Je 4. srpna 1306 – pro český národ smutný to den. Poslední mužský představitel přemyslovské dynastie Václav III. je ve svých 16 letech zavražděn neznámými vrahy. „Šlechta a špičky patriciátu pak provolaly počátkem září 1306 za krále Václavova švagra Jindřicha Korutanského, jehož Václav III. ustanovil správcem země,“ píše historik Karel Maráz v knize Václav III. Poslední Přemyslovec na českém trůně. Pro ambiciozního korutanského vévodu a tyrolského hraběte je to hozená rukavice.

Sbohem a šáteček

České království tou dobou patřilo mezi výrazné hráče na poli evropské politiky. Těžilo se zde stříbro, stavěly mohutné hrady a města včetně Prahy se rozrůstala – do toho česká koruna zahrnovala také vládu nad Polskem. Pro tyrolského vévodu celkem příznivé podmínky, nebýt toho, že si český trůn nárokovali mocnější Habsburkové. První Jindřichův pobyt na Pražském hradě netrval dlouho – v zásadě měsíc.

O českou korunu se totiž přihlásil Rudolf Habsburský, syn tehdejšího římského krále Albrechta Habsburského. Ten ze své pozice Čechy svému synovi věnoval v léno. Ačkoliv Jindřich neměl na český trůn o nic menší nárok, protože pojal za manželku právoplatnou dědičku trůnu a poněvadž jej část české šlechty za krále uznala, raději vyklidil pole, když před branami Pražského hradu stanula cizí vojska.

Misky vah v jeho neprospěch zvrátila liknavost určitých českých pánů, kteří se v rozhodné chvíli přiklonili k Habsburkům. „Tato hromadná deserce vůdčích pánů českých odňala v několika málo dnech Jindřichovi Korutanskému veškerou naději na udržení Prahy a země,“ rozepisuje se významný historik Josef Šusta v knize České dějiny: Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. „Nechtěje vítěznému nepříteli padnout do rukou, opustil za nočního času Prahu se svou mladičkou chotí tak kvapně a skrytě, že ani švagrová jeho, Eliška (pozdější manželka Jana Lucemburského – pozn. redakce), o jeho úmyslu nevěděla, a bez pomoci tu byvši ostavena, zoufalstvím takřka šílela.“

Druhá šance

Takřka na vlas stejná situace, jen o tři roky později, se v Praze odehrála znovu. Rudolf Habsburský se z české koruny netěšil dlouho. Oblibou k němu česká šlechta také příliš nehořela, o čemž svědčí přezdívky známé i ze školní výuky dějepisu – přezdívalo se mu buď „král Kaše“ nebo „král Hokynář“ - „jak prý sobě a družině nepřeje sytosti,“ píše Šusta. Za nepříliš jasných okolností zemřel 3. července 1307, což byla pro Jindřicha Korutanského druhá šance.

Jindřich Korutanský na Pražském hradě vládl dvakrát - a v obou případech byl svržen. (ilustrační foto)
Jindřich Korutanský na Pražském hradě vládl dvakrát - a v obou případech byl svržen. (ilustrační foto)
Autor: David Malík

Smrti svého soka využil a na Pražský hrad se coby krátil vrátil. Svého rozhodnutí však čeští stavové začali brzy litovat. Historici jej nezřídka častují nikterak lichotivými přízvisky. Podle mnohých se jednalo o vladaře nevyspělého, líného, nepříliš chytrého a krotkého. „Zbraslavská kronika jej záměrně líčí jako panovníka neschopného, slabého, jehož vládou země trpěla,“ vysvětluje historička Kateřina Charvátová v biografii věnované Václavu II.

Na těchto slovech přece jen něco je. V zásadě vlastním přičiněním, nebo lépe řečeno nic neděláním, si Jindřich přivodil svůj druhý pád. Albrecht Habsburský, otec prapodivně zesnulého českého krále Rudolfa Habsburského, si stále český trůn z pozice římského krále nárokoval. Když roku 1308 zemřel rukou vraha, nic by se nezdálo Jindřichu Korutanskému stát v cestě, aby na Pražském hradě setrval, jenomže...

„Při volbě příštího římského krále Jindřich nevyužil svého volitelského práva a zůstal při jednání o volbě i při volebním aktu samém stranou,“ popisuje Charvátová. Římským králem byl zvolen lucemburský hrabě Jindřich VII., kterému se absence českého krále při hlasování nelíbila. Čeští králové jako jedni ze sedmi kurfiřtů měli význačné privilegium volby římského krále se zúčastnit. Korutanec si svou nečinností podle Charvátové Jindřicha Lucemburského znepřátelil. Dodejme, že ten byl také otcem Jana Lucemburského, který Jindřicha nakonec zbaví české koruny jednou provždy.

Sbohem a šáteček – dějství druhé

Přeskočme do roku 1310, kdy kola dějin zase trošku pohnula historickým soukolím. Jindřich Korutanský vládne z Pražského hradu nepřetržitě už tři roky. Za jeho vlády Čechy nevzkvétají, Praha ve svém vývoji ustrnula. „Dosavadní archeologický a uměleckohistorický výzkum zjistil ve stavebním vývoji Starého Města pražského v letech 1280 – 1330 známky stagnace ve výstavbě měšťanských domů,“ uvádí historik Josef Janáček v Malých dějinách Prahy. Žádné novostavby, časté rozepře mezi měšťanstvem a sílící nespokojenost s Jindřichem Korutanským.

Za tím už tou dobou míří na Hrad vojsko 14letého Jana Lucemburského, čerstvého ženicha 18leté Elišky Přemyslovny. Před Prahou „vydal Jan rozkaz udeřit s veškerými silami na město. Stalo se tak 28. listopadu 1310. Pražští měšťané, s nimiž Jindřich Korutanský velmi tvrdě nakládal, se přidali k Janovu vojsku,“ uvádí historik Jan Spěváček v knize Jan Lucemburský a jeho doba.

První zteč města, kde tou dobou žilo mezi 30 až 40 tisíci obyvatel, neuspěla. „Za bojů o Prahu v letech 1306 – 1310 se ukázalo, že staroměstské opevnění je neobyčejně silné. Její opevňovací systém měl takovou odolnost, že k ovládnutí města bylo vždy potřebí lsti, a tou byla pomoc spojenců uvnitř hradeb,“ píše Janáček. Byla to opravdu lest, k níž se Jan Lucemburský uvolil. „Na smluvené znamení zvonem v pozdním odpoledni dne 3. prosince 1310 obléhatelé zaútočili, za pomoci spojenců (…) obsadili Staré Město,“ píše Spěváček. Útokem od dnešní Prašné brány pak vnikli do podhradí.

Vojska Jana Lucemburského pronikla za pražské opevnění v místech dnešní Prašné brány. (ilustrační foto)
Vojska Jana Lucemburského pronikla za pražské opevnění v místech dnešní Prašné brány. (ilustrační foto)
Autor: Blesk - Mária Rušinová

Co na to Jindřich Korutanský? „9. prosince 1310 o půlnoci uprchl Korutanec s manželkou Annou tajně s celou svou družinou z Pražského hradu, aniž je kdo pronásledoval,“ konstatuje Spěváček jeho definitivní prohru. Korutancova manželka Anna totiž na kolenou prosila „dobyvatele”, aby byla ona i její muž ušetřeni. Jan Lucemburský byl záhy ustanoven legitimním českým králem, a lucemburská dynastie, jíž položil základ, vládla v Čechách až do roku 1437, kdy po meči vymřela smrtí Zikmunda Lucemburského.

Jednou král, navždy král

A co Jindřich Korutanský? Svého titulu českého krále se nikdy úplně nevzdal, až do smrti se jím oháněl, byť jej nikdo fakticky nebral vážně. Zajímavé je jeho rozporuplné historické hodnocení. „Jindřichova správa Čech snad skutečně postrádala větší autoritu a vedla k oslabení státu; je to však s podivem, neboť jako vévoda korutanský si vedl úspěšně a za slabého vládce rozhodně považován nebyl,“ uvádí Charvátová.

Na hradě Tirol vydechl naposledy český král Jindřich Korutanský.
Na hradě Tirol vydechl naposledy český král Jindřich Korutanský.
Autor: Wikimedia Commons

Po zbytek života s Lucemburky vedl vážnější roztržky a usiloval o svůj návrat na český trůn. Usmířil se s nimi až před smrtí, na důkaz toho nechal provdat svou dceru Markétu, která do historie vešla pod flagrantním přízviskem „Pyskatá,“ za syna Jana Lucemburského – Jana Jindřicha. 2. duben 1335 se do kronik vepsal jako poslední den jeho života. V pokročilém věku zemřel Jindřich Korutanský  na svém hradě Tirolu, údajně na mrtvici.

Fotogalerie
20 fotografií