Za komunistů lépe nebylo, říká Herman. A odráží kritiku za „paktování se Sudeťáky“

Co považujete za svůj největší úspěch na ministerstvu?

To, že vzrostly platy o 35 procent. Ani kultura nemůže žít z vůně květin. Platová hladina, to byla moje priorita číslo 1. To se rozhodně podařilo.

Čelil jste však i kritice. Zvedly se platy v kultuře dostatečně?

Problém je, že velká část kulturních zařízení není zřizována ministerstvem, není státních, ale zřizovatelem jsou obce, potažmo regiony, kraje. Tam my na platy nemáme přímo dosah. Stávalo se, že když jsme formou dotačních titulů zvedli finance pro programy divadel nebo festivaly, tak zřizovatel snížil svůj příplatek, svoji platbu. A to je špatně. Je třeba na tomto dál pracovat, pokud jsem ale slyšel vyjádření nového pana ministra, tak to také tak vnímá, což je dobře. Takže kontinuita tu je.

Kvůli židovské krvi čelí Herman urážkám. Vzpomněl masakr příbuzných i strýce Bradyho

Co říkáte na výběr svého nástupce Ilji Šmída?

Poznal jsem ho až v posledních dnech, pokládám ho za kultivovaného člověka, který přichází z oblasti živé kultury – což je dobře. Mám z něj pozitivní dojem. Sám se hlásí k jakési kontinuitě, což při přebírání úřadu také řekl. A navazování je vždycky dobré, třeba otázka platové stabilizace by měla pokračovat.

Důležitým krokem bylo i uzavření smlouvy o odkupu areálu vepřína v Letech u Písku, který se nachází na místě romského koncentračního tábora.

Já jsem velmi rád, že se naší vládě podařilo zrealizovat vyřešení tohoto problému. Protože v letošním roce to bylo přesně 20 let, od kdy začala Vláda ČR o tomto problému jednat. A to je opravdu dlouhá doba. Vyřešení tohoto problému je přitom otázka jakéhosi očištění historické paměti.

Ohlédnutí za letošním rokem začneme v únoru. Tehdy jste při pietě pod Petřínem upozorňoval: „Nesmíme připustit, aby komunisté mohli zdevastovat tuto zemi.“ S komunisty jste se dostával do půtek ve Sněmovně i dál, označil je mj. za hanbu české politiky a říkal o nich, že „otravují politickou scénu“. Oni vás pro změnu „odměnili“ bušením do poslaneckých lavic. Jenže právě komunisté ve Sněmovně dál hrají nezanedbatelnou roli. Jak to vnímáte?

Komunisté získali určité procento hlasů, ač na jedné straně se to procento jejich voličů snižuje, na druhé straně je stále dostatečně vysoké na to, aby zde nějakou roli hráli. Asi to ještě chvíli potrvá. Jsem přesvědčený, že komunistická ideologie je skutečně založena na nepozitivních věcech – na rozdělování společnosti, závisti, třídní nenávist, násilí. To prostě je špatně. To do demokratické společnosti nepatří.

Ale chápu, že po čtyřicetiletém systematickém působení tady nějaká stopa tohoto působení zůstala. Pevně věřím, že mezi mladou generací už své příznivce mít nebudou a že od tohoto nedobrého politického jevu bude společnost prosta už v dohledné době.

Ministr Šmíd řekl jasné slovo o zestátnění ČT. A co církevní restituce?

Jste bývalým šéfem ÚSTRu. Co však říkáte na nářky některých lidí, že za komunistů se žilo lépe?  

Zajímalo by mě, v čem konkrétně mělo být tzv. lépe. Když to přepočítáme třeba na reálné mzdy a to, co stálo jaké ceny tehdy, tak opravdu lépe nebylo. Ano, některé věci se tak jevily, protože stát třeba přebíral některé platby – za lékařskou péči, byty apod. Na druhou stranu: ten režim se prostě vyčerpal. Struktura zemí RVHP ztroskotala a nebyla schopna odolávat konkurenci. Ten svět prostě zanikl. Režim neměl z čeho žít. Svět se změnil, zpět to kolo dějin zaplať pánbůh nelze a je třeba se dívat dopředu.

Komunisté nyní vytvořili hlasovací blok s ANO a SPD…

Myslím, že pro řadu poslanců z hnutí ANO, které osobně znám, je to velice těžké. A že to nebude mít dlouhého trvání. Je to pragmatický ad hoc spojenec na některé věci, ale myslím, že dlouhodobé trvání to mít nemůže. Co se týká hnutí SPD, tak tam se domnívám, že došlo k určitému odlivu právě od komunistů. Protože ty extrémy zprava i zleva jsou si velmi podobné. Nakonec to bylo spojenectví mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem, pakt Molotov – Ribbentrop, než došlo k porušení tohoto paktu. To není nic nového. Tady určitá názorová blízkost asi je. Ale co se týká hnutí ANO, tam si myslím, že to dlouhé trvání mít nemůže.

Letošní rok se nesl i ve znamení vládní krize, v níž končil kabinet Bohuslava Sobotky. Jaká pro vás byla atmosféra plná mediálních přestřelek, v níž vláda dosluhovala a ve které už neseděl Andrej Babiš poté, co byl odvolán z postu vicepremiéra?

Fakt, že naše vláda vydržela celé čtyři roky, celé volební období a že já jsem byl součástí té poloviny ministrů, kteří skutečně celé to funkční období dokončili, je pozitivní. Samozřejmě každá koalice v sobě obsahuje pnutí. Ta tam byla. Já osobně zastávám politiku dialogu a stavění mostů, prostě spolupráce. Těch témat bylo podle mého názoru více, než těch, kde se názory lišily.  Proto také ta koaliční vláda vydržela. Samozřejmě napětí zde bylo. Především mezi těmi velkými stranami – ČSSD a ANO.

Volby do Poslanecké sněmovny pak dopadly tak, že hnutí ANO vyhrálo suverénně. Vy sám jste se do Sněmovny kandidoval, neuspěl jste. Co dál? Jaké máte další plány?

Já toto beru jako velkou výzvu a samozřejmě se musím ptát, v čem byly ty důvody, proč jsem nedostal dostatečný počet hlasů. Pro mě osobně je to důvod k jakési sebereflexi. Chci kandidovat do Senátu v příštím roce a rozhodně nemíním politický prostor vyklidit. Ten prostor svobody tu prostě je a já jsem přesvědčený, že ho musíme vyplnit pozitivně a konstruktivně. Mě to i baví, v politice vidím smysl a zatím jsem neztratil víru ve smysluplnost tohoto činění.

Čelil jste však také kritice za účast na sudetsko-německém sjezdu. Přicházeli s ní např. právě komunisté. Jak vnímáte ostré hlasy, které vás označují za „zrádce“, který nehájí české zájmy?  

Komunisté postavili svoji ideologii na rozdělování společnosti, na nenávisti. Ať to byla nenávist třídní, nebo mezinárodní. Stále ta propaganda zde byla, že za Šumavou jsou revanšisté, za Atlantikem imperialisté apod. To je ideologie, která se přežila, studená válka skončila. Německo prodělalo obrovský demokratizační přerod a dnešní potomci těch Němců z Čech, Moravy a Slezska jsou občané Spolkové republiky, tedy země, která skutečně je oporou demokracie v Evropě.

Komunista Grebeníček šije do Hermana. „Nelhal,“ brání Bělobrádek ministra

Ti lidé se zřekli jakýchkoli majetkových nároků a opravdu mají zájem na spolupráci a obnově naší země. Bez jejich pomoci by třeba některé památky v pohraničí už vůbec neexistovaly. Takže ten čas byl zralý a já jsem rád, že i proto jsem našel podporu v rámci naší koaliční vlády a nakonec i u prezidenta Zemana, který v té době se mnou ještě komunikoval. Řekl mi, když jsem ho informoval o svém záměru jet na toto jednání, že v tom nevidí problém, změnily se stanovy, majetkové požadavky nejsou. Myslím, že je to prostě standardní proces smíření, který třeba vidíme na francouzské-německých, holandsko-německých vztazích. Takže ten čas byl prostě zralý i na česko-německých vztazích.  

Stal jste se tak prvním ministrem, který takto promluvil na sjezdu sudetských Němců. A byl jste za to i oceněn…

Já jsem dostal několik ocenění v Německu, vážím si toho a jsem prostě stavitelem mostů, to je moje přesvědčení a nehodlám na této politické kultuře cokoliv měnit ani do budoucna.

Coby „stavitel mostů“ jste patrně chtěl zapůsobit i v době, kdy do České republiky přicestovala jeho svátost dalajlama. Zaujal jste tím, že jste ho oficiálně přijal. Peskovalo vás za to jak ministr zahraničí, tak Pražský hrad. Udělal byste to znovu?

Udělal bych to znovu a velmi si vážím toho, že jsem měl možnost to udělat a přihlásit se tím k jakési kontinuitě s Václavem Havlem, kterého jsem si velmi vážil, protože dalajlama patřil do okruhu jeho přátel a pár dní před odchodem Václava Havla na věčnost se s ním přijel rozloučit. Ano, udělal bych to znovu, pokládám to za správné a hysterie, která se kolem toho vytvořila, ta, myslím, byla z kruhů, které velmi devótně podléhají vlivům z Pekingu pravděpodobně na základě nějakých pragmatických zájmů, které asi za tím jsou.

Rozruch také vyvolala kauza vašeho strýce Jiřího Bradyho, který nedostal ocenění od Miloše Zemana, ačkoliv je přeživším z holocaustu. Vnímáte dodnes jako jistou křivdu, že ocenění vašemu strýci nebylo předáno?

To, že nedostal ocenění od Miloše Zemana, vyneslo strýčkovi ocenění vlastně celé české společnosti a to je mnohem větší ocenění. Křivda to rozhodně není. Myslím, že to bylo jedinečné a že se vlastně nic lepšího nemohlo stát. Ukázaly se charaktery, odhalilo se mnoho věcí a rozhodně to pro strýčka křivda není, protože to velkolepé ocenění, které se mu tady dostalo, by nikdy, kdyby dostal ocenění od Miloše Zemana, nikdy nemohl mít.

V březnu zemřel kardinál Miloslav Vlk. Měl jste k němu blízko, byl jste jeho tajemníkem. Jak vzpomínáte na vaši spolupráci?

Byli jsme blízkými přáteli, pan kardinál Vlk byl takový opravdu můj poradce, se kterým jsem konzultoval řadu otázek svého života i třeba svého politického působení. Nakonec tu zmíněnou kauzu dalajlama také jsem s ním konzultoval. On byl tehdy na léčení a říkal, že kdyby mohl, kdyby mu to lékaři dovolili, že by se velmi rád toho setkání také zúčastnil. Já si vážím toho, že jsem mohl s panem kardinálem Vlkem spolupracovat a pokládám tuto etapu svého života za tu, která mě asi úplně nejvíc obohatila a čerpám z ní dodnes.

Brady u Krause nebyl poprvé. Řekl, proč sestra Hana (†13) skončila v plynu

Miloslav Vlk je nicméně dalším člověkem, který vyznamenání od prezidenta Zemana nedostal.

Jak se říká: Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Asi je to přirozené.

Blíží se prezidentské volby. Volič Miloše Zemana pravděpodobně nebudete…

Ne, voličem Miloše Zemana rozhodně nebudu a všechny diváky a posluchače našeho rozhovoru prosím, aby také voliči Miloše Zemana nebyli.

Máte tedy jiného favorita?

Já v tuto chvíli jsem rozhodnutý, že dám svůj hlas panu profesorovi Drahošovi, kterého znám asi sedm roků. Když jsem byl ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů, tak jsme úzce spolupracovali, on byl tehdy v čele Akademie věd. Pokládám ho za člověka velmi vzdělaného, kultivovaného a myslím, že by naši zemi posunul směrem, kterým bych si přál.   

Vzpomenu další smutné, leč aktuální výročí. 23. prosince 2011 proběhl ve svatovítské katedrále státní pohřeb Václava Havla. Jak na jeho odkaz vzpomínáte dnes?

Na jeho odkaz vzpomínám velmi a kdybych měl říct jednu myšlenku, kterou pokládám za úplně zásadní, tak bych odcitoval myšlenku z Moci bezmocných: „Když už nemáte odvahu dělat to, čemu věříte, nedělejte alespoň to, čemu nevěříte.“ To kdybychom vzali do svého praktického života, tak by mnoho věcí vypadalo jinak. A na ten 23. prosinec před šesti lety si vzpomínám velmi živě, protože jsem byl tehdy osloven Českým rozhlasem, abych spolukomentoval tu zádušní bohoslužbu. Takže to pro mě byl velmi silný moment a velmi jsem si pana prezidenta Havla vážil.  

Je to tedy šest let od smrti Václava Havla. Coby ministr jste byl nejednou doprovodem i pro Dagmar Havlovou. Jak vnímáte jí?

Dagmar Havlová byla dlouholetou partnerkou Václava Havla, manželkou a myslím si, že si mohu dovolit říct, že i díky ní tady s námi byl o několik let déle, protože se opravdu o něj starala. My jsme si spolu mnohdy povídali, vyprávěla mi mnoho zajímavých věcí a i dnes jsem si s ní psal, protože spolu hovoříme v den, kdy vzpomínáme na odchod Václava Havla, tak to byl samozřejmě i pro její život velmi důležitý moment.    

Miloš Zeman zdraví Dagmar Havlovou, kterou doprovází Daniel Herman. | ČTK

Jste laicizovaným knězem, máte židovské kořeny.  Co pro vás osobně znamenají Vánoce?

Vánoce pro mě znamenají úžasný moment jakési symbiózy ducha a hmoty, kdy se Bůh stává člověkem a tím jako by vykupuje nás všechny. To je něco naprosto mimořádného v dějinách a tento dar, který bůh dává člověku, je vyjádřen i těmi dary, kterými se obdarováváme navzájem. Takže to sdílení lásky, to by měl být lajtmotiv, který bychom měli praktikovat nejenom o Vánocích, ale každý den a zase by naše společnost a svět vypadaly trošku jinak, než vypadají.