Blesk na Ukrajině u popálené Julie (2): Jak se daří dívce, které v Česku zachránili život?
Loni v březnu zachránili lékaři v pražské nemocnici Královské Vinohrady život malé Ukrajinky Julie. Dítě utrpělo popáleniny III. stupně na 60 procentech těla. Na Ukrajině nebyla šance na záchranu, ale Julii se podařilo transportovat do Česka. Dnes jsou malé dívce dva roky a už je doma ve vesnici Čajkoviči ve Lvovské oblasti, spolu s rodiči a starší sestřičkou. Redaktorka Blesku Marharyta Golobrodska se za ní vydala a s rodiči mluvila.
Juliina maminka – dvacetiletá Karyna Oleničová – potkala redaktorku u vrat domu a pozvala ji dovnitř. „V takovém případě nežijí. V takovém případě lidé prostě umírají,“ vzpomíná na slova lékařů Karyna a dodává: „Zázrak. Jsou lékaři, kteří dělají zázraky.“
Na dvoře byli slepice, tři psi a kočka. U brány stála dvě rozbitá auta, místo skla natažená fólie. „Muž je opravuje a předává na frontu, těm, kteří nyní bojují. To není práce, to je jen pomoc,“ vypráví maminka Julie.
Zatímco byl manžel Karyny v práci, přišla za ní mladší sestra Roksolana. Právě se vrátila ze školy a snaží se pomoct s dětmi.
Měsíce strachu a lékařský zázrak
Karyna při vzpomínce na to, jak se vše odehrálo, potřebovala pauzu. Nakonec řekla jedno datum: 21. března 2022.
Život v obci není jednoduchý. Aby mohla žena umývat nádobí, musí si ohřívat vodu. Ve vesnici nemají centrální trubky a doma nemají ani vlastní studnu. Každý si ji musí u chaty udělat sám. Karyna s manželem to mají v plánu, ale zatím nosí vodu od sousedů a ohřívají ji na sporáku.
Během památného data byl otec se starší dcerou venku, mladší byla u mámy. Pár vteřin, na které se Karyna otočila pryč od sporáku, bohužel stačilo hrozné nehodě. Julia otevřela troubu, postavila se na dvířka a překlopila nádobu s vodou. Na dítě se vylilo deset litrů. Nebyla to vařící voda, ale protože Julie byla v teplém oblečení, během několika vteřin zcela nasáklo horkou vodou.
„Okamžitě jsme sundali oblečení, opláchli studenou vodou, sedli do auta, do okresního centra Rudky, odtud do Lvova, a už jí nasadili kapačky...“ vzpomíná Karyna.
Ve Lvově, jak vypráví dívčina matka, lékaři okamžitě řekli, že na Ukrajině je s takovými popáleninami nulová šance na přežití. Za prvé, chybí potřebné vybavení. Za druhé, kvůli totální válce bylo popáleninové centrum v Kyjevě, které se stará o těžké případy, přeplněné a logistika dopravení dítěte do Kyjeva příliš složitá.
Aby zachránili Juliin život, kontaktovali ukrajinští lékaři českého kolegu Roberta Zajíčka. Dívku se podařilo včas převézt do nemocnice Královské Vinohrady v Praze.
Šance jí prakticky nedávali. Ale bojovali
V Česku Julia prodělala celkem osm operací, z toho pět větších. „Zpočátku to bylo velmi těžké, byla na umělém dýchání, “ vzpomíná Karyna. Tři nebo čtyři měsíce trvala léčba, než se Julia postavila na nohy. Dítě mělo spálené ruce, ramena, nohu až k prstům a proces hojení byl velice komplikovaný. Sotva Julia dělala první kroky, vznikaly problémy s kůží na spálené noze – znovu musela na operaci.
„Když se Julia postavila na nohy, všichni se tam velmi radovali,“ říká Karyna.
Na Ukrajinu se vrátili na podzim po sedmi měsících léčení a rehabilitace v Česku. Doma na ně čekal muž se starší dcerou. Karyně bylo nabídnuto, aby zůstala v Česku, ale je to pro ni stále cizí místo, Ukrajina je rodná vlast.
Nový život
Juliina matka si všímá, že trauma dítě změnilo. „Julia byla dřív jiná, zajímalo ji všechno,“ vzpomíná Karyna. „Byla velmi rychlá. Nestihla jsem se ani otočit zády a ona už tam byla. Když se o Julii starala starší Vika, slyšela jsem jen: ‚Mami, a Julia tam leze. Mami, Julia už leze sem.‘“
Po zranění se děvče všeho bálo. V Česku se bála lékařů a dlouho je k sobě nepustila. Snazší to bylo až po několika měsících, kdy začala rehabilitace. „Julia se nebála jen doktora Zajíčka, ráda se chodila do jeho kanceláře koukat na rybičky,“ popisuje matka. „A s jednou zdravotní sestrou – Renatou – se dokonce spřátelila, dodnes ji poznává na fotografiích a volá: ‚Bába Renata!‘“
Po návratu z České republiky dítě vystrašil každý neznámý zvuk a dokonce štěkot vlastního psa. Nebylo jednoduché ji vykoupat: „Umýváš ji a ona se bojí, myslí si, že se na ni zase něco vylévá.“
Julie se bála také redaktorky Blesku – cizích lidí – rozplakala se a schovala se za tetu. Situace se ale zlepšuje – dívka si už hraje s dětmi sousedů a začala mluvit. „V Česku nemluvila, po tom šoku nechtěla říct ani slovo. A tady už mluví víc. Slyší, jak mluví sestřička, a také mluví.“
Karyna doufá, že už příští rok bude moci dát dceru do školky. Zatím neriskuje, protože Julie je po operacích stále zranitelná: „Aby ji občas někdo nešťouchl, nezakopl, aby si neroztrhla kůži, ještě se o ni bojím. Ať se zahojí.“
Denní zápas
Julia stále podstupuje léčbu. Kůži je třeba pravidelně mazat speciálním krémem a také jezdit do Lvova na kontroly a procedury. Léčba je velmi drahá, dodává Karyna, a potřebný krém na Ukrajině nelze koupit. Dostala ho z České republiky, z nemocnice a od dobrovolníků.
Jak dlouho ještě bude léčba trvat, není přesně známo, protože dítě rychle roste a elasticita kůže je narušena. Julii čeká několik dalších operací. A přísný zákaz pobytu na slunci po dobu nejméně tří let. „Ale tři roky, to nic není,“ vysvětluje optimisticky Karyna.
Hlavní je, že Julia přežila a že je doma s příbuznými: „Jsou takoví doktoři, kteří dělají zázraky. A panu doktoru Zajíčkovi za to moc děkuji.“
Turecké ministerstvo zahraničí vyjádřilo znepokojení nad útoky na dva tankery v Černém moři. Nejmenované zdroje z ukrajinské tajné služby SBU v sobotu řekly médiím, že na tato plavidla takzvané ruské stínové flotily zaútočili Ukrajinci námořními drony. Kazachstán dnes vyjádřil protest kvůli útoku na ropný terminál Kaspického ropovodního konsorcia (CPC) u ruského Novorossijsku. K tomuto incidentu se Ukrajina nevyjádřila, Baku mluví o poškození bilaterálních vztahů s Kyjevem.
Ruské ministerstvo obrany oznámilo noční zničení 33 ukrajinských dronů nad čtyřmi ruskými regiony a Černým mořem.
Poté, co přišla o syna v ruské válce proti Ukrajině, doufá Olja Kačmaryková, že nový mírový plán podporovaný Spojenými státy může konečně zastavit boje. I kdyby to znamenalo vzdát se území, za které její syn coby voják bojoval, píše agentura Reuters. „Čím více se (Rusové) přiblíží, tím více budou chtít,“ prohlásila padesátiletá Kačmaryková nad hrobem svého syna v západoukrajinském městě Lvově, zatímco Rusko postupovalo na bojišti vzdáleném stovky kilometrů východně.
Její syn Oleksandr je jedním z více než 1000 padlých vojáků pohřbených v tichém koutě Lyčakivského hřbitova, kde podle činitelů zbývá už jen několik volných míst, zatímco počet obětí téměř čtyřleté války neustále roste.
