12°C
Do osudné listopadové noci byl život Jiřího Holuba idylický. Měl vysněné zaměstnání. S manželkou Helenou vychovával dvě dcery. Držel si nadějné vyhlídky v pracovním i osobním životě. Nic ani zdánlivě nenasvědčovalo tomu, že by něco nepříjemného mohlo narušit pokojný běh jeho života.
Až přišel 8. listopad 2013. Onen pátek vyrazila rodina tak jako obvykle na víkend na chatu nedaleko od Prahy. V noci z pátku na sobotu se Jiřímu udělalo zle, nemluvil, nevnímal, měl problémy s chůzí, nevěděl o sobě.
Přivolaná ambulance už tehdy odhadovala diagnózu – cévní mozkovou příhodu. Ta se po převozu do nemocnice potvrdila. Jeho mozek byl bez přísunu krve osm hodin! Celá polovina mu nadobro odumřela.
Nejhorší bylo nevědět
Prvotní prognózy byly zdrcující. V případě přežití se hovořilo o doživotní imobilitě, velmi zhoršeném zraku či dokonce slepotě, nemožnosti komunikace. „Nejhorší bylo nevědět, co bude. Strašně jsem doufala, že alespoň bude moci komunikovat,“ svěřuje se s odstupem času dvaadvacetiletá dcera Tereza, „že bude schopen dát najevo, co chce nebo co potřebuje, abychom mu to mohli splnit.“
Dny před ani po prodělané mozkové příhodě si Jiří nepamatuje. „Usnul jsem na chatě a probudil se v nemocnici. Nic jsem nechápal. Myslel jsem si, že jde o nějakou špatnou hru. Nevěřil jsem sestřičkám, doktorům, ani vlastní rodině. Měl jsem za to, že se na mne všichni domluvili. Až mnohem později jsem si uvědomil, že se se mnou skutečně něco stalo,“ vzpomíná.
Nejhorší prognózy vzaly naštěstí brzy za své, a to na daný stav celkem úsměvně. Zhruba po týdenní hospitalizaci na Všeobecné fakultní nemocnici v Praze se totiž Jiří prostě rozhodl odejít domů po svých.
Jelikož on sám si to nepamatuje, vypráví za něj jeho starší dcera Tereza: „Jednoho dne vstal, a tak jak byl, oblečený jenom v andělíčku (nemocniční košilka se šněrováním na zádech – pozn. red.) se rozhodl vydat domů. Protože ale nevěděl kam jít, navíc špatně viděl, bloudil po areálu nemocnice, z pavilonu do pavilonu, než se sestrám podařilo jej zhruba po hodině najít.“
Nejkrásnější Vánoce
Jiřího propustili do domácí péče těsně před Vánoci, což pro rodinu, zvláště pro tehdy osmiletou dceru Lucii, byl ten nejkrásnější vánoční dárek vůbec. Propuštěním z nemocnice ale cesta do normálního života zdaleka neskončila. Kvůli prodělané mozkové příhodě Jiří ztratil ústřední manažerské místo v nadnárodním konglomerátu, na které se vypracoval takřka od píky.
Velice špatně mu fungovala krátkodobá paměť, se kterou se potýká doposud. Čekaly jej dlouhé měsíce rekonvalescence, během kterých se musel znovu učit základní návyky, komunikovat, cvičit paměť a motoriku. V mnohém mu pomohlo Centrum neurorehabilitace ERGO Aktiv, které pomáhá lidem s poškozením mozku a které se snaží o uplatnění svých klientů i v pracovním životě.
Skrze něj se dostal do Ta Kavárny na pražském Vyšehradě, která funguje jako tréninkové místo pro lidi s fyzickým handicapem a kde si tamní spolupráci nemohl vynachválit. V ní se lépe začlenil do normálního pracovního života a mohl díky tomu loni nastoupit do společnosti Intersnack, kde byl vlídně a empaticky přijat a kde dodnes, i přes svůj invalidní stav, pracuje jako plnohodnotný pracovník.
Jak ale sám upozorňuje, „občas to se mnou musí mít kolegové těžké.“ Svůj vděk ERGO Aktivu dnes splácí i tím, že pro jeho klienty vyučuje angličtinu. I při zhoršené paměti si totiž zachoval špičkovou znalost anglického jazyka.
Může se to stát komukoliv
„Ze své zkušenosti vím, že se mrtvice netýkají jen starších lidí, ale i těch mladších. Člověk to asi těžko ovlivní. U mne možná sehrál roli fakt, že maminka mrtvici prodělala ve svých 51 letech,“ zamýšlí se Jiří nad genetickými předpoklady, „a svůj vliv určitě měla i vrozená Leidenská mutace, která způsobuje vyšší srážlivost krve.“
Než se mu to stalo, žil Jiří Holub zdravým životním stylem. Nekouřil, jedl zdravě a i přes sedavé zaměstnání aktivně sportoval. Účastnil se maratonů nebo se věnoval cyklistice. Do práce, kterou měl v pražském Karlíně, z Libně dokonce i běhal. I tomuto jeho koníčku měl být po prodělané mrtvici dle doktorů konec. Protože je ale Jiří bojovník, i v tomto případě je vyvedl z omylu a maratony běhá dodnes.
Noční můra s dobrým koncem?
Jiří si uvědomuje, že mohlo být mnohem hůře pro něj i pro rodinu. „Před příhodou je člověk zvyklý na nějaký příjem, a najednou je situace úplně jiná. Kdybychom měli splácet třeba hypotéku, nevím, co bychom dělali. Jedna věc je zdravotní dopad, druhá ten sociální, a pak se nakupí i další,“ vysvětluje. „Měl jsem vlastně štěstí, že mám svou rodinu. Že máme jeden druhého.“
Po počátečních zdravotních nesnázích a prodělané těžké cévní mozkové příhodě je nyní Jiří Holub se svým životem spokojen. I teď jej sice trápí problémy s pamětí, ztrácí souvislosti uprostřed věty, nebo si musí zapisovat, co má za hodinu udělat, aby nezapomněl, ale zrak má v pořádku.
A život i přes svou nezáviděníhodnou zkušenost bere s nakažlivým optimismem. „Aspoň díky mně zvednou papírny odbyt,“ usmívá se. Necelé tři roky od příhody je zhruba tam, kde byl před ní, i když to stále není „ono“.
Pořád se na sobě snaží pracovat, protože spokojit se s málem nehodlá. I přes nevalné prognózy lékařů krátce po mrtvici například i dnes s vervou běhá maratony. Na sousloví „vzdát se“ bezděčně zapomínal i před příhodou, což mu zůstalo. Odhodlaně uzavírá, „doba hájení mi skončila, dnes už musím ostatním něco dokázat!“
