„Hanka a Tonča měly smůlu.“ Mladé Češky vyrazily mezi Kurdy a uprchlíky
Připomíná to dobrodružství Hany Chrástecké a Antonie Humpálové, které však unesli ozbrojenci v Pákistánu. Také Romana s 23letou Markétou vyrazily v prosinci na vlastní pěst do nebezpečné oblasti. Do Kurdistánu, nedaleko fronty s Islámským státem. Hnal je tam dobrodružný duch, ale i snaha pomoci v době, kdy Evropa žije uprchlickou krizí. Náklady na cestu se snažily co nejvíce snížit, cestovaly bez profesionálního průvodce. Vrátily se v pořádku a o své zážitky se teď podělily se čtenáři Blesk.cz.
Do Sýrie a Iráku pravidelně létají profesionální reportérky a fotografky Lenka Klicperová a Jarmila Štuková, v únoru se tam s Klicperovou opět chystá i Markéta Kutilová. Ostřílené cestovatelky, které následně své zkušenosti předávají dál na besedách po Česku či naposledy v knize „Islámskému státu na dostřel“.
Romana Blechová a Markéta Všelichová jsou oproti nim „amatérky“. Dvě mladé Češky, kterým na srdci leží osudy místních lidí a vpřed je žene neklidná duše cestovatelek, vyrazily na vlastní výpravu.
Markéta vzala peníze našetřené během brigády při studiu na vysoké škole, Romana úspory z práce a jely vstříc Kurdům. Zajímalo je, jak ubránili své domovy v Iráku i Sýrii před ISIS i jak žijí v osvobozených oblastech. Ale také to, jak mnoho lidí přišlo o vlastní střechu nad hlavou a kterak nyní živoří ve zubožených podmínkách uprchlických táborů. Ze své cesty, na kterou se vydaly na konci roku 2015, pořídily také řadu fotek.
Markéta: Jezdím si dobít baterky lidskostí
„Já jsem takový cestovatel s dobrodružným duchem, a na takové cesty většinou nenajdu parťáka,“ přiznává pro Blesk.cz Romana, která má za sebou cesty do Íránu, Keni, Maroka či na Aljašku. V zemi, kde panuje válečný stav, však byla poprvé.
Markéta v minulosti navštívila třeba Kosovo, Albánii. Do iráckého Kurdistánu se vypravila již v létě. „Přívlastek ‚irácký‘ je pro někoho hrůzostrašně znějící, ale o žádné velké dobrodružství nešlo. Kurdové mají bezpečnost zvládnutou, jako návštěvník vůbec nepoznáte, že tam někde kousek je válka. Byly to takové pohodové prázdniny,“ říká Markéta s tím, že jí Kurdistán zkrátka přirostl k srdci a chtěla poznat i další jeho části.
Prozrazuje však i svou další motivaci. „Několikrát jsem jako dobrovolník pomáhala uprchlíkům na Balkánské cestě, ráda bych rozjela obdobné aktivity přímo v Kurdistánu nebo Sýrii,“ pokračuje Markéta, pro kterou byla tato cesta jakýmsi „mapováním terénu“.
„Hlavním důvodem, co mě osobně znovu a znovu táhne do těchto destinací, jsou místní lidé, kteří navzdory všemu, co je potkává, neztratili lidskost. V Kurdistánu ani Rojavě nenechá jeden druhého bez pomoci. Ti lidé často ztratili skoro všechno, přesto by se s vámi rozdělili i o to poslední, co mají. Vedle toho, že chci o těchto místech informovat a nějak tam pomoci, také říkám, že se tam jezdím dobít lidskostí,“ dodává Markéta.
Autonomní oblast Rojava na severu Sýrie, kam se společně vydaly, má vlastní samosprávu, vlastní úřady, vlastní školství i vlastní ozbrojené složky. Na Sýrii funguje nezávisle, poznamenává mladá Češka, která se problematice Blízkého východu věnuje dlouhodobě. „Cílem pro mě bylo přinést informace, kterých je stále nedostatek,“ upozorňuje.
„Nestály jsme o cestu s profesionálním průvodcem, který by za nás vyběhal papíry na úřadech, někam nás odvezl, my odfotily, pohovořily s předem domluvenými lidmi a pokračovaly. Ve městech jsme se pohybovaly samostatně, přebývaly jsme většinou u místních lidí. Některé jsem znala prostřednictví sociálních sítí, případně přes kurdské kamarády v Česku, s většinou jsme se ale potkaly až na místě. Navazování kontaktů s místními jde v Kurdistánu více než snadno,“ tvrdí Markéta. Díky svobodnému pohybu se tak prý lépe dostaly mezi místní rodiny i jednotky.
Jako Hanka s Tončou? Neriskují příliš?
Pomoc druhým v nouzi je zajisté chválihodná záležitost, přesto vyvstává otázka – nevystavily se Romana a Markéta přílišnému a zbytečnému riziku? Mnozí mají na paměti příběh jiných Češek – Hanky a Tonči, které při své cestě do Indie skončily v zajetí ozbrojenců v Pákistánu.
„Byly momenty, o kterých si myslím, že byly nebezpečné a příště bych do nich již nešla,“ reagovala stručně Romana Blechová. Markéta Všelichová byla o něco otevřenější: „Nedostáváme 70 let, dostáváme příležitost zažít něco velkého. Ano, někteří lidé nám říkali, že si nevážíme života. Podle mě si života naopak neváží ti, co nikdy nenajdou odvahu splnit si svoje sny. Bez přehánění, pro mě tohle byly nejkrásnější týdny v životě, dalo mi to hrozně moc. Pro mnoho Čechů to může být těžko pochopitelné.“
Při zmínce o Hance a Tonče naznačuje, jak jejich pohnutý osud měsíců v pákistánském zajetí vidí. „Odhaduji, že důvody oněch dvou slečen pro jejich výpravu byly hodně podobné. Kdo podobnou destinaci nenavštívil, těžko pochopí. Hana a Antonie navíc nebyly nezodpovědné, měly vše zorganizované, troufám si říct, o dost lépe než my. Tu cestu projedou ročně stovky cestovatelů, holky měly v první řadě obrovskou smůlu,“ upozorňuje Markéta Všelichová.
Postřehy z Kurdistánu: Bývalí příslušníci ISIS vylézají v noci
„O Kobani už toho bylo napsáno mnoho. Město na hranici Rojavy a Turecka nemá velký strategický význam, stalo se ale symbolem odporu proti Islámskému státu. I přes obrovskou cenu, kterou muselo Kobani za vítězství zaplatit, na nás ale toto místo nepůsobilo tragicky. Naopak, spíše než symbolem zkázy je pro mě Kobani symbolem naděje. Lidé, které jsme potkali, nepláčou nad troskami zničených domů. Jsou vděční za šanci na nový život a mají plno elánu a optimismu své rodné město znovu vybudovat. Co pro mě bylo poměrně překvapivé, by to, že i přes poškození většiny domů zde vše funguje relativně normálně. V polorozpadlých domech jsou obchody. Lidé ráno vyráží do práce a do školy. Od časných hodin probíhají rekonstrukční práce, město připomíná jedno velké staveniště. Několik čtvrtí v centru Kobani zůstalo zcela nepoškozených, v těchto ulicích jsou kavárny, obchody, vše působí dojmem, jako by snad nikdy žádná válka neproběhla.“
„Ráno vyrážíme na obchůzku města Tal Tamir. Zjišťujeme, že poslední bombový útok se odehrál jen před dvěma dny ulici od našeho domu. Při tomhle útoku prý nikdo nezemřel, několik domů je ale úplně srovnaných zemí. Poškození je pak vidět ještě v několika dalších ulicích. Kurd jménem Azad, patrně jediný anglicky mluvící člověk v Tamiru, nám na zemi ukazuje kráter po autě, ve kterém bomba vybouchla. Nezbylo nic, auto by mělo být nějaké dva metry pod zemí. Následně míjíme ještě další dvě místa, všechny útoky se odehrály před relativně krátkou dobou. Azad ukazuje na trosky jednoho domu a říká, že odsud bylo zachráněno malé, roční dítě. Desítky dalších lid už ale takové štěstí neměly. Nejvíce obětí si vyžádal výbuch před nemocnicí, která se nachází blízko základny kurdských bezpečnostních jednotek Asayish. Byla tehdy plná pacientů. Efekt výbuchu je opět vidět ještě v několika dalších ulicích. Kromě těchto útoků je mnoho domů ve městě poškozených i následkem bojů s Daeš (Islámský stát), který na město před několika měsíci útočil. Důvod, proč zrovna toto město je tak častým terčem sebevražedných atentátníků, je nejspíš v mnoha náboženských a etnických menšinách. Vedle Kurdů tady žijí Arméni, Asyřané a Ašuři.“
„‚Zde žijí Kurdové, Arabové, Arméni a Turkméni‘, vítá nás nápis u vjezdu do Gire Sipi. Ve městě ten stejný plakát pak vídáme na několika místech. V Gire Sipi stále žijí bývalí příslušníci Islámského státu, zejména po setmění není problém je v ulicích potkat. Všichni nebyli zatčeni, zabiti, ani neutekli. A všichni obyvatelé města o nich vědí a poznají je. Mahmud, velitel místních Asayish, u kterého jsme bydleli, nám hned první den vysvětloval, že pozatýkat všechny tyto lidi prostě není možná, i když o jejich příslušnosti k Daeš se veřejně ví. Pokud by byl zatčen někdo, komu není prokázána konkrétní vina, konkrétní zločin, mělo by to na zatím relativně křehké mírové soužití negativní dopady. Mahmud říká, že nyní je potřeba vybudovat vzájemnou důvěru zejména mezi Kurdy a Araby a ne vytvářet napětí. Na druhou stranu, stejně jako jinde, ani tady neměl Islámský stát nikdy významnou podporu. Byli obyvatelé, kteří se stavěli na odpor, byli obyvatelé, kteří se ve snaze přežít přizpůsobili a mlčeli, skutečných sympatizantů je ale jen pár procent. Jejich počet navíc všude klesá s dobou, kterou ISIS místo ovládá.“
„Hodně působivým zážitkem byla návštěva uprchlického tábora v Mabruka, kde jsou lidé z míst ovládaných Islámským státem. Hlavně Deir Zairu a Rakky, potkali jsme ale i pár utečenců z Aleppa. Samotná vesnice Mabruka byla od ISIS osvobozena už před poměrně dlouhou dobou, většina domů je ale zničených. Lidé se sem zatím nemohou vrátit také kvůli množství výbušnin, které tu zanechal ISIS. I tady, jako v ostatních táborech v Rojavě, jediný, kdo pomáhá, jsou dobrovolníci z Rexistina Rojava.“
Dvojrozhovor s Romanou a Markétou o jejich zážitcích z Kurdistánu najdete o víkendu na Blesk.cz!
