Architektonické nadání se line celou jeho rodinou. Nejrůznější stavby v Praze či v Ústí nad Labem navrhoval už Ondřejův dědeček, pozoruhodné budovy po republice navrhuje i jeho tatínek. Když se měl Ondřej rozhodnout, co chce v životě dělat, neváhal ani chvíli. „Rodinná tradice je určitý závazek,“ je si vědom. „Hodně mě rodinné prostředí ovlivnilo. Znal jsem tu práci odmala, podrobně a zevnitř,“ říká.

Přesto si na sebe upletl pomyslný bič. Jak navrhovat budovy tak kvalitní, aby hrdě navazovaly na odkaz jeho předků, a byly přitom osobité a originální, aby bylo znát, že nesou jeho rukopis? „Každý dům by měl mít nějaký přesah. Nějakou hodnotu nejen pro investory a uživatele, ale jeho okolí. To jsme se, myslím, snažili ctít v rodině všichni,“ uvádí.

„Dobrá architektura je podle mě ta, která slouží uživatelům a dotváří veřejné prostředí. Musí být poctivá,“ uvádí architekt, který je v Praze spolupodepsaný například pod loňským památníkem Milady Horákové v parku Ztracenka. Dále navrhoval školy pro Hovorčovice či prováděl rekonstrukci pavilonu A na lounském výstavišti. Spolu se čtyřmi dalšími architekty také vymýšlel nezaměnitelnou podobu Obchodního centra Šestka na kraji Ruzyně. „Mám rád architekturu všedního dne. Okázalá zdobnost je mi cizí.“

Sídliště Ďáblice: Architektura pro lidi

Ondřej je mimo jiné jedním z členů tvůrčího týmu, který vytvářel knihu Sídliště Ďáblice – architektura pro lidi. Coby odborník a pamětník přispěl jednak svými postřehy, také i vzpomínkami na dobu, kdy sídliště vznikalo. Od 70. let minulého století podle Ondřeje urazilo značný kus cesty, přesto si zachovalo osobitost.

„Strašně se změnilo především proto, že tam vybujela vegetace, hlavně velké stromy. S těmi se od začátku počítalo, ale trvalo desítky let, než vyrostly,“ uvádí Ondřej. „Já si přitom pamatuji doby, kdy sídliště bylo pusté, stromy byly malé. Více vynikal prostor a měřítko, vzdálenosti mezi jednotlivými domy.“ Ty, podobně jako na jiných panelových sídlištích, překvapivě nejsou jeden jako druhý.

Sídliště ďáblice platí za jedno z vůbec nejkvalitnějších sídlišť v České republice. Stavěno totiž bylo i se zřetelem na potřeby obyvatel, zrovna tak se hledělo i na četné zastoupení zeleně.
Sídliště ďáblice platí za jedno z vůbec nejkvalitnějších sídlišť v České republice. Stavěno totiž bylo i se zřetelem na potřeby obyvatel, zrovna tak se hledělo i na četné zastoupení zeleně.
Autor: Ondřej Tuček

„Velká práce při vzniku sídliště se věnovala právě individualitě domů, které v Ďáblicích vznikaly. Snad mohu říct, že ďáblický panelák oproti jiným pozná každý na pohled,“ uvádí odborník. „Rozdíly jsou například v tom, že mají velkoryse řešené vstupy do domů, které jsou celé prosklené a zdobené. Přízemí není panelové, ale je odlité z betonu, díky čemuž je vyšší. Na balkonech vznikala zábradlí s červenými mozaikovými čtverci, což jim rovněž poskytlo drobnou odlišnost.“

Důležitá byla i vybavenost sídliště. Spolu s obytnými paneláky vznikalo dvoupatrové obchodní centrum, kulturní dům, rozsáhlé parkové plochy, stromové aleje, vodní prvky, obchody, školy i kino Moskva, které ve své době bylo nejmodernější v republice. Sjížděli se do něj lidé z celé Prahy. „Už tehdy se k tomu přistupovalo tak, aby pro lidi nevznikla jen střecha nad hlavou, ale aby vzniklo kvalitní bydlení se vším všudy, žádná »králíkárna«. Přitom se nejednalo o poslední ani první panelové sídliště v Čechách,“ uvádí architekt.

Jak šel čas

Poslední stavbou, která dotvořila ráz sídliště, byl kulturní dům, který se dostavěl v roce 1984. Do roku 2004, kdy vznikla stanice metra Ládví, se pak sídliště příliš neproměnilo. Snad jen v nepatrných drobnostech, kterých si jsou vědomi jen místní. „Jednolitost každého sídliště se časem stírá,“ myslí si architekt. „Domy se porůznu zateplují, modernizují, mění se okna. Z veřejného prostranství mizí umělecká díla.“

To kvůli nim je nemálo ďáblických obyvatel posmutnělých. „Většinou na sídlištích šlo o ideologické umění. O estetickou kvalitu v té době šlo až ve druhé řadě. Přesto zrovna v Ďáblicích je úroveň uměleckých počinů ve veřejném umění vysoká,“ myslí si Tuček. Ten by neviděl problém v tom, kdyby se jednou Ďáblice, ale třeba i Prosek nebo Jižní Město pozvolna zaplňovaly moderním uměním, na úkor toho socialistického, které vymizelo. „Ale nemyslím, že to je zrovna to, co by obyvatele sídlišť trápilo nejvíc.“

Evangelický unikát

Do vínku ďáblické sídliště dostalo i unikátní zajímavost. Paralelně s jeho výstavbou v roce 1971 vznikl evangelický kostel U Jákobova žebříku. Jako by sama o sobě stavba církevní budovy na panelovém sídlišti stavěném komunisty nebyla zajímavá. „Je dílem švýcarského architekta Ernsta Gisela, což je unikátní v tom, že švýcarský architekt navrhoval stavbu v socialistickém Československu,“ uvádí Ondřej.

Navázání na rukopis dědečka

Přes všechny klady však umí Ondřej k současnému sídlišti být i kritický. „Spousta věcí schází dodnes. Například větší možnost pracovních příležitostí. Nejsou tu kanceláře nebo střední školy,“ vypočítává. Nechtěl by zrovna on navázat tam, kde jeho dědeček skončil? „Lákalo by mě to,“ připouští. Zároveň ale hned uvádí na pravou míru, proč je taková úvaha nemožná.

Takto Ondřeje se svým bratrem na ďáblickém sídlišti zveřejnil jejich otec Viktor Tuček, rovněž architekt. Na fotografii je zřetelně vidět, kterak tehdejší zeleň nebyla na sídlišti tak prorostlá a vzrostlá, jako je dnes.
Takto Ondřeje se svým bratrem na ďáblickém sídlišti zveřejnil jejich otec Viktor Tuček, rovněž architekt. Na fotografii je zřetelně vidět, kterak tehdejší zeleň nebyla na sídlišti tak prorostlá a vzrostlá, jako je dnes.
Autor: Viktor Tuček

„Na radnici Prahy 8 se politicky angažuji. V předešlé koalici jsem dělal poradce starostovi, dnes radím místostarostovi a jsem členem komise územního rozvoje,“ nezastírá s tím, že by se nerad dostal do střetu zájmů. „Mrzí mě ale, když vidím, jak některé domy na sídlišti zastarají a nikdo se jim nevěnuje. To je případ i multikina Ládví, bývalého kina Moskva, které dnes chátrá, a kolují úvahy o zbourání této budovy. Já se přitom domnívám, že by si zasloužila rekonstruovat a modernizovat. Je to kvalitní stavba. Určitě by se pro ni našlo využití, i kdyby změnila účel.“

Sonda do minulosti

Kniha, na které se Ondřej coby spoluautor dva roky podílel, bude pokřtěna začátkem října. Čtenářům poskytne neobvyklý vhled na jedno z pražských sídlišť, včetně historie, technických zajímavostí i zpovědí pamětníků. Podle architekta by nemusela oslovit jen místní obyvatele. Proč? „Je zapotřebí říci, že právě toto sídliště je ukázkové a všeobecnou pověst panelových sídlišť zlepšuje. I když primárně zaujme lidi, kteří na něm bydlí, myslím si, že by kniha mohla lecco říci i lidem z jiných koutů Prahy,“ uzavírá.

Fotogalerie
45 fotografií