Sídliště Ďáblice vznikalo v letech 1968 až 1975. Hlavním architektem byl Viktor Tuček (†69), který měl podle Řepkové určité štěstí na dobu, v níž sídliště projektoval. Byla to „uvolněnější“ 60. léta, která byla nakloněna vlivům zvenčí. Proto si Tuček mohl dovolit nechat se inspirovat v zahraničí, a hlavně nemusel svou práci nikterak uspěchat, jak bylo za komunismu zvykem.
Vše se perfektně sešlo
„Je třeba si uvědomit, že sídliště nejsou fenoménem socialismu, ale že ve světě vznikala už na přelomu 19. a 20. století,“ vysvětluje památkářka s odkazem na dělnické kolonie ve Spojených státech amerických či na berlínská sídliště, která vznikala ve 20. a 30. letech. „V Bratislavě vznikaly soubory bytových domů pro sociálně slabé obyvatelstvo ve 30. a 40. letech. Jmenovitě Unitas nebo Nová doba.“ První pražská sídliště vznikala na přelomu 40. a 50. let, ve Strašnicích například Solidarita nebo v Kobylisích. Nejednalo se však o typické panelové sídliště s plochými střechami, pásovými okny a balkony. Jejich doba nastala až na sklonku 50. let, příkladem může být pražská Invalidovna nebo Petřiny.
„Mnozí lidé dosud vnímají sídliště negativně kvůli režimu, v němž vznikaly. Některá si však nálepku nekvality nezaslouží,“ vysvětluje památkářka, která se podílela na vzniku knihy Sídliště Ďáblice – Architektura pro lidi. To je ostatně i případ sídliště Ďáblice. Tvůrci sídliště se v něm podle Řepkové nechali inspirovat Augustem Perretem či Le Corbusierem nebo dokonce montrealským Habitatem Moše Safidiho.
„Mnoho sídlišť bylo stavěno způsobem, aby co nejrychleji vzniklo co nejvíce bytů. V 60. letech, do kdy spadá i projektování ďáblického sídliště, byli architekti pod menším politickým tlakem. Mohli si dovolit realizovat své plány v delším časovém úseku, a mohli tak navazovat na to nejlepší ze světové architektury,“ vysvětluje Řepková s tím, že „Ďáblicím v tomto ohledu hrála do karet doba vzniku.“
Mimo inspirace ze Západu a Východu čerpali architekti jednotlivých staveb také z minulosti i ze soudobé československé architektury. „Jedním z inspiračních zdrojů mohly být rozdělovské věžáky architekta Josefa Havlíčka (†62) v Kladně, které já osobně považuji architektonicky za to nejzdařilejší, co u nás v 50. letech vzniklo,“ líčí památkářka.
Unikát mezi sídlišti
Hana Řepková se od konce 90. let zabývá možnostmi regulace barevnosti sídlišť, její práce je k vidění v souborech Prahy 8 a 6. Přestože již 10 let pečuje o památky ve Středočeském kraji, věnuje se i sídlištím, v poslední době např. srovnáním přístupu k památkové ochraně sídlišť v zahraničí a u nás. Díky tuzemskému i mezinárodnímu výzkumu se může fundovaně vyjádřit k jedinečnosti či tuctovosti sídliště Ďáblice.
„Ďáblické sídliště je ryze moderní, a přitom jej tvoří velmi tradiční a jednoduché prvky. Tvoří jej polootevřené čtvercové bloky a dvojice dlouhých a vysokých domů, které mezi sebou vytváří ulice. Mimořádné je urbanistické řešení občanské vybavenosti, které v centru utváří uličky, náměstí, piazetty, obchody jsou lemovány moderním podloubím, i bytové domy v centrální části souboru mají jeho moderní obdobu - kryté ochozy chodníků, vedoucích při patě domů, to vše spolu s četnými průchody evokuje tradiční město.“
„Jde o jedno z mála českých sídlišť, které má bohatě prostupný parter na pilířích s množstvím průchodů,“ uvádí Řepková s tím, že opomenout nelze ani architekturu jednotlivých domů. Ty ďáblické jsou nezaměnitelné a podle Řepkové nadmíru dobře projektované. Atypické výškové domy s kaskádovou podnoží či deskové domy se svislým členěním fasád a červenými mozaikovými čtverci na lodžiích jsou přitom vytvořeny z běžných panelových soustav TO8B.
„Jsou sídliště, které zpestřuje pár autorsky řešených staveb a ostatní jsou konfekční. V Ďáblicích jsou osobitě řešené všechny, a to včetně objektů občanské vybavenosti.“ Velkou devízou je pak podle architektky rozsáhlé množství parkové zeleně s několika vodními prvky, díky nimž se o sídlišti jako o »betonovém městě« nedá hovořit ani náhodou. „Je velmi dobře obyvatelné a srozumitelné. Autorům nešlo o pouhé splnění plánu, ale o vytvoření dobrého obytného prostředí. To bylo za socialismu výjimečné. Ještě neobvyklejší bylo, že se autorskému týmu podařilo téměř všechny inovace zrealizovat.“
Umění hodné ochrany
Z podstaty své profese se Řepková zabývá i možnou památkovou ochranou sídliště. Ta v případě sídlišť není příliš běžná, ačkoliv v tomto případě se architektka domnívá, že by byla nasnadě, už jen pro ojedinělost výzdoby. „Celkem se na sídlišti nachází zhruba 40 reliéfů a mozaiek ve velkorysých vestibulech bytových domů,“ uvádí. „Ty jsou maximálně prosklené, takže výtvarná díla promlouvají i ke kolemjdoucím a díky ochraně před povětrností či vandalismem jsou dodnes ve velmi dobrém stavu.“
„Bylo by proto vhodné, kdyby sídliště získalo plošnou památkovou ochranu, nebo aby ty nejnáročněji řešené domy v rámci souboru staveb byly chráněny coby kulturní památka,“ domnívá se. „Památková ochrana umožní vnímat tento soubor jako součást „českého rodinného stříbra“, zvýšit povědomí o mezinárodní úrovni české architektury 60. let a ukázat, že máme nejen cenná historická města či funkcionalistické vily, ale že čeští architekti tvořili i v 2. pol. 20. století stavby a soubory, na něž můžeme být hrdí.”
Památkářka k tomu dodává: „V zahraničí zájem o sídliště v posledních desetiletích narůstá, i my můžeme mít soubor, jejž budou obdivovat návštěvníci z celého světa. Památková ochrana je dnes také téměř to jediné, co může sídliště pomoci ochránit před necitlivými developerskými projekty, hrozícími bouráním a zahušťováním,” upřesňuje.
„V bývalém NDR je za památku nově prohlášeno několik panelových domů, jež těm ďáblickým nekonkurují, patří ale městu, a to v Německu rozhodnutí památkové péče plně respektuje jako veřejný zájem,” uzavírá odbornice.
