovat alespoň omezeně v demokratické tradici první republiky.
Nešlo o jedinou „ženskou“ křivdu, která Plamínkovou zlobila. „Ženy nebyly jmenovány do správní komise hl. m. Prahy – poprvé od vzniku republiky. Žen je 53 % voličstva,“ vytýkala Háchovi. „Nedopusťte, aby historická politická rovnoprávnost žen s muži, a tedy jejich spolupráce, byla přerušena, nedopusťte, aby ženy v těchto těžkých dobách byly bez ženských zástupců jak v politické straně, tak ve všech institucích, jež budou určovat osud národa,“ stojí v dopise, pod nímž je mimo jiné podepsaná i Milada Horáková (†48) – budoucí oběť nikoliv nacistické, ale komunistické totality.
Záchrana Židů
Když Plamínková tyto řádky adresovala státnímu prezidentovi, činila tak už jako řadová občanka. Byť byla od roku 1925 senátorkou, která dříve pracovala též jako učitelka a novinářka, její mandát senátorky se vznikem protektorátu zanikl. Přesto i pod drobnohledem nacismu zůstávala politicky angažovanou se zřetelem zejména na emancipaci v Ženské národní radě. Neopomíjela ale ani aktuální politická témata.
S čímž se vázaly aktuální problémy. „Hned v prvních dnech okupace poskytla pomoc dvěma uvězněným Židovkám. Nehledíc na osobní nebezpečí, denně za nimi docházela na policejní ředitelství, pak na Pankrác, až jim vypomohla propuštění,“ uvádí Uhrová. Její okolí čím dál více nabádalo k tomu, aby emigrovala. Plamínková tu možnost skutečně měla. Nicméně „Františka doufala, že se poměry vyjasní natolik, aby národ žil, nejen živořil,“ konstatuje Uhrová.
Osudný návrat domů
Přitom v případě Plamínkové nešlo o nic neuskutečnitelného, zůstat za hranicemi. V létě roku 1939 směla legálně vycestovat do Skandinávie na nejrůznější kongresy a jiné společenské akce. Plamínková je využila bezezbytku. „Chtěla světu říct, že obětování jedné země bylo marné, že co nevidět přijdou na řadu další,“ prorokovala už v červnu 1939. Nacistické Německo zahájilo invazi do Polska v září téhož roku. Onou invazí vypukla druhá světová válka. Místo toho, aby v zahraničí zůstala – podobně jako třeba Edvard Beneš (†64), v červenci se vrátila.
»Moje vlast, moje místo«
Šťastný návrat to věru nebyl. „Druhý den na dveře zabušilo gestapo. Muži strčili hlavu do každého kouta,“ uvádí Uhrová. Tehdy ještě o „obyčejnou“ prohlídku, jakési upozornění, že je Plamínková pod drobnohledem. Horší už to bylo s vypuknutím války 1. září.
„Toho odpoledne Františku v ulici Na Můstku sebralo gestapo. V letních šatech a plášti, na hlavě slaměný klobouk. Převezli ji do Pečkárny, pak na Pankrác,“ líčí Uhrová. „V lehkém oblečení, i když se ochladilo, ji vozili k výslechům, snad aby ji víc zesměšnili, než trestali zimou.“ U výslechů prý také měla zaznít otázka, proč nezůstala v zahraničí. „Odpověděla, že tady je její vlast a její místo.“
Ve vězení strávila několik týdnů. „Člověk musí stát za svými slovy, ono není jen tak řečnit, ale hlavní jest, když přijde zlá doba, nic nezapřít a neskrývat se,“ psala svým blízkým z žaláře, kde udělala velký dojem na ostatní vězněné ženy. „Mluvila prostě a zajímavě. Sebe nestavěla do popředí. Spíše nám chtěla ukázat, jak je třeba pracovat, nedbat sebe a mít především na mysli prospěch všech,“ vzpomínala po letech jistá Pavla Řeháková. Plamínkovou propustili toho roku 9. října.
Po zkušenosti ve vězení, kdy se jí nevyhnuly ani nevybíravé nacistické výslechy, měla Plamínková obavy setrvat nadále v Praze. „Po dlouhém pobytu v temnici nesnášela světlo, bolelo ji rozkopnuté koleno, památka na Pečkárnu,“ vysvětluje Uhrová. Nakonec se přestěhovala z centra Prahy do Dolních Mokropsů v Černošicích – jižně od Prahy, dost blízko na to, aby se do ní mohla vlakem kdykoliv přepravit.
Poslední měsíce
Právě díky možnosti dojíždět vlakem, nezůstávala stranou dění. Byla jen čím dál obezřetnější. „Plamínková se žádné práci nevyhýbala. Nejblíže jí byla Milada Horáková,“ uvádí Uhrová. Plamínková třeba pro ženy v nouzi, utečence či jiné osoby, které se raději představitelům nového režimu neukazovali, ukrývala potraviny, o něž se pak dělila.
Přituhovat začalo ve chvíli, kdy se zastupujícím říšským protektorem stal Reinhard Heydrich (†38) a ministrem školství a lidové osvěty, snad nejznámější český kolaborant Emanuel Moravec (†52). Ten na Plamínkovou naléhal, aby za sebe i za Ženskou národní radu vyjádřila loajalitu nacistickému režimu, což Plamínková odmítla. Nacisté jí to nezapomněli, když byl 27. května 1942 spáchán atentát na Heydricha, v jehož důsledku zastupující říšský protektor o pár dnů později zemřel.
Pohled do ústí hlavně
Pro Plamínkovou si do Dolních Mokropsů přišli gestapáci 11. června 1942. „Nahrnuli se do domu. Prohrabali skříně a stoly, vyhrožovali,“ líčí Uhrová. Následoval převoz znovu do Petschkova paláce, večer pak opět do věznice na Pankráci. „O její zatčení se měl zasloužit právě Emanuel Moravec a také Lina Heydrichová (†74),“ zmiňuje Uhrová vdovu po protektorovi. Po uskutečnění operace Anthropoid v Čechách nastaly kruté represálie a četné zatýkání nepohodlných osob, které nesouhlasily s nacistickou ideologií.
„Tentokrát mně popraví,“ měla říci své spoluvězenkyni na Pankráci. „Vyřiď všem, že jsem byla popravena bez výslechu a soudu!“ Už 14. června vyrazil plně naložený autobus na střelnici v Kobylisích. Plamínková byla mezi těmi, kteří v dešti kulek měli nalézt smrt. Ten den na ni nedošla řada. Psychické vypětí, jež tehdy sedmašedesátiletá žena musela zažít, bylo nesnesitelné.
Až v úterý 30. června znovu autobus odvezl další várku vězňů do Kobylis. A tentokrát se před popravčí četu vedle dalších 69 lidí, mezi nimiž byl mimo jiné též jeden z proslulých Tří králů – Josef Mašín (†45), postavila. „Údajně za ni ztratil slovo Emil Hácha, ale vdova po Heydrichovi žádala smrt,“ konstatuje Uhrová. Poslední, co za svého života viděla, byly hlavně pušek, které třímali příslušníci popravčí čety.
Pieta
Na počest popravené senátorky se v Praze konala pieta na půdě senátu. „Františka Plamínková byla hrdinka. Byl to člověk, pro kterého svoboda a láska k vlasti znamenaly více než vlastní život,“ cituje ČTK při této příležitosti předsedu senátu Miloše Vystrčila (ODS).
