14°C
Lounský rodák se narodil 1. srpna 1912. A s Prahou měl společného více, než jen to, že po něm posmrtně pojmenovali jedno z nejznámějších nábřeží, tím pádem i podélnou ulici. Gymnazijní studia v Mělníku vyměnil za studium v Praze, kam se také přestěhoval. Nedlouho po studiích, už v dospělém věku, přišla zásadní volba.
Vojákem z povolání
„Jaroš pocházel ze skromnějších poměrů. Rozhodnutí, že se stane vojákem z povolání, přišlo až v době základní vojenské služby, ke které nastoupil v roce 1933,“ uvedl v pořadu Historie.cs na České televizi historik Zdenko Maršálek. Jarošovi v té době bylo 21 let.
V uniformě se činil na výbornou. V roce 1935 nastoupil na Vojenskou akademii, v roce 1937 – v pouhých 25 letech už byl poručíkem! Pro vojáka to byl nebetyčně mladý věk, což svědčí o tom, v jak mimořádného důstojníka československé armády Jaroš rostl. „Kromě technické specializace byl skvěle fyzicky vybaven, protože byl velký sportovec, sokol, vesloval, byl to skaut,“ upozornil v Historii.cs vojenský historik Eduard Stehlík, toho času ředitel Památníku Lidice.
Nebylo divu, že když Československo potupil mnichovský diktát a následná okupace bez boje, v Jarošovi propuklo zklamání a rozčarování kvůli dané situaci. Z armády musel být kvůli nacistickým požadavkům propuštěn. Jeden čas pracoval jako poštovní úředník, nakonec však zběhl do Polska, přes které se dostal do Sovětského svazu.
Osvobozování vlasti
Jenže tou dobou Německo se Sovětským svazem neválčilo, naopak se dalo hovořit o spojenectví. Proto Jaroš, tak jako mnoho jemu podobných, skončil v sovětské internaci. Teprve německá operace Barbarossa mění misky vah u osudu Jaroše, a řady dalších Čechů. Třetí říše napadla Sovětský svaz, který se musel bránit.
Následkem toho se věznění českoslovenští vojáci rázem stávali spojenci. Na přelomu let 1941 a 1942 se zformovala první československá vojenská jednotka v Rusku, a Jaroš byl její součástí. „Kromě organizačního kádru tam přicházeli lidé, kteří z Československa ve 30. a 20. letech odcházeli do Sovětského svazu s vidinou lepší společnosti. Pak tam byli Židé, kteří byli Němci odvezeni do zajateckého tábora, odkud se jim podařilo hromadně prchnout,“ upozornil v pořadu České televize historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu. Všichni měli jediný cíl. Vlastně dva. Porazit nacistické Německo. A osvobodit Československo.
Osudová bitva
Otakar Jaroš si v legiích budoval znamenité jméno. Byl v blízkém styku s Ludvíkem Svobodou, i s dalším významným důstojníkem – Heliodorem Píkou. Na frontě, kam vojsko táhlo, zastával post velitele 1. roty. Té byl zkraje března roku 1943 svěřen úkol nade vše těžký: Obrana ukrajinského Sokolova před nacistickými vojsky.
„Hned první den si Jaroš prošel celou vesnici se svým zástupcem nadporučíkem Lomem i s podřízenými velitele čet. Odhadovali možné směry útoků,“ píše vojenský historik Karel Richter v knize Kapitán Jaroš: Rozkaz byl neustoupit. „S ženisty se domluvili, kde bude nejlepší položit minová pole, kde vykopat zákopy na stráni před vesnicí, v údolí na bocích i mezi chalupami, kde prorazit střílny ve stěnách domů, kde vybudovat kulometná hnízda, jak rozmístit protitankové zbraně. Kreslili plánky.“
6. března blížící se výbuchy zpovzdálí napověděly československým vojákům, se nepřítel blíží. „Nad jejich hlavami v obranném postavení jednotek první roty v Sokolově každou chvíli s bzučením přelétávaly německé dělové granáty,“ pokračuje Richter. 7. března spatřili první německé vojáky a tanky. Ty pouze „obhlédly“ situaci, padlo i několik výstřelů.
Skutečný útok nastal až 8. března, v den, kdy se jinak slaví Mezinárodní den žen. Který v souvislosti s danou bitvou nelze nezmínit. „V boji u Sokolova, 8. března 1943, na Mezinárodní den žen, poprvé (od husitských válek) československé ženy zasáhnou přímo do boje v první linii,“ vysvětlil v Historii.cz Zdenko Maršálek. Celkem 38 žen bylo v jednotce.
Hrdinská smrt
Útok Němců na Sokolovo nadešel podle Richtera nedlouho po poledni. Vojáci se ještě stihli v rychlosti naobědvat. Šlo prý o „koňský guláš s přídělem vodky,“ píše historik v knize. Hlavní útok nastal v 15:20. Jaroš „dirigoval“ své jednotky, aby v obraně před přesilou obstály, což šlo ztuha. Morálka byla proti přesile nebyla kdovíjak znamenitá, Čechoslováci museli ustupovat. Řada jich umírala v rychlém sledu. Dáno to bylo početní převahou. Proti stovkám Čechoslováků stály tisíce Němců!
To Jaroš se svým mužům údajně snažil jít příkladem - ač byl zraněn. Po devastovaném Sokolovu pobíhal mezi svými muži. Posledním útočištěm se jim měl stát kostel ve vsi, jenž se stal také místem závěrečného jednání Jarošova života. V momentu, kdy měl diktovat další rozkazy, jej zasáhla salva z kulometu, která kapitána Jaroše zabila. Pozoruhodné je, že o jeho smrti existuje řada svědectví, která se však liší. Lze se tomu divit?
„Není třeba svědky podezírat, že by si vymýšleli,“ ospravedlňuje přeživší bitvy Karel Richter. „V horečce bojového vzrušení a neustálého nebezpečí ulpívají ve vědomí lidí jen kaleidoskopické střepy dění, které je obklopovalo a divoce vířilo kolem nich. Paměť je postupem času rozptyluje a misí s jinými zážitky, může snadno zaměnit osoby, místa, dobu, prožitky vlastní i cizí.“ Jak to tedy nakonec údajně bylo?
„Nejspíše byl zastřelen kulometem německého tanku, který pronikl až do středu obrany Sokolova. Existují i verze, že skočil se svazkem ručních granátů pod pásy tanků nebo že byl tankem přejet,“ shrnuje stručně Eduard Stehlík. Richter zmiňuje verzi, že byl zastřelen, akorát když na koleni psal povely pro velitele čety, kterému je měl odnést vojín. Tomu měl dle svědectví na výzvu, ať se raději jdou schovat někam, kde je neohrozí kulomety, bláhově odpovědět, že „jestli nás to má trefit, tak nás to trefí tam jako tady.“
Co se ale zprvu zdálo jako nemožný a neuskutečnitelný úkol pro československé vojáky, se vbrzku začalo obracet. A to i díky přípravě a povelům, které Jaroš stihl vydat. Českoslovenští vojáci totiž Sokolovo před Němci ubránili.
„Z pohledu československých vojenských dějin jde o záležitost naprosto unikátní a nesmírně důležitou. Je to totiž první boj našich vojáků na východní frontě, kde po boku Rudé armády bojovali s výraznou německou přesilou a vynikajícím způsobem obstáli,“ hodnotí Eduard Stehlík. Hlavní tváře této obrany, mezi nimiž nechyběl ani dříve jmenovaný Svoboda, byli po zásluze ceněni jako hrdinové, jejichž zásluhám se zanedlouho v Praze budou stavět pomníky, jejichž jména ponesou i ulice.
Přivlastněn komunisty
Na základě své hrdinské smrti byl Otakar Jaroš de facto československým, ale i sovětským hrdinou. Ostatně byl jako vůbec první cizinec v tehdy ne zcela dlouhé historii Sovětského svazu oceněn coby Hrdina Sovětského svazu, a když se v roce 1948 po únorovém převratu přejmenovávaly ulice po vzoru komunistických ikon, byl mezi nimi shodou okolností i Otakar Jaroš. Nábřeží v Holešovicích nese jeho jméno právě od roku 1948.
Což je trochu paradox. Mezi komunisty za svého života nebyl oblíben. On sám je v lásce také nikterak neměl, jsou známa svědectví, kdy byl kvůli politickým otázkám v rozepřích s Ludvíkem Svobodou, nebo kdy se nelichotivě vyjadřoval na adresu Klementa Gottwalda.
Proto, ačkoliv byl po smrti zneužit v rámci komunistické propagandy, sám ke komunismu nijak netíhl. Je historicky doloženo, že to bylo naopak. „NKVD měla svoji agenturu, kterou si zjišťovala nálady v jednotce, a právě jméno Otakara Jaroše je mnohokrát zmíněno při antisovětských postojích. A důsledný československý postoj Otakara Jaroše nepřímo potvrdil i velvyslanec Zdeněk Fierlinger,“ vysvětlil Tomáš Jakl.
Víte, že...
… Nábřeží kapitána Jaroše není jedinou ulicí v Holešovicích, jež nese jméno hrdiny od Sokolova. Spolu s Jarošem bojoval i Antonín Sochor (†36), jehož jméno nese ulice Podplukovníka Sochora. Ten ovšem bitvu o Sokolovo přežil.
