22°C
Barbora pocházela z početné a rozvětvené rodiny braniborských Hohenzollernů. Jen sourozenců měla úctyhodných 18! Narodila se markraběti a braniborskému kurfiřtovi Albrechtu III., zvanému Achilles 30. května 1464, a jeho choti Anně Saské, přičemž už od nejútlejšího věku se s ní počítalo jako s vhodnou kandidátkou na politický sňatek s některým z říšských velmožů. Teprve v jejích osmi letech jí otec vyhlédl za manžela hlohovského vévodu Jindřicha XI. (asi †41).
Ovdovělá »holčička«
Tehdy se začala psát Barbořina podivuhodná a vpravdě i strastiplná pouť napříč jejími partnerskými vztahy. „Zdá se, že osmiletá kněžna vůbec neopustila rodný zámek v Ansbachu a že sňatek byl víceméně jen součástí vysoké politické hry,“ podotýká renomovaný historik Josef Macek (†69) v knize Tři ženy krále Vladislava. „Otec se jí nedotazoval, zda souhlasí, a manžel věřil, že se dočká dne dospělosti své choti.“
Té se ani nepřiblížila, když nastal poslední den Jindřichova života. Smrt hlohovského vévodu, který byl v době uzavřeného sňatku starší zhruba o 30 let, zastihla už v roce 1476, kdy Barboře bylo 12 let. Jak se navíc Macek domnívá, ke všemu bez možnosti, že se ti dva nějak blíže viděli, aby v sobě vůbec mohli kdy nalézt zalíbení. Její otec po smrti svého zetě vůbec nelenil a na vysokou hru sňatkové politiky se vrhl ještě téhož roku. Tentokrát cílil výše – započal námluvy českým králem Vladislavem Jagellonským.
„Za dvacetiletého krále má být provdána dvanáctiletá holčička – ano, nebojím se užít toho slova, protože i nejrozšířenější lékařské příručky považovaly teprve třináctý rok života u děvčat za věk počínající dospělosti,“ píše Macek. „Podle českého zemského práva se zjišťovala dospělost u urozených chlapců a děvčat tzv. ohledáním. Zkoumalo se, zda už se jim ochlupila stydká místa (rozkrok, podpaží) a zda se děvčatům už nalévají prsa,“ podotýká historik.
V případě mladičké šlechtičny ovšem šly tyto obavy stranou. Podstatnější než její věk a fyzická vyspělost bylo v dané chvíli to, že její sňatkem mohly Čechy nabýt Slezsko, které bylo součástí jejího dědictví po zesnulém manželovi.
Svatba bez ženicha a nevěsty
Svatba s Vladislavem Jagellonským, který tou dobou kraloval z Pražského hradu, respektive sídlil v tzv. Králově dvoře, jenž stával v místech dnešního Obecního domu na náměstí Republiky, se stihla „upéct“ velice rychle. Sám král prý do příprav či podmínek ani příliš nehovořil. Vše za něj vyjednávali diplomaté a čeští stavové, kteří v nadmíru mladé budoucí královně viděli ideální matku budoucích českých princů a princezen. Dokonce ani o vzhledu své nastávající neměl Vladislav pražádné představy, poznal ji pouze z malované podobizny, která snad ani nebyla nijak nad očekávání nádherná.
„Naneštěstí Barbora nikterak nevynikala tělesným půvabem a byla si toho vědoma,“ líčí Josef Macek. „Už v raném mládí se zajíkavě svěřovala v jednom dopise otci: „Vždyť já nejsem vůbec hezká,“ a obávala se, že její ženich je si toho vědom. Skutečně – obrázek mladičké nevěsty nedokázal pražského ženicha nijak nadchnout.“ To ovšem na celém sňatku nebylo to „nejhorší.“ To mělo teprve přijít.
K uzavření svazku došlo koncem podzimu 1476 – a to i na dnešní poměry celkem překvapivě. Ani ženich, ani nevěsta se jej nezúčastnili. Svatba proběhla v zastoupení – na dálku, zatímco Vladislav dál prodléval v Praze, kdežto Barbora v Ansbachu. „Od té chvíle byla Barbora manželkou českého krále a Vladislav se stal ženatým mužem. Ještě se sice osobně nesetkali, ještě se ani neznali a nepolíbili, nicméně už byli manželi,“ uvádí Macek. Řečeno dnešní terminologií: míč byl na Vladislavově straně, protože aby se mohli stát párem nejen de iure, ale i de facto, stačilo jen Barboru pozvat do Prahy, respektive vyslat poselstvo a kočáry, aby mohla odcestovat, a aby mu mohla být plnohodnotnou manželkou se vším všudy...
Královna bez koruny
Nelze říci, že by se Barbora na svého ženicha netěšila. „Hodlala získat srdce pražského manžela a počala se starat o dokonalou výbavu. Vladislav měl být uchvácen i svatebním rouchem nevěstiným. Albrecht (otec Barbory – pozn. redakce) nelitoval peněz a dal dceři šít svatební šat až v Benátkách,” rozepisuje se Macek.
Avšak domluva o tom, kdy česká královna zavítá do Prahy, neustále vázla na překážkách, místy i úsměvných a nepochopitelných. Čeští stavové například vyjadřovali pohoršení nad tím, že se Barbora od uzavřeného sňatku v zastoupení titulovala jako česká královna. „Takovou hodnost mohla získat jen po korunovaci a na ní se chtěli šlechtici a měšťané podílet,“ podotýká historik.
Barbořin otec navíc tou dobou řešil vojenskopolitické záležitosti, a Vladislav byl obecně k celé situaci mírně letargický – ostatně proto i vznikla jeho nelichotivá přezdívka „král bene“ neboli „král dobře.“ Těmito slovy údajně odpovídal na řadu otázek a žádostí, mnohdy důležitých, aniž by jim přikládal opodstatněný význam. Na jeho obranu se však sluší zmínit, že on sám tehdy řešil vyhrocené rozpory s uherským králem Matyášem Korvínem (†47), jenž si mimochodem také nárokoval Barbořino dědictví z předešlého manželství, tedy Slezsko, a rovněž český trůn. Vladislavovi hrozil vojenským úderem, a patrně by se nerozpakoval ani unést Vladislavovu nevěstu při cestě do Prahy.
Žinantní situace začala připomínat tragikomedii, protože Vladislav stále nebyl schopen říct, kdy svou manželku pozve „domů,“ natož do vlastního lože. „Všechny apely, úplatky a naléhání se míjely cílem, protože pražský novomanžel ve vleku svých rádců nevěděl, co počít,“ píše Macek. „Cítil se vázán slibem daným jeho posly Barboře a byl si vědom, že ve světě i doma utrpí újmu jeho dobrá pověst. Zároveň se ovšem choulil pod tlakem (…). Nepřinese-li Barbora české koruně věnem slezské knížectví, jaký smysl bude mít uzavřené manželství? Jeho morální sílu podlamovala skutečnost, že se sám do manželství nehnal, spíše byl ke slibu manželství dostrkán, a ani obraz Barbořin v něm nevzbuzoval žádné milostné city či dokonce vášně.“
Plány na to, že Barbora jednou přijede do Prahy, a ve svatovítském chrámu si na hlavu nechá vsadit královskou korunu, začaly brát za své už v roce 1477. Tou dobou čeští diplomaté začali pro krále shánět novou nevěstu napříč celou Evropou. „Trápení prožíval král Vladislav, soužila se však především Barbora. Těšila se, že konečně pozná krásu a rozkoš manželského objetí a že se z kněžny stane královnou nejen podle jména, nýbrž skutečnou, opravdickou královnou v Praze,“ uvádí Macek. Tou se nikdy nestala. Prahu, jíž považovala za velkoměsto a výsostné sídlo bývalých císařů, nikdy nenavštívila, a se svým manželem se nikdy nesetkala. Srdcebol »holčičky,« jejímuž životu diktovaly dráhu okolnosti, které nemohla ovlivnit, ani jim nerozuměla, musel být nesnesitelný. Nedopomohly jí ani intervence u papeže, ani u císaře.
Dvě dekády trápení
O to více udiví délka tohoto prapodivného manželského svazku. V odloučení, přesto formálně v manželském svazku, žili Vladislav a Barbora dlouhých 24 let. Až v roce 1500 „papež Alexandr VI. (†72) její manželství s králem Vladislavem zrušil,“ popisuje Macek.
Štěstí až na konci cesty
Co bylo s „věčnou nevěstou“ dále? „Dozvídáme se, že po roce 1500 se někdejší hlohovská kněžna a česká královna, nyní rozvedená paní, provdala za málo známého falckého šlechtice. S ním prožívala v dokonalém zapomnění zbytek života,“ uvádí historik. Její poslední den nadešel 4. září 1515, ve věku 51 let.
A král Vladislav? Jak známo, oženil se ještě dvakrát. Nejprve za svou přijal vdovu po svém sokovi Matyáši Korvínovi Beatrix Neapolskou (†50), s níž tak trochu paradoxně rovněž nežil pod jednou střechou. Stihl se s ní alespoň setkat osobně. Nutno dodat, že i toto manželství skončilo rozvodem, tentokrát ale nikoliv na něčí žádost, ale přímo z příkazu papeže. Až teprve třetí sňatek uzavřený s Annou z Foix (asi †26) přinesl Vladislavovi jakés takés štěstí v podobě syna a dcery, byť svou mladou manželku nakonec přežil o 10 let.
„Zdá se, že nepociťoval výčitky svědomí a že postupně na Barboru úplně zapomněl,“ uvádí o Vladislavovi Macek. Bez zajímavosti však nejsou historické prameny z roku 1490, kdy Vladislavovi bylo 34, a které uvádí, že král „neokusil slast milostného vzrušení a že zůstal panicem.“ Darmo soudit, nakolik je tato zpráva hodnověrná, a zda své manželce zůstával král věrný z nějakého niterného přesvědčení, či nakolik je spekulativní. „Občas, když se vracela královská poselstva (...), vynořily se znovu mlhavé vzpomínky na choť, které ublížil. Hned však asi sám v sobě zaháněl zlé svědomí,“ uzavírá Macek Vladislavův vztah ke své první manželce, jíž nikdy nevyjádřil lásku, neobjal, nepolíbil, ani neviděl, protože za celý život nebyli schopni sladit vhodný termín...
