Stejně jako by nebylo Hradčan bez Jože Plečnika (†84) nebo Ořechovky bez Jaroslava Vondráka (†55) s Janem Šenkýřem (†63), nebylo by ani Barrandova bez rodiny Havlů. Klíčové slovo při zrodu „českého Beverly Hills“, přezdívaného také i „český Hollywood“, měli bratři Václav Maria (†81) a Miloš Havlové. Zatímco Václav za první republiky začal s budováním vilové čtvrti na skále nad Vltavou, Miloš se zasloužil především o vznik proslulých filmových studií.

Odkojen smetánkou a filmy

Miloš, mladší z bratrů, se narodil 3. listopadu roku 1899 v Praze do rodiny mecenáše a podnikatele Vácslava Havla (†60), jehož největším úspěchem bylo vybudování paláce Lucernaprvní železobetonové stavby v Praze. „Obchodní úspěchy Vácslava Havla rodinu zařadily mezi pražskou společenskou smetánku,“ upozorňují autoři knihy Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5: Příběhy nevšedních životů – Jarmila a Hugo Schreiberovi.

V Lucerně Havel starší plánoval zbudovat menší scénu Národního divadla. „Záměr se nerealizoval a stavebník zde zřídil biograf. Tím zásadně ovlivnil život svého prvorozeného syna Miloše.“ Ten byl filmem okouzlený odmalička, a díky úspěchům a stykům svého otce se začal zaobírat možnostmi jeho výroby ještě než dosáhl plnoletosti. „Stál u zrodů dvou prvních českých filmů – Zlatého srdéčka se Švábem Malostranským v roce 1916 a Pražských adamitů o rok později.“ Filmy točil převážně v Praze – na Smíchově, v Podolí či na Zlíchově. U tohoto trendu, jak se později ukázalo, zůstal po celý život.

Vlastní ateliéry

V době mládí Miloše Havla byl film coby nové umění vesměs v plenkách – historicky vůbec první film spatřil světlo světa teprve v roce 1895. Postupujícími roky ale československá kinematografie držela krok se zahraniční produkcí, což byla mimo jiné právě Havlova zásluha. Inspiraci čerpal v zahraničí, odkud si během první světové války nechával „půjčovat“ filmy, zvláště ty německé, pro promítání v Praze.

Jazyková bariéra v té době nebyla problémem. Němčina byla přece jen stále úředním jazykem, nadto se jednalo o filmy němé. Ostatně ještě „podle sčítání roku 1930 se v Praze hlásilo k německé národnosti 41 000 československých státních občanů“, podotýká historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy. V té době už se však v Praze hrály zvukové filmy. Tím prvním, který v Lucerně Havel promítal, se roku 1929 stala Loď komediantů.

Ve zvukovém filmu viděl Miloš Havel budoucnost. Když se na přelomu 20. a 30. let stavěl nynější Barrandov, počítalo se v rámci jeho výstavby i s filmovými ateliéry. A Havel si prozíravě nechal ze zahraničí koupit nejmodernější aparaturu, která umožňovala natáčet právě i zvukové filmy – čímž by se ateliéry staly jedny z nejmodernějších, a svým plánem i jedny z největších v Evropě. Havel na jejich „stavbu získal úvěr se státní zárukou a stát měl zájem na tom, aby se zde co nejdříve točily filmy,“ uvádí Schreiberovi.

S výstavbou ateliérů na Barrandově se začalo v roce 1931. Autorem ikonické funkcionalistické stavby byl Max Urban (†76) – rovněž vášnivý filmař. Nadšeného Havla vyšla výstavba ateliérů na tehdy astronomických 16,7 milionů korun. Ale částka se vyplatila. Už roku 1933, tedy první rok zprovoznění, zde vznikl první film – Vražda v Ostrovní ulici. A filmy následovaly další. Ročně se jich jen za první republiky na Barrandově točily na desítky!

Pražský Hollywood

Netřeba dodávat, kde čerpal Havel inspiraci jak co do fungování ateliérů, tak vlastně i do jejich umístění. Prakticky si „vysnil“ nějaké vyvýšené místo trošku vzdálenější od největšího ruchu metropole. Ateliéry schválně plánoval opodál centra hlavního města, stejně tak jako vilová čtvrť, která si záhy získala prominentní bohaté obyvatele. „Miloš Havel si potrpěl na okolí typické pro hollywoodské samovládce, na kamarilu přitakávačů a podkuřovačů,“ píší Schreiberovi. Původně pro své ateliéry počítal s lokalitou nad Podolím, kde dnes stojí areál České televize. K výstavbě ateliérů na Barrandově jej však přemluvil bývalý spolužák Rudolf Bárta – toho času spolumajitel firmy Spojených pražských továren na staviva.

Krásná vyhlídka na Prahu, nedotčená příroda a rozsáhlé nezastavěné pozemky ležící v bezprostřední blízkosti velkoměsta, díky své poloze na náhorní planině izolované od okolního světa,“ vypočítávají autoři knihy Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5. „Není pochyb o tom, že Miloši Havlovi se podařilo vybudovat na Barrandově v duchu Hollywoodu moderní filmové ateliéry, které ve své době neměly v Evropě obdoby.“ Jenže nedlouho po jejich založení se perla Barrandova stala i jeho největší bolístkou.

Pod stínem hákových křížů

Stejně jako limonáda v létě zláká vosy a sršáně, zlákaly po okupaci v roce 1939 ateliéry na Barrandově i nacisty. K Havlově nelibosti. „Němci využili skutečnosti, že jeden ze členů správní rady byl židovského původu a firma podle nich podléhala zákonům o arizaci,“ uvádí Schreiberovi. Ateliéry proto pro Havla nevýhodně odkoupili, společnost A-B přejmenovali na Pragfilm a během války zde vznikaly mimo jiné i propagandistické filmy.

I díky tomu „komplex staveb na Barrandově přečkal bez větší újmy celou válku i květnové povstání v roce 1945“. Že si Němci ateliérů pro jejich vybavenost považovali, dokládá i fakt, že během války nechali areál rozšířit o nové stavby. A dokonce „7. listopadu 1940 navštívil filmové studio za doprovodu protektora Konstantina von Neurath (†83) Joseph Goebbels (†47),“ uvádí badatel Jiří Padevět, jenž je i ředitelem nakladatelství Academia, v knize Protektorátní průvodce Prahou. Goebbels, jak známo, byl v nacistickém Německu ministrem propagandy. A Havel? Ten sice mohl nadále vést společnost Lucernafilm, nicméně musel na slovo plnit příkazy dané shůry.

Goebbels roku 1934.
Autor: Bundesarchiv

I za protektorátu patřil k prominentním členům společnosti, kteří si mohli dovolit věci jiným zapovězené. „Nejproblematičtější byly Havlovy večírky v období protektorátu,“ líčí Schreiberovi. „Kromě českých filmařů, především hereček Nataši Gollové (†76), Adiny Mandlové (†81) či Zity Kabátové (†99) se jich účastnili i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme (†35) či Werner Dress.“ Böhme se coby velitel podílel na vyhlazení Lidic, zatčení Aloise Eliáše (†51).

Večírky se nezřídka konaly, jak podotýká badatel Padevět, přímo v Havlově vile, kterou si nechal vystavět na adrese Barrandovská 17. Z dalších mnoha a mnoha hostů, které Havel u sebe doma přivítal, jmenuje Padevět ještě třeba „vedoucího skupiny Film kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora Antona Zankla nebo Wilhelma Söhnela, který pracoval nejdříve jako poradce v oddělení kulturněpolitických záležitostí Úřadu říšského protektora. „Nebo politický referent kanceláře protektorátního prezidenta Josef Kliment,“ dočteme se v knize Protektorátní průvodce Prahou.

Bylo by ale nepřesné domnívat se na základě toho, že by Havel patřil ke kolaborantům. Podobně jako prezident Emil Hácha (†72), i on se ze své vlivné pozice snažil pomáhat, a skrze vlivné nacisty docílit úlev pro řadu Čechů. Třeba „v říjnu 1944 ho navštívili spisovatelé Václav Řezáč (†55) a Jan Drda (†55) se žádostí, aby u sebe zaměstnal spisovatele, kteří mají být nasazeni do práce“, uvádí Schrieberovi. „Havel jim vyhověl.“ Podobně zaměstnával nadbytek herců, aby z týchž důvodů nemuseli spolupracovat s ryze nacistickou propagandistickou filmovou tvorbou. „Zasadil se i o zastavení stíhání několika svých blízkých přátel.“

Postavil se dokonce proti perzekuci některých židovských obyvatel, a co se filmové tvorby týče, distancoval se od propagandistické tvorby, která by vychvalovala nacistické Německo. „Podařilo se mu zmařit natáčení proněmeckého filmu Kníže Václav.“ Dokonce jsou i důkazy, že Havel spolupracoval s Paulem Thümmelem (†43), který byl jednak vysoce postaveným důstojníkem NSDAP, jenž ale spolupracoval s československým odbojem – mimo jiné s proslulými Třemi Krály.

Nucený úprk před komunisty

Po válce se Havel komunistům nezavděčil – byť mnohým během protektorátu pomohl. Zmíněný Drda dokonce prohlásil: „Vždy mi bylo jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy,“ citují Schreiberovi.

Spisovatel Jan Drda
Autor: Foto: Lukáš Červený

Sám Havel svou spolupráci s nacisty popisoval jako nezbytnou, aby československý film nebyl Němci zlikvidován. „Toho nebylo lze docílit jinak než vhodnou taktikou a stykem s Němci, jelikož český film byl podřízen Němcům,“ obhajoval se po válce, kdy byl označen za kolaboranta. Jeho společnost Lucernafilm stejně jako Palác Lucerna byly státem znárodněny a Havel byl souzen. Než stihl padnout, nastal únor 1948 a k moci se dostali komunisté. Havel věděl, že před nimi, ačkoliv řadě komunistických spisovatelů pomohl, jeho obhajoba neobstojí. Pokus o emigraci se však nezdařil, proto v roce 1949 putoval do vězení, kde strávil dva roky. Vězněn byl v Plzni na Borech.

„Byl dokonce získán jako spolupracovník StB,“ uvádí Chreiberovi s dovětkem, že stejně „úkoly však řádně neplnil“. Ani nechtěl. Po propuštění se ještě v létě 1952 stihl rozloučit se svými nejbližšími, mimochodem i s pozdějším prezidentem Václavem Havlem (†75), svým synovcem, jemuž tehdy bylo 15 let, a na podzim se mu „podařilo uprchnout do Mnichova“.

Video
délka: 11:37.72
Video se připravuje ...

VÁCLAV HAVEL (* 5. října 1936, † 18. prosince 2011) Videohub

Činorodý závěr života

Ani v emigraci Havel nezahálel. Založil znovu obchodní společnost Lucernafilm, v Německu vedl i restauraci, ke sklonku života vedl i obchod s květinami. Většího podnikatelského rozmachu se však nedočkal. Ve věku 68 let zemřel 23. února 1968 v Mnichově – v emigraci, těsně před Pražským jarem. Nebýt okolností, byl by mu vystrojen pohřeb s poctami, s jakými by si nezadali ani přední hollywoodští magnáti. Takto zemřel v ústraní, mimo rodnou vlast, do níž se vrátil až po smrti. Jeho ostatky dnes spočívají v rodinné hrobce Havlů na Vinohradském hřbitově.

Fotogalerie
31 fotografií