Dny Břetislavova dětství, zrovna tak okamžik nebo místo jeho narození zůstávají pro historiky dodnes zahaleny tajemstvím. Nejčastěji se uvádí rozmezí let 1002 až 1005, kdy se měl narodil budoucímu českému knížeti Oldřichovi a jeho manželce Boženě.
„Datum sňatku není známo, není vyloučeno, že se Břetislav I. narodil i mimo manželství, třebaže potom bylo legitimizováno,“ píše v knize Barbary Krzemieńské Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století historik Dušan Třeštík.
Romantik nebo dobrodruh?
„Kde vlastně vyrůstal a rozum bral, nevíme. Zřetelněji již vnímáme počátky jeho politické kariéry na Moravě, kterou spravoval z otcova rozhodnutí patnáct let a kde zřejmě vykrystalizovala jeho politická zběhlost a správní obratnost,“ uvádí k Břetislavovi další historik Petr Charvát v knize Zrod Českého státu. V té době také Břetislav vešel v obecné povědomí jako uchvatitel sličné Jitky ze Schweinfurtu, kterou měl unést a svést, aby se stala jeho ženou a budoucí českou kněžnou.
K únosu, který se dodnes může jevit jako dílo hodné legend a pověstí, mělo dojít v roce 1021, kdy byl Břetislav dosud velmi mlád. Kdo by si snad myslel, že k únosu došlo z romantických pohnutek, neboť Jitka byla „panna sličná, velmi líbezná, nad světlo jasnější, nad život… dražší,“ jak popisuje Krzemieńská, ten by se mýlil.
„Jitka nejen svým původem, ale především svými příbuzenskými svazky patřila k předním rodům v říši. Je nabíledni, že právě Jitčina urozenost, spojená s tolika vlivnými příbuznými, činila z ní lákavou kandidátku na českou kněžnu,“ uvádí historička. Proti romantickému poblouznění navíc hovoří i fakt, že ji Břetislav před samotným únosem snad ani nespatřil. A jak ten samotný proběhl?
Do Schweinfurtu, kde Jitka přebývala v klášteře, se Břetislav vypravil s družinou. Chvíle činu nastala v okamžicích, kdy měla dívka zvonit na nešpory. „Zatímco Břetislav s pannou prchal, na jeho lidi se hrnuly tresty: jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uťali,“ píše Krzemieńská. Okolnosti ale jeho únosu hrály do karet. Nikdo neprotestoval, ani nehnal tehdy již knížecího syna k odpovědnosti. Tak došlo k tomu, že Břetislav se s Jitkou legálně oženil, protože „bylo jistě nejlépe, končil-li únos sňatkem.“
Sláva knížeti
Cesta na knížecí stolec se Břetislavovi otevřela s Oldřichovou smrtí v roce 1034. „Od strýce Jaromíra, seniora přemyslovského rodu, přijal jmenování knížetem, které přítomní Čechové stvrdili obvyklou aklamací,“ popisuje Petr Charvát v knize Zrod Českého státu. Sláva při korunovaci, která proběhla v tehdejším knížecím paláci, který se mimochodem nacházel v místech nynějšího Starého královského paláce na Pražském hradě, to prý byla veliká. Dokonce tak moc, že mezi lid byly z oken knížecího paláce vyhazovány mince: „deset tisíc nebo ještě více,“ líčí Krzemieńská.
Návrat světce „domů“
Svůj temperament a chutě po dobrodružstvích prokazoval Břetislav i coby vládce. „Jen vzácně se za jeho vlády vyskytl rok, který nebyl vyplněn vojenskými povinnostmi,“ domnívá se historička. Usmyslel si například, že na Pražský hrad přiveze ostatky sv. Vojtěcha, bývalého pražského biskupa.
Ty se nacházely v Hnězdně. Břetislav proto uskutečnil válečnou výpravu do Polska v domnění, že ziskem svatých relikvií zavdá podnět k povýšení stávajícího pražského biskupství na arcibiskupství. Výprava skončila triumfálně. Český kníže si bez větších ztrát podmanil část Polska a dosáhl svého.
K návratu světcových pozůstatků do Prahy došlo konkrétně 29. srpna 1039, nicméně neskončilo tím, v co Břetislav doufal, arcibiskupství se nedočkal. Jeho prestiž ovšem notně vzrostla, a s tím i prestiž Prahy. „V tomto okamžiku stál Břetislav nepochybně na vrcholu svých snah: Polsko měl u nohou, jeho výprava patřila k vrcholům tehdejšího válečného umění, Praha jen přijímala zlato a stříbro z kořisti,“ uvádí historička.
Poučení z chyb
Avšak i stinné stránky s sebou Břetislavovy výboje nesly, a jejich důsledky dopadly i na hlavní město knížectví. Jeho opovážlivosti pochopitelně nefandili vlivní mocnáři Svaté říše římské v čele s tehdejším císařem Jindřichem III. Černým. Ten v roce 1041 vtrhl s armádou do Čech a oblehl Prahu. „Opevnění Hradu nebylo tak dokonalé, aby mohlo odolávat soustředěnému obléhání nepřátelských vojsk,“ popisuje Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy.
Praha svým oblehatelům podlehla. Břetislav musel kapitulovat a od Jindřicha III. přijal Na Šibeničním vrchu poblíž Strahova Čechy v léno. Na druhou stranu, tato prohra měla i značný vliv na pozdějším uspořádání Hradu, který Břetislav začal po své největší porážce opevňovat novými hradbami. Jádro Hradu bylo tvořeno prostorem mezi nynějším III. nádvořím a zhruba Bílou věží. Další linie opevnění se pak táhla ještě dále na západ i na východ podobně jakou jsou vymezené dnes hranice hradního areálu.
Poslední roky
Ani políček, který Břetislav od císaře utrpěl jej nezadržel od dalších výpadů. Do konce života zůstal politicky velmi činným i na mezinárodní scéně – několikrát například táhl do Uher. V Čechách upevnil moc přemyslovského rodu, a aby ujasnil nepřehledné otázky knížecího nástupnictví, vyhlásil v roce 1054 tzv. seniorát, v rámci něhož měl na trůn po předchozím vladaři nastoupit vždy nejstarší člen rodu.
Smrt zastihla Břetislava I. během příprav na další vojenské tažení proti Uhrám 10. ledna 1055. „Podle tehdejších měřítek byl stále ještě člověk v plné síle, přesto však neumíral nikterak předčasně,“ myslí si Krzemieńská. Přinejmenším mu bylo 53 let, možná o něco více. Skonal konkrétně v Chrudimi na následky blíže neznámé těžké nemoci. Kronikář Kosmas zaznamenal, že jeho poslední slova se upínala k synům, kterých měl s Jitkou celkem pět, z nichž tři postupně usedli na knížecí stolec.
Poslední návrat do Prahy
Jaký měl Břetislav vztah k hlavnímu městu knížectví? Na Pražském hradě se nacházelo jeho legitimní sídlo, v němž se ale dle domněnek Barbary Krzemieńské příliš nezdržoval. Mohly za to jeho časté výpravy do zahraničí. „Hlavní město státu, Praha, zahlédlo svého pána jistě jen vzácně,“ domýšlí se. Přesto právě v Praze našel Břetislav poslední místo odpočinku. Po sv. Václavovi se totiž stal chronologicky druhým českým knížetem, jehož ostatky spočinuly v rotundě sv. Víta.
