Životní pouť Karla Lukase se začala psát 16. února 1897 v Brníčku u Šumperka. Karel „se narodil v početné rodině brníčského hostinského Františka Lukase a Amálie, rozené Körnerové, dcery Františka Körnera, domkáře z Brníčka,“ líčí v knize Generál Karel Lukas: Životní příběh severomoravského rodáka historik Jiří Friedl. Kromě dvou bratrů měl Karel ještě devět sester.
Do uniformy
Dětství a mládí Karla Lukase probíhalo takřka idylicky a nerušeně. Než nadešel rok 1914, který Karlovi doslova obrátil život vzhůru nohama. Tou dobou studoval na gymnáziu v Zábřehu, kde jej dostihla branná povinnost. „Při zdravotní prohlídce domobraneckého ročníku 1897 byl 20. června 1915 uznán schopným vojenské služby,“ zmiňuje Friedl. Ještě stihl odmaturovat, avšak na podzim už se v uniformě hlásil v Olomouci, aby zakrátko putoval na východní frontu.
V legiích
Válečnými útrapami na východní frontě se Lukas dostal v roce 1916 do ruského zajetí. Podle Friedla víceméně dobrovolně, neboť neviděl smysl válčit v uniformě rakousko-uherské armády. Mnozí vojáci si od zajetí slibovali přeběhnutí do československých legií,aby po boku ruské armády válčili za nezávislost vlastního státu. To byl i případ Karla Lukase, který byl naverbován do legií a zúčastnil se koncem války bojů i na západní frontě ve Francii.
Tam se účastnil bojů u Cognacu, kde československé legionáře ostřelovali Němci plynovými granáty. Lukas se v bojích osvědčil při jednom z výpadů do německých zákopů, při kterém se vojáci „vrátili zpět do vlastních pozic se dvěma zajatci a s ukořistěným kulometem,“ uvádí Friedl. Za tuto akci byl Lukas oceněn francouzským Válečným křížem za statečnost.
Léta klidu
V roce 1919 byl Lukas mezi řadou legionářů, kteří se do vlasti vraceli s puncem hrdinů, kteří se navíc angažovali v tzv. Sedmidenní válce o Těšínsko. Nejprve působil jako vojenský instruktor v Milovicích, v roce 1928 nastoupil na Vysokou školu válečnou v Praze, která se za první republiky nacházela v Tychonově ulici na Hradčanech.
Od druhé poloviny 30. let se pak coby major generálního štábu soustavně věnoval plánování „linií těžkého i lehkého opevnění, a to včetně naléhavosti jeho budování,“ uvádí Friedl. Šlo o reakci na rozmach nacismu poté, co se Hitler stal v Německu kancléřem a nijak se netajil svými expanzivními plány.
Hnědá totalita
Ty přišly na přetřes už v roce 1938 Mnichovskou dohodou, v rámci které bylo Československo „odstřihnuto“ od svých přirozených hranic. Jednalo se právě o ta území, na kterých vznikaly obranné linie, jejichž zbudování tak přišlo prakticky vniveč – Čechoslováci se jich museli vzdát bez odporu.
Podobně bez odporu pak proběhla invaze v noci z 13. na 14. března 1939, v rámci níž Němci začali Československo okupovat, a v jejímž důsledku vznikl Protektorát Čechy a Morava. Lukas, který v té době sloužil na Podkarpatské Rusi, ustoupil s ostatními vojáky do Rumunska, kde se snažil „zapojit do začínajícího zahraničního odboje, ale bezúspěšně,“ uvádí Friedl.
Z toho důvodu se nakonec vypravil zpět do Prahy, kde se zapojil do Obrany národa. „Avšak na jeho stopu se brzy dostalo gestapo.“ Proto Lukas nakonec definitivně odjel za hranice - údajně těsně před zatčením gestapem, které si na něj políčilo v jeho bytu na adrese Pod Kaštany 7 v Praze – Dejvicích.
Znovu ve víru války
Nejprve ve Velké Británii pomáhal s výcvikem dobrovolníků, kteří zasáhli do bojů o Francii. Později se aktivně zúčastnil bojů v severní Africe, kde tak tak div že nepřišel o život při náletech. „Těžká puma (snad 500kg) spadla asi 50m od místa, kde stál náš vůz. Kdybychom nebyli vyjeli, snad by také hořel,“ poznamenal si Lukas do deníku.
Jedna z bomb si Lukase však přece jen našla, respektive jedna ze střepin. I o tomto otřesném zážitku se Lukas rozepsal do svého deníku. Stalo se to v momentě, kdy se svým vozem uvízl v koloně, na níž Němci provedli nálet.
„Jedna bomba padla těsně vedle našeho auta, za kterým jsme byli schování. Cítili jsme, jak bomba sviští přímo na nás. Už se ale nedá nic dělat. Čekat a doufat. Netrvá to dlouho. Bomba dořvala, a když kouř a oheň aut, která jí byla zapálena, se rozešel, shledali jsme, že šoféra to zabilo, jednomu vojákovi urazilo nohu, jinému udělalo díru do břicha,“ vzpomínal Lukas. „Mně střepina proletěla levým lýtkem a porouchala kost.“ Zbytek války strávil Lukas coby vojenský přidělenec ve Washingtonu. Odtud se v roce 1947 vracel zpět domů, netušíc, co jej po návratu čeká.
Rudý hon na hrdiny
„Dne 18. května 1947 se Karel Lukas po téměř osmi letech vrátil do své vlasti,“ líčí Friedl. Do jisté míry v naivním přesvědčení, že vlast nalezne takovou, jakou ji v roce 1939 opouštěl. Z komunistů a Sovětského svazu si na základě vlastních zkušeností z první světové války nedělal příliš starostí. „Jako vřelý přítel Ruska tvrdím, že Rusko jakožto náš spojenec ve válce jím musí zůstat i v období míru,“ zastával například. Jak příliš se mýlil, naznal bohužel brzy.
Nejprve byl z politických důvodů převelen z Prahy, a po únoru 1948 propuštěn z armády. „Armádní poradní sbor totiž 22. dubna na svém zasedání rozhodl, že Lukas jednoznačně patří mezi důstojníky, kteří v nové armádě nemají co dělat,“ píše Friedl. Přílišný příklon k západním mocnostem předznamenal začátek Lukasova konce. Začátkem roku 1949 byl odsouzen k smrti generál Heliodor Píka i další veteráni z jedné, druhé či z obou světových válek, kteří byli nepohodlní komunistickému režimu, byli pronásledováni a vězněni.
Takhle umírá hrdina
Lukas byl obviněn z protistátní činnosti, kterou se mu komunistický režim snažil přiřknout. Vyšetřovatelům k tomu měly dopomoci doznání jiných, podobně obviněných osob, které ukazovaly právě na Lukase. „Neubráníme se dojmu, že se jedná o vykonstruované a bezesporu pod nátlakem podepsané materiály,“ soudí Friedl. „V některých ověřitelných případech jsou protokoly zcela vylhané.“
Lukas byl vězněn na Pankráci, odkud se na svobodu už nikdy nevrátil. Paradoxně přitom nebyl nikdy odsouzen! Co se vlastně stalo? Za vším hledejme brutální metody komunistických výslechů, které si v ničem nezadaly s těmi nacistickými, jež provádělo gestapo. Komunisté k nim sahali, když vězeň odmítal spolupracovat na vylhaných doznáních. A Lukas spolupracovat odmítal, protože mu čest velela, že je nevinný.
Proto přistoupili vyšetřovatelé k tělesným trestům. „Stav plukovníka Lukase byl skličující. Vězeň byl nedbale ustrojen a na nohou měl zakrvácené ponožky. Na oděvu nebyly známky krve, ale hlava nesla zřejmé známky ran, podlitin i krve. Ve vlasech na temeni hlavy byla otevřená rána,“ popisoval Lukasův stav ze dne 4. května 1949 jeden ze spoluvězňů.
„Plukovníkova chodidla nesla stopy silných úderů, většina prstů měla strhané nehty, rána po zranění z války se otevřela. Místa zasažená obuškem byla patrná i na celém povrchu těla. V oblasti žaludku se nacházely kruhové podlitiny od bodání obušky, které na některých místech pokožku protrhly,“ uvádí Friedl. Systematické mučení v některých dnech trvalo až čtyři hodiny v kuse, během kterých Lukas omdléval. Ve vězení mu přitom rány odmítali ošetřit, vzdor tomu, že jeho „stolice a moč obsahovaly krev.“
Brutální fyzické týrání Karel Lukas nevydržel a dne 16. května 1949 zemřel ve vojenské nemocnici, kam ho na poslední chvíli převezli v ukrutných bolestech. Lékař konstatoval, že ke smrti došlo vlivem „akutní příhody vnitrobřišní, pravděpodobně vnitřní krvácení,“ uvádí Friedl, „což mohlo vzniknout pouze následkem týrání.“ Odpovídala tomu i roztříštěná patní kost i jiné známky týrání. Jako oficiální příčinu smrti však komunisté uvedli edém plic, aby se nedalo říci, že za smrtí bývalého důstojníka stálo počínání příslušníků StB.
Mohl přežít?
O to palčivěji pakvyznívá otázka, zda se mohl Lukas zachránit. Podle Friedla tu taková možnost byla. Když se totiž StB vydala Lukase zatknout 29. března 1949, o plánovaném zatčení údajně věděl několik desítek minut dopředu. „Mohl docela bezpečně uprchnout a vyhledat ochranu na nedaleké americké ambasádě. Lukas na upozornění reagoval s tím, že to nějak dopadne,“ uvádí Friedl. Kdyby byl utekl, pravděpodobně by si zachránil život.
Stíhán i po smrti
Lukasovým skonem však šikana ze strany KSČ neskončila. Pokoj mu nedali ani po smrti. „Veškerý Lukasův majetek byl rozhodnutím Obvodního národního výboru v Praze 6 zkonfiskován. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že (…) i kdyby nezemřel, byl by stejně odsouzen a jeho majetek zabaven,“ uvádí Friedl. Komunisté byli důslední. V roce 1950 – rok po Lukasově smrti, mu dokonce odňali čestné občanství města Zábřeh, kterého se po druhé světové válce dočkal. Pohřben byl na hřbitově v Bubenči.
Když v roce 1989 padl komunistický režim a otevřela se cesta mnohým politickým rehabilitacím, odborníci se zaměřili i na Lukasův případ. Zjistili přitom s údivem, že „trestní stíhání proti Lukasovi nikdy nebylo ukončeno,“ píše historik. Stalo se tak paradoxně až po 50 letech od jeho smrti. Tehdy jej také prezident Václav Havel povýšil in memoriam do hodnosti generálmajora a vyznamenal jej za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době první a druhé světové války.
