2. června 1887 přišel na svět Marii Homolové, a jejímu muži Václavovi, synek Bedřich. Nejspíš těžko si tehdy rodiče mohli představit, jaký osud jejich synkovi život nachystá. Rolníkem, tak jako byl jeho otec, se nestal. Lákalo jej stavebnictví, které v letech 1903 až 1907 studoval na vyšší průmyslové škole stavební v ulici Karoliny Světlé. Technickému řemeslu, které vykonával i na pražském magistrátu, by se nejspíše nadále věnoval, kdyby mu v jeho 27 letech do života nevstoupila první světová válka.
Na frontě
„Na začátku 1. světové války byl Bedřich Homola 27. července mobilizován jako kadet,“ uvádí v knize Generál Bedřich Homola: Vrchní velitel Obrany národa jeho vnuk Zdeněk Homola (66), známý publicista a nakladatel. Okamžitě po mobilizaci byl pěší pluk nasazen na ruské frontě. Tam ještě během úvodních válečných měsíců utrpěl první válečné zranění, které musel léčit doma.
»Chudáci, jimž rovno není«
„V roce 1915 byl povýšen na poručíka. Dne 24. srpna odjel s transportem podruhé na frontu,“ uvádí Homola. Ani napodruhé mu štěstí „nepřálo“. Byl totiž znovu raněn vybuchnuvším šrapnelem. „Zasažen byl do levého chodidla a zajat Rusy.“ Do svého deníku si tehdy poznamenal: „Jaká bídná cesta, a ze všeho nejhrůznější noc na obvazišti. Kolik, kolik lidské bídy tu viděti. Sténání a řev raněných přehlušovalo vše. Naříkání rvalo nervy. Známí všichni pryč a zde chudáci, že jim rovno není. Bez nohy, bez jazyka a podobně. Zde řežou údy jak na stromech větve.“
Štěstí v neštěstí
Stejně jako mnoho dalších vojáků, kteří narukovali do války, kterou vlastně nechtěli, i Homola se do československých legií dostal skrze zajetí. Někteří legionáři zběhli dobrovolně dokonce rovnou z bojiště. Homola též neotálel, učinil tak relativně nedlouho po svém zajetí.
„Dne 15. února 1916 se Bedřich Homola přihlásil v Bělgorodu do Revolučních dobrovolných vojsk, jak se v té době nazývaly československé legie,“ stojí v knize. Brzy se stal velitelem roty, dokonce i poddůstojnické školy, a podle svědectví jeho druhů „byl výborným vychovatelem vojáků. Byl dle žáka Květoně oblíbený a měli ho opravdově rádi, třebaže byl přísný.“
V legiích se Homola zúčastnil i slavné bitvy u Bachmače v roce 1918, v níž proti sobě stanula vojska čs. legií a Němců. Ačkoliv Češi a Slováci bojovali proti přesile, přesto dokázali zvítězit a bitva se tak řadí mezi slavná vítězství teprve se rodící se republiky, za jejíž svobodu a nezávislost legionáři bojovali.
Návrat z „konce“ světa
Bylo tomu tak i v případě dvou bitev u Marianovky u Omska, kde Homola se svými druhy čelil tentokrát už ne Němcům, nýbrž bolševickým Rusům, kteří hodlali znemožnit návrat československých legionářů nazpět do vlasti. Boje byly často vykoupeny smutnými ztrátami a především velkým strádáním. Ačkoliv první světová válka oficiálně skončila 11. listopadu 1918, desetitisíce legionářů se do své domoviny dostávalo ještě roky po válce z nehostinných končin.
Teprve po zdolání tzv. Sibiřské anabáze, kdy legionáři překročili prakticky celou Rus až na její východní pobřeží, se Bedřich Homola mohl až v březnu 1920 vypravit domů. Z ruského Vladivostoku, který se nachází až na samém východním „konci“ Ruska, odplul tehdy už major Homola přes Singapur, Suez a Terst do rodných Čech. Společnost mu při tom dělali nejen další legionáři, ale též i čerstvá paní Galina Homolová, jíž za svou choť pojal roku 1919.
Chvíle klidu
Vojenskou uniformu po válce Homola nevysvlékl. Jeho kariéra u armády naopak strmě stoupala a během první republiky platil za jednoho z nejvýše postavených důstojníků, když se roku 1929 stal brigádním generálem, roku 1935 divizním generálem ověnčeným například francouzským Válečným křížem s palmou za boje na Sibiři.
Nebylo to jeho jediné vyznamenání – za ty nejvýznamnější pomněme třeba Československý válečný kříž, Štefánikův řád nebo francouzský Řád čestné legie, což je nejvyšší francouzské státní vyznamenání. Posmrtně mu byl udělen i Řád bílého lva, což je pro změnu nejvyšší české státní vyznamenání. Ten mu byl udělen především za skutky, které Homola činil během druhé světové války.
Její předehra zastihla divizního generála, jenž byl jednu dobu posádkovým velitelem Velké Prahy, kde za první republiky a v protektorátním období bydlel, na neklidném Slovensku, které se po vzoru nacistického Německa radikalizovalo. Byl to právě Homola, který na pokyny shora musel vojensky zasáhnout a vyhlásit výjimečný stav. „Akce je od března 1942 nazývána slovenskými separatisty Homolův puč,“ dozvíme se z knihy. Homola zkraje března 1939 vojensky zabránil faktickému odtržení Slovenska od Čech. Ale jen nakrátko. Po jeho odvolání zpět do Prahy byl „14. března vyhlášen Slovenský štát.“
V čele odboje
A 16. března 1939 byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava, jímž de facto skončila Homolova oficiální vojenská kariéra. „Z armády byl propuštěn k 15. březnu 1939, do konce léta pracoval na Ministerstvu národní obrany v likvidaci. V Praze byl hlášen (…) v Humboldtově (dnes) Budečské ulici 11 na Vinohradech, zdržoval se též v ateliéru fotografa Antonína Cetla v Novodvorské (Hellichově) č. 464 na Malé Straně,“ líčí Homola.
Se založenýma rukama nezůstal nečinně přihlížet, jak jeho milovanou vlast plundruje nacistická hydra. „Na jaře 1939 začal spolu spolu s generály Josefem Bílým, Hugo Vojtou, Sergejem Vojcechovským a Aloisem Eliášem a dalšími důstojníky budovat ilegální organizaci Obrana národa,“ uvádí Homola.
Šlo o největší odbojovou skupinu, jejímiž členy byli například proslulí Tři králové (Balabán, Mašín, Morávek), a která celou válku ztrpčovala Němcům v protektorátě život. A oplátkou oni jí. Mnozí z jejích členů byli zabiti a popraveni. Byl mezi nimi i Bedřich Homola, který byl do svého zajetí dokonce velitelem Obrany národa.
Zrada a palčivý konec
Nacisté si byli vědomi jeho vysoké funkce. „Na generála Homolu byla gestapem vypsána peněžitá odměna. Byl zatčen na Silvestra,“ uvádí jeho vnuk. Zatčení proběhlo na základě udání některého ze zrádců, přičemž Homola se na přelomu let 1941 a 1942 vehementně zaobíral přípravami operace Anthropoid. „Údajně očekával parašutisty, kteří přistáli o dva dny dříve u Nehvizd.“
Homolu gestapáci zatkli na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad a převezli do Pečkova paláce, kde „byl do krvava bit a mučen.“ Necelý rok, vyplněný dalšími krutými výslechy pak strávil v Praze na Pankráci. „Nechybělo ani lití žíravin do otevřených ran, pálení chodidel žehličkou či dokonce celého těla svázaného do kozelce ohněm. Byla používána též ukořistěná americká neprůstřelná vesta, která potencovala účinek ran, nezanechávala zevní zranění, ale způsobovala vnitřní,“ uvádí Homola, jenž je původní profesí vystudovaný lékař.
I vzdor krutým výslechům a přísně důvěrným informacím, které Homola měl, se má za to, že nezradil, vytrval, a nacistům nic neprozradil. Dokládá to i úspěšné uskutečnění operace Anthropoid, která znamenala smrt zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, a s jejíž přípravou Homola pomáhal.
„Generál Homola byl popraven gilotinou dne 5. ledna 1943, dle úmrtního listu ve 20 hodin 06 minut v Berlíně-Charlottenburgu,“ uvádí jeho vnuk. Poslední slova, která směl v dopise adresovat svým blízkým, zněla: „O mé oběti nepíši, jest samozřejmá.“
