25°C
Asi jen málokterý Pražan by neznal hudební klub Chapeau Rouge, jehož název lze přeložit jako červená čepice. V místech dnešního klasicistně-secesního domu však původně stála úplně jiná budova, respektive budovy kláštera z Pomuku, které později patřily i Janu Lucemburskému. V jeho časech tu zůstal stát největší dům, který dostal podobu paláce.
V roce 1333 v něm nějaký čas žil Karel IV., když se vrátil z Francie a neměl kde bydlet, protože Pražský hrad byl pustý. Původně Lucemburský dům pak měl název Míšeňský, když ho císař daroval míšeňskému markrabímu Fridrichovi. Po Bílé Hoře byl dům zkonfiskován, ale nikdo se o něj celá léta nestaral. Dům chátral, propadla se mu střecha a místní si začali šuškat, že v okolí straší. „a své noční rejdy tam konají čerti a zlí duchové, což je doprovázeno vždy velkým rámusem. Takovýto popis domu byl vložen v zemské desky, tedy něco jako dnešních pozemkových knihách,“ stojí v knize Pražské domy vyprávějí od Josefa a Evy Hrubešových.
Vleklý spor
První hospoda se tu objevila kolem roku 1610, kdy budovu zakoupil cech staroměstských krejčích a udělali si zde cechovní hospodu. Dům ale vyhořel, proto ho v roce 1665 prodali jako spáleniště Petru Štupartovi. Dům poté zdědil jeho syn František, který zde v roce 1703 otevřel hospodu, v níž se čepovalo pivo, víno a pálená kořalka. A začaly potíže. „Vznikl velký spor s obcí Starého Města pražského, který se táhl neuvěřitelných čtyřicet let. Obec se v něm dovolávala svých privilegií, že v tomto domě nesmí být provozována žádná živnost zvláště ne šenk. Teprve 21.února 1735 byl v záležitosti šenku vynesen zemským soudem rozsudek, jimž bylo dáno za pravdu obci Starého Města a provoz hospody ve Štupartském domě byl zakázán,“ stojí v knize Pražské domy vyprávějí. František Štupart se rozsudku nedožil.
Mozartův stolek
I přes zákaz se tu šenk však provozoval i nadále a dokonce ho při svých návštěvách Prahy navštěvoval i sám Wolfgang Amadeus Mozart. Údajně sedával u malého dřevěného stolku a nožem z něj odřezával malé třísky, které používal jako párátko. V hudebním časopise Dalibor se 20. března 1860 objevila tato zpráva: „Mozartův stůl je nyní uschován co památka u p. Janouška. Stůl je z měkkého dřeva a má malý objem. Na dolejší straně stolní plochy jsou viděti patrné známky zvyku znamenitého mistra, jenž si ze stolu šťourátka na zuby řezával.“
Demolice a první hudební klub
Na začátku 20. století se s budova ocitla v asanačním pásmu a byla bez milosti srovnána se zemí a na jejím místě vyrostl dům č.p. 647 v klasicistně-secesním stylu, kde byl v roce 1919 zřízen klub Chapeau Rouge. „Chapeau Rouge byl miniaturní sálek .,Narodil se' skoro současně s první republikou. Hudba se mačkala na malinkém pódiu a kolem malinkého parketu stály stolky a asi dvacet židlí,“ popisuje Pavel Šmíd, který klub provozuje. „Mezi stálé hosty patřilo asi patnáct dívek poněkud pochybného původu. Pokud se nedostavili hosté, seděly slečny na židlích jako dekorace, vytvářející přiměřenou atmosféru. Jakmile se však objevil skutečný platící host, stačilo, aby vrchní mrkl okem a potřebný stolek se ihned uvolnil.“
Chapeau Rouge fungovalo až do začátku II. světové války, kdy budovu zabrala okupační armáda a zřídila zde ubytovnu pro letce. Po válce byl obnoven provoz. V roce 1948 byl celý dům odebrán majiteli a hotel začal sloužit jako ubytovna. Dnes je zde třípatrový hudební klub, kde vystupují nezávislé alternativní kapely, ale i čeští a světoví DJové.
