21°C
A teď byste navíc mohla být první dámou, neboť váš muž před pár dny připustil kandidaturu na prezidenta. Co jste tomu říkala?
Taková úvaha je podmíněná závažnými důvody a následné prohlášení je projevem odvahy a statečnosti, které si cením.
Radil se s vámi?
Ano.
Dokážete si vůbec sebe samu představit jako první dámu?
To nevím, spíše se pokouším tuto možnost nahlédnout, představit si ji v co nejširším spektru dopadu.
Co by to znamenalo pro vaši kariéru?
Zásadní změnu. Ale to až kdyby k tomu opravdu došlo. Teď je to tak čerstvé a neznámé, že bych se k tomu více vyjadřovat nechtěla.
Zůstaňme tedy u té kariéry. V současné době tvoříte kostýmy pro muzikál Bonnie a Clyde, pro seriál Terapie, novou vánoční pohádku a taky druhou řadu První republiky. Není toho trochu moc najednou?
Možná je, ale já jsem odjakživa workoholik. Je fakt, že se toho teď sešlo docela dost, naštěstí byl ale na přípravu dostatek času, takže se to všechno dá zvládat docela komfortně. Navíc mě má práce opravdu baví, takže tím rozhodně nijak netrpím.
K tomu jste ale také máma pětileté holčičky. Jak to pracovní nasazení kombinujete s mateřstvím?
Mateřství pro mě bylo celkově obrovskou životní změnou. Kdysi, když byly dceři asi dva měsíce, jsem zrovna dělala na filmu s Veronikou Žilkovou. A ta tehdy prohlásila: Tak konečně víš, proč jsi na světě, co? A ačkoliv Veronika má s rodičovstvím podstatně víc zkušeností než já, můžu s ní jen souhlasit. Myslím, že my ženy jsme ale na příchod dítěte a na ten velký obrat nějak geneticky připravené, takže když to přijde, zvládneme se s tím vypořádat správným způsobem. Já se s tím vyrovnávala postupně, samozřejmě malé dítě potřebuje spoustu času a péče, ale nikdy jsem nechtěla úplně ztratit kontakt s prací.
Takže jste ani nepomýšlela na klasickou mateřskou?
Ne, nejsem ten typ, kterému by to vyhovovalo, to jsem věděla hned. Ale samozřejmě jsem vše maximálně přizpůsobovala a přizpůsobuju dceři, to je strašně důležité. Ona je úžasná, už začíná číst a psát, chodí do anglické školky a celkově je to hrozně milá holka, která ví, že je milovaná. A pěstovat v ní tenhle pocit, tuhle něžnou a zdravou sebejistotu, to je pro mě nejdůležitější. Já mám v sobě odjakživa takový »syndrom jedničkářky«, prostě musím všechno zvládat a být perfektní, takže se prostě snažím skloubit práci i dítě. Jasně, občas to obnáší i chvíle, kdy v půl druhé ráno dovářím jídlo na druhý den a u toho současně dokresluji nějaký návrh kostýmu. Obecně jsem hodně začala pracovat v noci. A taky to jde.
Byla jste doma s dcerou aspoň během šestinedělí?
To ano, i když mi kolega, se kterým jsem zrovna chystala muzikál v Hudebním divadle Karlín, vyhrožoval, že za mnou přijde se vzorky až do porodnice. (směje se) To se naštěstí nestalo, ale hned po šestinedělí jsem se k práci vrátila. Takže klasickou mateřskou jsem opravdu neměla, ale já ani žádnou nepobírala. (směje se)
Hrálo v tom vašem brzkém návratu do práce roli i to, že jste nechtěla vypadat jako zlatokopka, co se dobře vdala a už nic nemusí?
To rozhodně sehrálo velkou roli. Opravdu jsem si nepřála být v takové škatulce, protože to tak prostě není. Jistě že si to beztak spousta lidí myslí. Podle mě především lidé, kteří vycházejí ze své vlastní životní zkušenosti a kteří by si zřejmě v podobné situaci sami lehli, dali nohy nahoru, vybalili šminky a nic nedělali. Já ale i těmto lidem chtěla dokázat, že to tak nemám. Proto jsem to své pracovní tempo zase tak rychle nakopla. V tomhle ohledu jsem se uklidnila až tak po roce.
Co vám k tomu pomohlo?
Prostě mi došlo, že lidi si budou stejně myslet to, co chtějí, i kdybych se přetrhla. Na názor má právo každý, ať je jakýkoliv. S tím jsem se záhy smířila. Spíš jsem se ale chtěla taky trochu obhájit sama před sebou. I když jsem věděla, jak se věci mají a že jsem se rozhodně nevdala z nějakých zištných důvodů, prostě jsem chtěla pracovat a něco dělat. Nechtěla jsem se ani v nejmenším podrobit téhle zvrácené představě.
Ale asi na to občas stále narážíte, ne?
No jistě, pořád. Ale už si z toho nic moc nedělám. Do očí mi to řekne málokdo. Já se do téhle situace dostala vlastně až po patnáctileté kariéře, takže už jsem tou dobou byla ve svém oboru »uchycená«. Tudíž se pohybuji především mezi lidmi, kteří mě znají dlouhou dobu a ví, že jsem pořád stejná. Člověka, co by měl potřebu mi něco takového předhazovat, bych ve svém okolí nesnesla. Byl by to totiž zřejmě velký hlupák. Nejvíc těchhle nenávistných názorů se tak ke mně dostalo z různých internetových diskuzí, které sice člověk nemá číst, ale zvědavost prostě někdy zvítězí. Tváří v tvář se lidi občas spíš snaží být na to konto vtipní…
Jak například?
Jsou situace, kdy si přijdete k producentovi domluvit honorář za práci a on se vás hrozně žertovně zeptá, jestli to děláte jen jako koníček. Odpověď je jasná – ne, nedělám! Odvádím nějakou práci a chci za ni honorář jako každý jiný člověk. Já nejsem Michal Horáček, ale Michaela Horáčková. Normálně pracuju a beru za to peníze. Nemám žádný takový majetek, jak si lidé myslí. Ten má můj muž.
V práci jste potkala i svého manžela. Čím vás tak okouzlil? Vždy se vám líbili starší muži?
Určitě ano, nikdy jsem nechodila s žádným vrstevníkem. Asi je to i tím, že jsem si poměrně brzy musela říct, co v životě chci, začala jsem velmi mladá pracovat a fungovat jako dospělý člověk. No a kluci stejného věku se tou dobou spíš ještě jen tak rozhlíželi, žili v domnění, že na ně čeká celý svět, ale víceméně pro to nic nedělali. Takový přístup mě vždycky docela štval. Proto mě víc bavilo být s lidmi, kteří už svůj směr znají. A vždy jsem se vedle nich cítila jako rovnocenný partner. U Michala jsem si nikdy neříkala, jestli na mě není moc starý. Spíš mě napadlo, jestli na něj já nejsem moc mladá.
Jak to myslíte?
Měla jsem obavu z jedné věci, která je ale pro každý intimní vztah velmi podstatná – a to, aby spolu ti dva uměli sdílet nějakou životní zkušenost. Která je samozřejmě, když mezi sebou máte generační rozdíl, poměrně odlišná. Ale musím říct, že jsme na tento problém s manželem nikdy nenarazili. I přes věkový rozdíl spolu umíme sdílet různé věci, například názory na politiku a spoustu dalších.
Jak se na to zpočátku tvářilo vaše okolí, rodina? Neměli vám třeba tendenci ten vztah, právě kvůli věku, vymlouvat?
To vlastně ani nikdo nezkoušel. Asi i proto, že prostě bylo vidět, že by to nemělo smysl. Navíc má rodina ví, že jsem kompetentní dělat vlastní rozhodnutí. To zjistili už ve chvíli, kdy jsem se rozhodla věnovat právě svému oboru, ačkoliv u nás doma se téměř všichni věnují vědě. Tehdy asi měli starost a báli se, abych neskončila pod mostem. (směje se) Ale viděli, že jsem schopná se etablovat a mít jakýsi úspěch, takže mi důvěřují. Tak doufám, že z mého výběru partnera nikdy nebyli smutní, ale rozhodně jsem nic takového nepociťovala.
Jaký je váš manžel otec? Tam se ten věk neprojevuje? Nemá už rád svůj klid?
Myslím, že přístup k dětem nesouvisí s věkem, ale s tím, jaký ten daný člověk je. Řekla bych, že tatínci, co se dětem věnují naplno a vyhrají si s nimi, protože je to prostě baví, jsou stejní ve třiceti i v šedesáti. A naopak. Michal má podle mě naprosto správnou otcovskou roli. Je schopen si s Julinkou hrát a předává jí i spoustu věcí, na které se třeba pětadvacetiletí otcové tak nesoustředí. Například si s ní hodně čte, hraje s ní logické hry… Takže bych to shrnula asi tak, že je to nejlepší otec mého dítěte, kterého jsem měla tu čest poznat. (směje se)
Když byla dcera ještě hodně malá, pomáhal i s přebalováním a podobně?
To ne, ale to jsem věděla od začátku. Jak říkám, jsou různé typy chlapů a otců. A on není tenhle typ. Jasně, dneska je běžné a moderní, že je muž na mateřské. Ale v 70. letech, kdy měla generace mého muže první děti, nic takového nepřicházelo v úvahu. Takže mi bylo jasné, že tudy cesta nepovede. Ale rozhodně mi to nevadí, necítila jsem se tím nijak dotčená. Člověk by prostě měl vědět, koho má doma, koho si vzal, a nesnažit se ho nějak měnit.
