Češky v Kurdistánu: Hrozba ISIS a uprchlické tábory jako jeden velký zmar

„Projely jsme prakticky celou Rojavu, „syrský“ Kurdistán. Strategický al-Hol byl teprve nedávno osvobozen od Islámského státu. Pokračovaly jsme ještě dále – až do jedné továrny, odkud byl IS vyhnán dva dny před naší návštěvou. Pozice IS byly tehdy necelý kilometr daleko. Dostaly jsme se také do vesniček, které tvoří frontovou linii severně od Rakky, považované za hlavní město IS v Sýrii,“ popisuje Markéta Všelichová cestu do Sýrie a také Iráku.  

„Po dvou týdnech v Rojavě jsme strávily ještě necelý týden v iráckém Kurdistánu. Tady stojí za zmínku návštěva jezídského města Sindžár, které je po porážce IS zcela zničené. Měly jsme možnost podívat se i do okolních hor, kde stále zůstávají tisíce jezídů. Zpátky se zatím vrátit nemohou, a to kvůli množství výbušnin, které IS v Sindžáru nastražil,“ dodává.

Blesk.cz: Odrazovali Vás Vaši blízcí od cesty?

Markéta: „Jak kdo. Nejdůležitějším člověkem je pro mě v současnosti přítel, který mě naštěstí více méně podporuje. O situaci na Blízkém východě se také hodně zajímá, v hodně věcech mi může poradit. Rodina k těmto zemím žádný vztah nemá a snáší to o dost hůře.“

Romana: „Z mého okolí o cestě věděl jen můj nejlepší přítel, kterému stoprocentně věřím. Ten mne již dobře zná, takže ví, že odrazování by nemělo cenu.“

Blesk.cz: Jak jste získaly prostředky na takovou cestu? Můžete prozradit výši nákladů?

Romana: „Chtěly jsme zjistit, zda se tam dá dostat za minimální náklady. Cestu jsem si hradila sama a vyšla mě cca na 17 500 korun. Jelikož jsme to pojaly hodně dobrodružně, tak většina organizace probíhala až na místě. Itinerář jsme konzultovaly s kolegyní, která měla také většinu kontaktů na místní lidi, kteří nám pomáhali.“

Markéta: „Náklady na cestu byly skutečně minimální, něco přes patnáct tisíc, které jsem si našetřila brigádami při studiu. A mohly být ještě menší, hodně nám zkomplikoval situaci fakt, že Turecko uzavřelo hranice s Irákem. Měly jsme předem koupené letenky z Amedu, ty nám ale propadly a musely jsme letět z Erbílu, což je zhruba třikrát dražší. Zejména v Rojavě ale není moc za co utrácet. Kam jsme přišly, tam se místní skoro poprali, kdo si nás ubytuje doma. Asi dvakrát jsme někam jely taxíkem, jinak většinou opět s místními. Vůbec nejvíce jsme toho nacestovaly s členy kurdských bezpečnostních složek Asayish nebo s příslušníky kurdských jednotek YPG/YPJ.“

Blesk.cz: Jak k vám tyhle kurdské jednotky přistupovaly?

Markéta: „O cizince mají docela strach. Většinou, když jsme šly na základnu pro povolení jet na nějaké místo, nám rovnou přidělili někoho, kdo nás tam odveze. Nechtějí za to nic, spíš vám po cestě ještě opatří kafe a nějaké jídlo. Pokud jsme výjimečně nebyly přejedené z nějaké návštěvy a šly si koupit něco do obchodu, ve většině případů si odmítli vzít peníze. Může se to zdát paradoxní, vzhledem k tomu, že Rojava opravdu k nejbohatším zemím nepatří. Lidé tady ale mají od Evropanů naprosto odlišnou mentalitu. Hostů si váží. Jediný problém byl občas s komunikací, anglicky mluví málokdo, druhá věc je, že na Blízkém východě obecně nikdo nespěchá. Někdy si nás YPG a Asayish dva dny přehazovaly, než jsme někam vyjely. Mít profesionálního průvodce, tak bychom se možná pár komplikacím vyhnuly, zase bychom ale přišly o spoustu zážitků.“

„Hanka a Tonča měly smůlu.“ Mladé Češky vyrazily mezi Kurdy a uprchlíky

Blesk.cz: Dostihl Vás někdy v Sýrii či Iráku strach?

Romana: „Za sebe mohu říci, že to byla má první cesta do válečných oblastí, takže nějaké obavy jsem měla již doma před cestou. Pak jsem měla trošku obavy z cesty do Sindžáru. Skutečný strach jsem měla ale až bezprostředně po automobilové nehodě, která se nám stala na cestě z Duhoku do Erbílu.“

Markéta: „Paradoxně jediná chvíle, kdy jsem měla opravdu strach, nebyla ani v Rojavě, ani v iráckém Kurdistánu, ale při průjezdu Tureckem. V Cizre, kde armáda zasahuje proti Kurdům, jsme musely projet několik kontrolních stanovišť. Jedno z nich se nacházelo mimo silnici, na jakémsi vrakovišti. Nad mým pasem se dohadovali dobrou čtvrthodinu. Věnuji se hodně aktivitám na podporu Kurdům, těžko říct, jestli něco věděli, nebo nevěděli, nakonec nás ale nechali jet. I na zbylém osazenstvu auta bylo vidět, že mají z vojáků strach. Turecko už dávno není demokratickou zemí a nemůžete si být jisti v podstatě ničím. Zabitých aktivistů, novinářů a hlavně kurdských civilistů je tam opravdu hodně. Oproti tomu v Kurdistánu strach mizí, což je dáno hlavně přístupem místních. Pár kilometrů od fronty žijí lidé úplně normálně, mají téměř absolutní důvěru ke kurdským jednotkám. Žádná atmosféra strachu tam není. Ale v Sindžáru jsem se přeci jen jednou trochu lekla, když na okraj města dopadl dělostřelecký granát. Město je blízko fronty, celou dobu byla v dálce průběžně slyšet střelba. S námi šli ale dva bojovníci z PKK, celou dobu usměvaví, pořád vtipkovali. Tam se opravdu moc bát nedá, optimismus všech okolo vás pohltí.“

Blesk.cz: Jaký byl Váš nejsilnější zážitek?

Romana: „Silných momentů bylo mnoho, ale na mne nejvíce zapůsobil moment, kdy jsme byly svědkyněmi humanitární pomoci, kterou organizují Kurdové pro Araby. Bylo to na cestě z Hasaky do al-Holu. Hodně silná také byla návštěva Sindžáru a průjezd horami, kam se uchýlili jezídi.“

Markéta: „Pro mě asi v Tal Tamiru. Nastěhoval si nás k sobě jeden Kurd, žil se svou těhotnou manželkou a maminkou. Místnost zdobily obrázky jeho zabité sestry, která bojovala v jednotkách YPJ. Fotky šahíds (mučedníků) lemují ulice všech měst, až teď jsem si ale naplno uvědomila, že za každým tím portrétem je jeden takový příběh. Tal Tamir, který se před pár měsíci ubránil IS, je nyní častým terčem bombových útoků. Poslední se odehrál dva dny před naším příjezdem. Ráno jsme vyrazily zasažená místa obhlédnout, lidé, kteří tu od rána odklízejí trosky svých domů, nás vítali s úsměvem a „hello, welcome“. Jedna paní nás zavedla do svého papírnictví, dala nám každé bloček a ještě se omlouvala, že pro nás nemá žádný lepší dárek. To mě hodně dostalo. Momentálně zjišťuji možnosti, co by šlo pro rodiny z Tal Tamiru udělat.“

Blesk.cz: Co Vás nejvíc překvapilo?

Romana: „Jelikož to byla moje první návštěva oblasti, která je těsně po válce, tak především odhodlanost lidí začít znovu a celou tu zemi opět postavit na nohy.“

Markéta: „Nejvíce mě překvapily asi vztahy mezi kurdským a arabským obyvatelstvem, které jsou více než dobré. Před cestou jsem třeba příliš nevěřila v SDF (koalice Arabů, Asyřanů a Kurdů), teď si naopak myslím, že tohle uskupení má velkou budoucnost. Oni mají společný zájem, nechtějí islamisty, nechtějí Bašára Asada a chápou, že obojí jde ruku v ruce. Navštívily jsme pár základen SDF, Arabové, Kurdové i Asyřané se k sobě chovali neskutečně přátelsky. Do al-Holu s námi jel příslušník YPG, většinu checkpointů od Hasaky dál hlídali arabští vojáci z al-Shannabi nebo z FSA. Zdravili se pokaždé jako bratři. Tady pochopíte, že většinu konfliktů na světě vytváří pár procent populace. Normální lidé ve městech spolu normálně existují. Nesetkaly jsme se s žádnými náboženskými nebo etnickými rozpory.“

„Prý do Česka pašuju uprchlíky,“ směje se matka tříleté dcery. A opět letí do Sýrie

Blesk.cz: Jak vnímáte hrozbu ISIS poté, co jste se setkaly s lidmi, kteří s Islámským státem přímo bojují se zbraní v ruce?

Romana: „Hrozbu ISIS vnímám celkem reálně. Když už jste tam a jste třeba 5 km od fronty nebo půl hodiny od vesnice, kterou ještě ovládá ISIS, vidíte ty trosky, vidíte mrtvé nepřátele, tak si najednou uvědomíte, že by se klidně mohli dostat až do Evropy, že to není zase tak nereálná hrozba. Ale na druhou stranu je úžasné vidět, že Kurdové se s nimi umí vypořádat, lidé normálně fungují i z toho mála, co mají, rodiny jsou semknuté.“

Markéta: „O Islámském státu je v souvislosti se Sýrií nejvíc slyšet, základem problému ale není. Na začátku konfliktu v roce 2011 žádný Islámský stát nebyl, stejně jako další extremisté je jen důsledkem a vyústěním syrské tragédie. To je potřeba říct na úvod. Kurdské oblasti dokázaly velmi obratně využít oslabení Asadovy vlády a učinily významný krok k vysněné nezávislosti. Revoluční nadšení je v Rojavě patrné všude, lidé si užívají získanou svobodu. A jsou odhodláni ji bránit, ať proti Asadovi, IS, nebo dalším extremistickým skupinám. Karty jsou tam rozdané jasně: ‚My, Kurdové, bráníme svoji svobodnou zemi, proti nám je nepřítel IS‘. Díky jednoznačnosti situace a jednotě obyvatel Rojavy může civilizovaný svět kurdské jednotky podpořit. IS tady nemůže mít šanci. Syřanům se někdy vytýká, že nebojují obdobně jako Kurdové, jejich situace je ale úplně jiná. K původnímu syrskému konfliktu mezi vládním a protivládním obyvatelstvem se přidaly mocnosti i okolní státy, kteří pomocí desítek uskupení realizují své zájmy. Obyčejný Syřan je pak uprostřed toho všeho, nemá za co ani proti komu bojovat, snaží se jen přežít. Obecně lze říci, že IS a další extremisté mají šanci jen tam, kde panuje politická krize a dlouhodobá frustrace lidí. V Iráku je to obdobné.“

Blesk.cz: Vzhledem k Vašemu nedávnému návratu ze Sýrie: Jak kurdské boje ovlivnily letecké útoky Ruska a západních spojenců na pozice ISIS?

Markéta: „Ruské angažmá se Kurdů příliš nedotýká, ruské nálety probíhají jinde než v Rojavě a spíš než na boj s IS jsou zaměřeny na posílení pozic prezidenta Asada. Změnu by mohlo přinést napětí mezi Ruskem a Tureckem, je možné, že Rusko začne Kurdy podporovat Turkům natruc. Nicméně zatím jedinou leteckou podporu mají Kurdové od koalice vedené USA.“

Romana: „Já nevím. Můj osobní pocit je ten, že zásah Ruska a Západu je spíš hrou o tom, jak to bude vypadat, až IS padne. Samotní Kurdové si třeba myslí, že zásahem Ruska se válka o hodně prodlouží. Dle mého by pomohla masivní pozemní operace, ale ta země je tak rozdrobená, že těžko říci.“

Blesk.cz: Jak na Vás působil uprchlický tábor, který jste navštívily?

Romana: „Uprchlické tábory byl pro mne jeden velký zmar. Nejdéle času jsme strávily ve vesnici Mabruka v syrské části, která je dnes osvobozená od ISIS. Je to však město duchů. A právě zde se nachází uprchlický tábor. Je hrozné vidět ty, kteří byli třeba vzdělaní, žili stejné životy jako my v Evropě a teď žijí ve špíně a beznaději namačkáni na malé ploše, neví, zda zbytek jejich rodin ještě žije. Chtěli by se třeba vrátit zpět, ale nemohou. Velký uprchlický tábor je i v irácké části u města Zakho, v Duhoku, Erbílu – zde jsme již nebyly, ale projížděly jsme do totálně zdevastovaného Sindžáru a průjezd průsmykem, kde žijí lidé právě ze Sindžáru, to byl taky hodně silný zážitek.“

Markéta: „Bylo to hodně zvláštní a pro mě hodně působivé. V Mabruce jsou uprchlíci z měst okupovaných Islámským státem, především z Rakky a Deir Zair. Potkaly jsme ale i pár utečenců z Aleppa. Podmínky v táboře jsou dosti špatné, možná vůbec nejhorší, co jsme viděly. Nejsou zde stany, uprchlíci jsou umístěni do jakési větší budovy. Je tady problém s pitnou vodou, se sociálním zařízením, s topením, se vším. Na místě nefunguje žádná elektřina.

Čekala bych, že lidé tady budou oprávněně nenávidět celý svět a poslední, na co budou zvědaví, aby je někdo ze Západu ‚očumoval‘. Vcházím tam nejdřív s velkým respektem a foťák schovávám. Chceme zjistit, čeho je tady největší nedostatek, a při další návštěvě to dovézt. Hned po vstupu se ukazuje, že jakékoliv obavy jsou zbytečné. Vítá nás dav usměvavých lidí, kolem pobíhá spousta dětí, některé nás zdraví anglickým ‚hello‘. Nakonec se nevyhneme ani pozvání na čaj, dovnitř budovy jsme doslova zataženy. Je to smutný pohled, v místnosti nic není, hodně lidí má na sobě roztrhané oblečení, děti nemají boty. Jediný, kdo zde pomáhá, je kurdská dobrovolnická organizace Rexistina Rojava.“

Blesk.cz: A jaký je obecně Váš názor na současnou uprchlickou krizi?

Romana: „Můj osobní názor je, že lidem, kteří to skutečně potřebují, je třeba pomoci. Ať je ten člověk odkudkoliv a jakéhokoliv vyznání či barvy pleti. Je ovšem fakt, že o uprchlické krizi si již začínám myslet, že je to zčásti uměle vyvolaný proces a mělo by se prostě začít řešit, kdo se sem vpustí a kdo nikoliv. Na hranicích funguje skvěle prosperující síť překupníků s uprchlíky – co vím, tak řada lidí třeba z Iráku má několik aut, několik domů a skutečně se nemají špatně, a přesto si seženou vízum a žijí v Německu, Švédsku, Norsku. Proč? Proč nepomáhají své zemi? Ale rodinu s dětmi, která skutečně prchá před nebezpečím a nemá nic, přece nenechám někde v Srbsku utopit se v bahně.“

Markéta: „Důvodů, proč se problém uprchlíků Evropy čím dál citelněji dotýká, je více. První z nich je zřejmý. Válka v Sýrii probíhá pátým rokem, situace v zemi je mimo Rojavu čím dál horší. Okolní země – Libanon, Jordánsko a Turecko – mají každá jeden až dva miliony uprchlíků. Bylo jasné, že s rostoucí dobou konfliktu se tento problém začne posouvat dál. Ty země samozřejmě nejsou nafukovací. Řešení uprchlické krize jde ruku v ruce s řešením situace v Sýrii. Měla jsem možnost se stovkami uprchlíků mluvit, oni by opravdu ze všeho nejraději byli, kdyby se mohli vrátit domů.

Vedle nekončící války jsou i konkrétnější faktory, které příliv uprchlíků urychlily. Turecko de facto odmítlo další uprchlíky přijímat, OSN značně omezila finanční prostředky pro uprchlické tábory v Jordánsku, Libanonu i Turecku. Na vině jsou z velké části i Řekové, kteří nejsou schopni, či spíše nechtějí, plnit své povinnosti a uprchlíky pouštějí dále do Evropy. Kritizovat by šlo hodně.

Tohle jsou politické faktory, vedle nich ale vidím lidské. Když jedu za uprchlíky na Balkán, nemyslím na to, kdo co pokazil a co s nimi proboha budeme dělat. Tam prostě máte stovky rodin s dětmi a musíte se teď o ně nějak postarat. Druhá možnost je nechat je pomrznout někde na poli. Rozhodně by se ale měli odlišovat váleční uprchlíci před těmi, co jdou jen za lepším materiálním zázemím. A také bychom měli být schopni nastavit určitá pravidla a trvat na jejich dodržování. Na jednu stranu mě protiuprchlická hysterie děsí, na druhou stranu za to zčásti mohou státy samy. Jsem přesvědčená, že radikálů, kteří představují hrozbu, je naprosté minimum. Dokonce se o nich ve většině případů ví. Vlády se ale neumí nebo nechtějí s těmito radikály vypořádat. Kromě bezpečnostní hrozby to má za následek prohlubující se nenávist proti přistěhovalcům jako skupině.“