24°C
Alena původně vystudovala ekonomiku a management. Nikdy předtím v životě ji nenapadlo, že by se jednou mohla věnovat historickému bádání, které spadá pod oblasti mikrohistorie či orální historie. „Když si vzpomenu na léta svých studií, historie nebo sociologie byly moji noční můrou. Ale teď se jí vlastně věnuji s nadšením,“ říká.
I sídlištní výzdoba má svou cenu
Alena je jedním z členů týmu, který pracuje na vzniku knihy o minulosti a současnosti Sídliště Ďáblice. Z části proto, že na něm žije, dílem i z toho důvodu, že chtěla zaznamenat odkazy předešlých generací těm budoucím. K projektu se přitom dostala jak jinak než náhodou.
„Jsem amatérský fotograf. Odmala jsem chodila kolem sídlištní umělecké výzdoby a s nelibostí jsem viděla, jak se postupem času mění k horšímu nebo mizí. Usmyslela jsem si, že bych ve svém volném čase mohla zkusit vytvořit internetový katalog mozaik a uměleckých děl na ďáblickém sídlišti,“ vysvětluje. Inspirací jí byl projekt Vetřelci a volavky. Přes sociální sítě potom začala hledat obdobné projekty, na které by v této konkrétní lokalitě mohla navázat.EMBED_OFF
„A tehdy se mi ozval Josef Platil, který měl obdobný záměr, akorát že chtěl udělat knihu o historických proměnách celého sídliště. Dával dohromady tým, který by se toho zhostil, což mne zaujalo,“ říká Alena. Slovo dalo slovo a dohoda byla na místě, jenže – tvůrčí tým už fotografa měl. A ne ledajakého. Byl jím totiž vnuk původního projektanta ďáblického sídliště Viktora Tučka, který je shodou okolností profesionálním fotografem. Z toho důvodu Alena „přesedlala“ na jiné pole působnosti – rozhodla se vyzpovídat obyvatele ďáblického sídliště.
Vzpomínky jako pohádka
Ponejprv si popovídala se svou babičkou, aby si dokázala představit, zda bude mít její práce smysl. Ten nalezla záhy. „Dozvěděla jsem se díky tomu takové informace, které bych se jindy nedozvěděla. Uvědomila jsem si, že je zapotřebí zaznamenávat lidské osudy,“ líčí s odstupem. „Když už neexistuje nikdo, kdo by si dotyčného člověka pamatoval, to podle mne představuje definitivní smrt toho člověka,“ říká s tím, proč zaznamenává vzpomínky druhých.
Posléze následovala plejáda dalších osobností, které byly ochotné se s Alenou podělit o své obvyklé i neobvyklé osudy a poznatky. „Sídliště obecně jsou ohromným fenoménem. Vznikala prakticky ze dne na den, kdy se na jedno místo sestěhovalo 20 tisíc lidí, kteří se neznali, neměli spolu nic společného, jen místo nového bydliště,“ uvádí s dovětkem, že právě to je na celé její práci nejzajímavější.
Rozmlouvala s řadou místních starousedlíků, i s těmi, kteří se na sídlišti usadili třeba v nedávné době. Zpovídala politicky angažované občany, lidi, kteří se starali o kolektory nebo se podíleli na mozaikové výzdobě sídliště. „Kolikrát jsem ty zaznamenané příběhy vyprávěla dětem před spaním namísto pohádek,“ svěřila se Alena.
Jedno sídliště, tisíce osudů
„Ďáblické sídliště představovalo jakousi komunistickou ukázku krásy toho, co lidem může komunismus dopřát. Proto se sem stěhovali lidé v podstatě za odměnu, například diplomaté,“ uvádí Alena. Mimo nich však vznikly i panelové domy pro tzv. sociální spodinu, která neměla kde bydlet. „Byl tu jeden panelák, který zase většinově obývali policisté. Mluvila jsem s některými lidmi, kteří vzpomínali, že si tam s těmi dětmi nikdo nechtěl chodit hrát, protože to byly děti estébáků. Dnes ten panelák působí hrozně zanedbaně, i navzdory tomu, že prošel rekonstrukcí.“
Vzpomínka ke vzpomínce sedá
„Na rozhovorech mne nejvíce nadchlo to, jak se při vyprávění lidí, kteří se ani neznají, potkává jedno s druhým,“ uvádí Alena. Za příklad uvádí událost, která se na sídlišti stala na přelomu 80. a 90. let minulého století. Takovou, která jen tak z mysli druhých nezmizela.
„Jedna paní vzpomínala na to, že si jako mladší chodívala hrát do sídlištních mlhárií. Jednoho dne se přitom stalo, že se jednomu klukovi zasekla noha v kanálku a nemohl ji vyndat,“ vysvětluje Alena. „Nakonec prý přijel někdo, kdo měl sbíječku, kterou kanálek rozbil a kluk mohl ven.“ Při jednom z dalších rozhovorů se pak setkala s pánem, který měl naproti zmíněnému mlháriu kancelář.
„Sedím v kanceláři, venku slyším řev, kouknu z okna a tam stál kluk s nohou v kanálku. Tak jsem se šel podívat, co se děje, policisté mi vysvětlili, co se stalo. Nabídl jsem jim, že máme v práci pneumatické kladivo, a tak jsem poslal jednoho z našich dělníků, aby mu pomohl,“ cituje zpovídaného. Kluka následně odvezli do nemocnice, kde mu kanálek, ve kterém měl zaklíněnou nohu, odstranili pilkou na železo.
„A následně jsem pak mluvila s jedním mladším pánem, který se mi svěřil: my jsme byli v mládí takoví nezbedové. Třeba jednomu mému kamarádovi se stalo, že si zasekl nohu v kanálku v mlháriu,“ usmívá se nad uzavřeným kruhem příběhu.
Co příště? Kdo ví…
Zatímco poslední rok zasvětila urputné práci na daném projektu, o tom, čemu by se ráda věnovala do budoucna, jasno Alena nemá. „Jakmile práce na knize skončí, asi budu mít absťák, bude mi to chybět,“ usmívá se. „Ráda bych si ale založila nějaký projekt, ve kterém bych ráda pokračovala v tom, co jsem dělala doposud,“ uzavírá. Jestliže vás snaha Aleny a ostatních členů tvůrčího týmu knihy Sídliště ďáblice: Architektura pro lidi zaujala, můžete její vydání podpořit ZDE.
