Karel je kolotočářem prakticky od narození. „Předáváme si to v rodině z otce na syna. S kolotoči jezdil můj tatínek, můj dědeček, dnes se mnou jezdí děti i vnoučata,“ připouští veterán mezi českými kolotočáři. „O ničem jiném jsem nikdy neuvažoval.“ V prostředí lunaparku, ve kterém vyrůstal, měl totiž vždycky všeho dostatek.

Doma nejlíp, doma všude

Přitom se jedná o činnost, při které odmalinka koloval z místa na místo. A děje se tak tomu doteď. Kde je pro kolotočáře vůbec domov? „Domov je hezké slovo. Já mám dům na kolečkách. Tam kde je pouť, tam jsem doma,“ směje se kolotočář. Po chvilce však připouští, že ten opravdový domov má s rodinou v Dehtárech východně od Prahy. V maringotkách přesto tráví podstatnou část roku. Sezóna kolotočářům začíná s Matějskou poutí, tedy v únoru, a končí s posledními říjnovými dny.

A že by jimi kolotočářům začaly prázdniny, se také nedá říci. „Doma máme dílnu, takže během toho času opravujeme atrakce, udržujeme je, rentgenujeme čepy, abychom měli jistotu, že jsou v pořádku,“ vyjmenovává Karel.

Nejoblíbenější spolužák

Cestování Karlovi nikdy moc nevadilo. Nejdále putoval na Slovensko, ještě když byly obě republiky spojené. Na cestách se toho při rodinné živnosti ledasco naučil. „Prakticky na kolenou jsem uměl řezat, svářet, vrtat, laminovat, brousit,“ vypočítává. „Vždy, když bylo potřeba, byl jsem po ruce, abych mohl pomoct.“

Škole se samozřejmě nevyhnul. Při všem tom cestování jich ale prošel za rok tolik, kolik míst pouť navštívila. „Všude jsme měli kamarády. A je tomu tak dodneška,“ líčí hlava rodu. „Nebyl problém chodit týden nebo 14 dní do školy někde za Prahou. Tehdy se na nás těšili. Učitelky nás znaly, děti nás znaly. A byla by ostuda, kdybych je nesvezl,“ mrká okem kolotočář.

Tehdy a teď

Nejen ze svých zážitků, ale i z vyprávění může Karel bilancovat, jak se ten svět kolem změnil. „Co bylo dříve, třeba před 50 lety a dnes, to se vůbec nedá poměřovat,“ říká. „Všechno šlo dopředu, včetně atrakcí. Největší skok nastal po roce 1989. Do té doby to bylo všechno víceméně stejné nebo podobné, ale dnes je všude hydraulika. Atrakce dnes mívají i 30 tun!“ Jaký rozdíl oproti dřívějšku, kdy atrakce z místa na místo tahali koně, později traktory, se kterými si dnes lze sotva představit cestování z jednoho lánu republiky do druhého.

Karel Helfer s poutí procestoval křížem krážem celou republiku. Nikdy neuvažoval nad tím, že by se živil něčím jiným.
Karel Helfer s poutí procestoval křížem krážem celou republiku. Nikdy neuvažoval nad tím, že by se živil něčím jiným.
Autor: Archiv Karla Helfera

Téměř veškeré změny se týkají hlavně modernizace a technologie. Koncept atrakcí zůstal zachován, i když tu a tam některé z poutí zmizely, jiné se objevují nově a je na posouzení dnešních dětí a mládeže, jak moc uspějí. „Dřívávejc třeba s poutěmi jezdily kartářky nebo věštkyně. S tím už se dnes moc nesetkáte,“ upozorňuje hlava rodu. „Ještě jako kluk jsem třeba zažil i papouška, který vytahoval obecenstvu karty štěstí. To už také není. Teď se člověk musí dívat dopředu, aby jak se říká, nezaspal dobu,“ uvádí Karel s tím, že stejné je to asi všude.

Dříve pouť, to byla událost!

„Vzpomínám ještě jako kluk, když jsme přijížděli na plac, tak už tehdy se za námi táhlo procesí, co nás vítalo. Děti se za námi hnaly po polích a po stráních, ve škarpách nás po silnici doprovázely na plac. Dnes přijíždíme na plac a nikdo nikde. Ani noha. Nebýt reklamy, nikdo by o nás nevěděl,“ připouští Karel. Není tomu tak jen ve velkých městech. „Na venkově se sice tradice poutí drží, ale návštěvnost také ubyla. I to přivítání jako tenkrát už nebývá. Lidé mají jiné zájmy. Jinak se baví. Všeho je moc. Děti mají počítače, hry, telefony, tím se dneska baví.“

Přitom dříve, když do vesnice přijela pouť, to byla událost! „Kdekoliv dřívavejc byla pouť, tam za ní zakrátko přijel cirkus. Tenhle trend skončil v 90. letech, kdy ty malé cirkusy postupně zanikaly. Dnes už jezdí, ovšem samostatně, jen ty veliké, jako například Berousek,“ zmiňuje cirkus, s jehož představiteli je Karel Helfer dokonce příbuzensky spjat.

Do slova a do písmene rodinný podnik

Lunapark vede po vzoru svých předků. Tak jako dříve, i nyní jej obstarává výhradně jen rodina. „Já, mí bratři, synové a vnuci. Když rodina drží pohromadě a pomáhá si, prosperuje jak rodina, tak i lunapark. Když se to rozpadne, člověk zůstane sám, a coby jednotlivec nefunguje tak dobře, jako kolektiv,“ myslí si Karel. Někteří z jeho příbuzných se o samostatnost přesto pokusili, snažili se uplatnit v jiném odvětví, ale zpravidla se přitom rádi vrátili zpět „ke kořenům.“

Jak ale při všem tom světském cestování naráží kolotočáři na své životní lásky? Ještě když k tomu člověk připočte celodenní starosti o pouť? „Známosti navazujeme dobře. Čas na své blízké si umíme udělat. To by bylo špatné, kdyby ne,“ říká Karel. „Seznamování přece není těžká věc. Kdyby byla, nebyl bych sám ženatý,“ směje se. „Já jsem si manželku našel ze »světských«, která věděla, co takový život obnáší. A jestli se můj vnuk Kája (14) zakouká do dívky z »domácích«, a budou spolu chtít být, proč by ne?“

Extravagantní atrakce

„Nejlepší atrakce, které potvrdí asi každý, byly dřívávejc lochneska, velký »řetízák«, nebo mořské vlnobití,“ vysvětluje Karel. „Hodně oblíbená byla zvonková dráha nebo centrifuga, ty už dnes nejsou, ale co přežilo, je právě lochneska. Tu máme už 70 let.“ Úplně se nabízí otázka, zda si i po tolika letech na některou z atrakcí sedne. „Dnes už ne,“ směje se. „Ale když jsem byl mladší, to jsem na nich býval. Dnes už mi nedělá dobře ani ten »řetízák«, jsem totiž po mrtvici.“

Lochnesska je jednou z nejstarších atrakcí Karla Helfera. A také jednou z nejvíce vyhledávaných.
Lochnesska je jednou z nejstarších atrakcí Karla Helfera. A také jednou z nejvíce vyhledávaných.
Autor: David Zima

A která z atrakcí byla nejzvláštnější, jakou kdy zažil? Po vteřině přemýšlení jmenuje globus smrti. Kdybyste neměli potuchy, o čem je řeč, jednalo se o ocelovou konstrukci ve tvaru koule, uprostřed níž jezdil motorkář s návštěvníkem pouti za zády. „To byl adrenalin jako blázen,“ pokývá Karel hlavou. Kdysi s poutěmi jezdili i předváděči hadů nebo medvědi. Návštěvníci mohli s medvědy zapasit, šelmy přitom ale musely mít náhubky. Dnes jich Lunapark Karel Helfer a synové nabízí přes 20. A jestli přemýšlíte, kam se za nimi vypravit, můžete kliknout SEM.

Fotogalerie
19 fotografií