Myslela jsem si, že zemřu. Polka (33) přišla v Bachmutu o nohu, dál pomáhá na Ukrajině

Předtím, než se přestěhovala na Ukrajinu, pracovala Slawinská na katedře speciální pedagogiky na univerzitě. Ale pak našla jiné poslání. „Dívala jsem se jim do očí a často viděla prázdnotu. Tito lidé ztratili své blízké nebo byli sami zmrzačeni,“ popsala polskému deníku Fakt svou potřebu pomáhat. „Jsou vnímaví ke konverzaci a podpoře.“

Před rokem, na pravoslavné svátky, vyrazila do Bachmutu počtvrté. „V den, jako jsou Vánoce, je sezení ve sklepě velkým traumatem. Chtěli jsme přinést naději, aby tito lidé nebyli sami,“ říká Grazyna. Nechávali jídlo v jednom z úkrytů-zásobáren. „30 metrů ode mě dopadl minometný granát. Jeho střepiny zranily mě a další dva lidi,“ popsala.

Její zranění bylo nejvážnější. Kamarád jí prý zachránil život tím, že ji udržoval při vědomí. Vzpomíná na jízdu sanitkou, dělali vše pro to, aby nevykrvácela. Nakonec ji dostali do nemocnice v Pavlohradě, kde jí amputovali nohu až po koleno. Po třech dnech ji převezli do Polska, kde následovaly další čtyři operace.

„Když jsem ležela na ulici v Bachmutu a byla přesvědčená, že zemřu, myslela jsem jen na své milované,“ popsala pro Rádio Svobodná Evropa. Strach prý necítila, vzpomíná.  

„A ještě téhož dne jsem si slíbila, že mě tato nehoda nezastaví. A že k sobě budu dobrá, abych spolu s nohou neztratila i část svého srdce, své identity, své lidskosti,“ vylíčila na facebooku.

Růžové berle

Pak ale přece jen nějaké pochyby měla. „Ty berle byly tak škaredé! Vím, že jsou funkční, užitečné, že to byl velký krok vpřed s nimi začít chodit, koneckonců jsem speciální pedagožka. Ale prostě byly ošklivé. Ať jsem se sebou dělala cokoli – šaty, make-up, červenou rtěnku – měla jsem pocit, že nic nemůže změnit, jak zle s berlemi vypadám.“ Až když si je nabarvila narůžovo, přestala se za ně stydět – a konečně se s nimi naučila pořádně zacházet. Pět měsíců po ztrátě končetiny, na své narozeniny 10. června, opotřebované růžové berle vydražila.

Po pěti měsících rekonvalescence a fyzioterapie, nyní s protézou, se Slawinská vrátila na Ukrajinu. Nyní žije v druhém největším městě Charkově na východě, kde dlouhé dny a noci pomáhá lidem – starým, postiženým a chudým – kteří tam zůstávají navzdory neustálým hrozbám ruského bombardování. „Když člověk vidí tu tragédii, nemůže se jen tak vrátit ke svému předchozímu životu,“ vysvětluje.

Čech Karel (†22) zemřel u Bachmutu. Student vyrazil na pomoc napadené Ukrajině

Utrpení Grazyny Slawinské a její pokračující úsilí je malým okénkem do komunity polských dobrovolníků, kteří se věnují snaze pomoci nelehkému osudu Ukrajinců. Po zahájení plnohodnotné ruské invaze v únoru 2022 Polsko přijalo miliony Ukrajinců a polská společnost shromáždila množství charitativních darů. Jak připomíná RFE/RL, polská vláda byla jedním z nejpevnějších spojenců Ukrajiny, dodala zbraně a další vojenské vybavení za miliony dolarů.

Zápal v pomoci Ukrajině polevuje jako i jinde v Evropě, přesto se najdou stovky, možná tisíce Poláků, kteří nadále Ukrajincům tak či onak pomáhají, v Polsku i na Ukrajině. Slawinská je jen jednou z nich.

Protéza ji pochopitelně zpomaluje, když rozváží potraviny starším lidem v Charkově. Ale nepolevuje, už při rehabilitaci si uvědomila, že není konec světa – a díky tomu si zachovala duševní sílu.

„Grazyna je jediný člověk, který mě dokáže uklidnit,“ svěřuje se pro Svobodnou Evropu Zoja Karlovová (91), která se musela přestěhovat z okupovaného Luhanska do bytu v Charkově.

Na humanitární pomoc vybírá Grazyna s přáteli – „Klikou z Krakova“ – peníze přes internetový dárcovský portál. „Největším problémem mezi lidmi postiženými válkou je ztráta smyslu života,“ soudí polská dobrovolnice. „Obvykle přichází s osamělostí.“