14°C
Během přelomu 19. a 20. století a ještě za první republiky nastal v Bubenči doslova stavební boom. Jak se Praha rozvíjela a vyvíjela, vznikaly zde vily pro nejrůznější umělce, obchodníky či politiky. Případ Kramerovy vily je maličko jiný. Na rozdíl od okolní zástavby nevznikala na volné ploše, nýbrž nahradila původní klasicistní domek, který u ústí Chittusiho ulice stával. Důvod byl prostý. Kramer chtěl být nablízku svému životnímu dílu – sanatoriu, které stálo přes ulici.
„Roku 1895 založil v Bubenči špičkové pracoviště pro choroby nervové,“ líčí v knize Slavné vily Prahy 6 – Bubeneč architektka Lenka Popelová. Šlo o zdravotní zařízení, které si po dobu svého fungování vysloužilo značné renomé nejen díky odbornosti dr. Kramera a péči tamních lékařů, ale především i díky rozlehlým sadům a parku, které byly součástí nemocnice.
Poslední útočiště architektů
Tu navrhoval známý architekt Rudolf Koukola (†71), jenž vymyslel i vzhled Pelléovy vily, a který v sanatoriu coby pacient také v roce 1911 zemřel. Shodou okolností se nejednalo o jediného architekta, který ve zdech sanatoria dožil. Roku 1961 zde zemřel například i Alois Zima (†87) – architekt podepsaný nejen pod vzhledem vilové čtvrti Hanspaulka či Vinohrad, nebo také třeba pod nuselským divadlem Na Fidlovačce. V té době už se však jednalo o interní nemocnici, jejíhož vzniku se Kramer nedožil.
Největší v okolí?
Aby mohl být svému sanatoriu nablízku, rozhodl se zkraje 30. let k výstavbě vlastní vily. Ta „patří mezi největší v okolí, dojem mohutnosti posiluje i její umístění v příkrém srázu“, uvádí Popelová. „Je příkladem pozdní tvorby architektů Ernsta Mühlsteina (†75) a Viktora Fürtha (†91) jak v kontextu jejich bubenečských vil, tak v Čechách, které už záhy opustili. Oba totiž byli židé, a když v roce 1933 až 1934 vilu stavěli, nacistické soukolí v Německu nabíralo na obrátkách.
„Na pozemku původně stál zděný klasicistní zahradní domek profesora Bučka s výrazným sloupovým portlikem a dochovanými klenbami v přízemí, který byl součástí rozlehlých sadů,“ píše Popelová. „Odstranění vilky projednával magistrát v roce 1933.“ Důvod k jeho zbourání? Dezolátní stav „s trhlinami ve zdivu a bez zvláštní umělecké hodnoty.“ Nové stavbě tak nic nebránilo.
„Velké převýšení architekti řešili mohutnými podpěrnými zdmi z hrubého kamene, schodišti a dalšími úpravami,“ líčí architektka. „Vstup do domu je řešen v úrovni suterénu přes malou schodišťovou halu (suterén obsahoval dva byty zřejmě pro správce a služebnou, prádelnu a sklep, malý výtah s nosností 160 kg a vstup do druhého suterénu s kotelnou).“ Rozměry místností byly pompézní, jako vila samotný. Třeba jen jídelna byla 17 metrů dlouhá a přes 5 metrů široká.
Dopad hnědé totality
Ještě koncem roku 1934 zde Kramer mohl začít bydlet. Z pobytu se však netěšil dlouho. Ještě dříve to však „odneslo“ jeho zdravotní zařízení – v obou případech kvůli nacistům. „Ústav fungoval až do druhé světové války, kdy byl zabrán pro potřeby německé armády,“ líčí Popelová. K původnímu účelu se už zařízení nikdy nevrátilo – ze sanatoria se po válce stala interní nemocnice, dnes funguje Nemocnice Bubeneč jako léčebna dlouhodobě nemocných.
Leopold Kramer žil ve své vile do roku 1942, kdy začaly organizované deportace židovského obyvatelstva do koncentračních táborů. „Doktor Kramer byl zatčen a deportován do Terezína. V říjnu 1944 pak do Osvětimi, odkud se již nevrátil.“
Protektorátní „princ“
Obrovská vila nezůstala opuštěna dlouho. „Za druhé světové války rodinný dům užíval vysoký činitel Úřadu říšského protektora a hlavní vůdce Hitlerjugend v Protektorátu Siegfried Zoglmann (†94). Tomuto sudetskému Čechovi údajně vilu přímo doporučil Adolf Eichmann (†56), jeden ze strůjců holocaustu. Zoglmann byl horlivým nacistou a, jak podotýká badatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět v knize Průvodce protektorátní Prahou, „blízký spolupracovník K. H. Franka (†48),” který měl podíl na útrapách českého národa.
O to více překvapí jeho osud. Na rozdíl od mnoha jiných nacistických pohlavárů, kupříkladu zmiňovaný Frank byl v Praze po válce popraven, se Zoglmann dožil vysokého věku 94 let, nikdy nebyl potrestán. Naopak díky svému prospěchářství našel uplatnění i v poválečné kariéře, když s předstihem před koncem války opustil Prahu. Později se stal dokonce poslancem Spolkového sněmu. Zemřel až v roce 2007…
Rudý nezájem
Klid nečekal stavení ani po roce 1945. „Po válce vila sloužila jako obytný dům a pomalu chátrala, několikrát se řešily stížnosti na nevyhovující zdravotně-technický stav,“ poukazuje Popelová. Stížnosti se množily i na nemocnici, která byla dlouhá léta zanedbaná, a jíž „v osmdesátých letech necitlivě doplnila panelová výstavba.“
Záchranu přinesla revoluce
Kdo ví, jak by to nakonec s vilou dopadlo, nebýt roku 1989, kdy byli komunisté odstaveni od moci. V rámci restitucí v 90. letech se stavba vrátila do rodiny Leopolda Kramera – konkrétně do držení jeho dcery Luisy Abrams, která se do jisté míry vypravila ve šlépějích svého otce.
Jenomže zatímco ten zbudováním sanatoria myslel především na lidi u konce jejich životů, Luisa Abrams myslela na ty, kteří jsou na jeho samém začátku. V budově nechala podle Popelové vzniknout soukromou mateřskou školku. Se svým manželem „se společně oba věnovali charitativní činnosti ve prospěch dětí, které nemohli mít.“ Tohoto účelu čili výchovy pro děti do 5 let se drží mohutná stavba dodnes.
