Podle nového zákona musí mít každý člen výjezdových skupin záchranářů za sebou jeden rok praxe v nemocnici. Jelikož se Kristýna Březinová chtěla vždy věnovat pouze urgentní medicíně, namísto v sanitce tak pracuje jako dispečerka pražské záchranky. Nastoupila loni v srpnu a má tak možnost z pozice začínajícího pracovníka zhodnotit, co všechno tato práce obnáší.

Začínající dispečerka absolvovala praxi při škole, a tak měla už na začátku představu, do čeho jde. Přesto prošla takzvaným „adaptačním procesem“, v rámci kterého jí po dobu tří měsíců pomáhali lektoři a zkušení kolegové. Ti kromě vlastního zasvěcení do celé problematiky také asistovali při vlastních telefonátech na tísňovou linku, měli možnost během rozhovorů radit a v případě potřeby hovor převzít.

„Na konci tohoto období, kdy mě poprvé nikdo zkušenější neposlouchal, jsem seděla sama a můj první hovor byla sebevražda,“ popsala nepříjemné okamžiky Kristýna Březinová. Naštěstí se tyto negativní případy dají vyvážit i těmi se šťastným koncem. „Instruovala jsem volajícího, který resuscitoval svou maminku, než přijede naše posádka. Řekl mi ‚jste zlatíčko‘, což pro mě bylo určité zadostiučinění,“ uvedla dispečerka.

Kuriózní situace

Zatím nejkurióznější zkušeností byl pro mladou pracovnici dispečinku telefonát na tísňovou linku, při kterém volající hlásila, že v pilíři Karlova mostu je uvíznutá labuť. Domáhala se příjezdu záchranky, tyto případy však řeší městská policie či záchranná stanice pro volně žijící živočichy.

Po třech takových hovorech ale může přijít telefonát, při kterém jde o život, takže je podle dispečerů nezbytné zůstat vždy v plné soustředěnosti. „Je důležité se chovat vždy stejně. Já se ke každému volajícímu chovám tak, jak bych chtěla, aby se někdo choval k mojí rodině, kdyby volala na záchranku. Musíte se naučit důvěřovat lidem, které nevidíte. Spoléhat se na to, co vám řeknou,“ sdělila Kristýna Březinová.

Resuscitace i další instrukce

Kromě resuscitací dispečeři telefonicky asistují například při porodech. Dávají cenné rady i při celé řadě dalších problémů. „Vzít si adresu a říct, že přijedeme, nestačí. U každého stavu je důležité člověka instruovat, co má dělat, v jaké poloze například ležet či neležet,“ prozradila dispečerka. Samozřejmostí je vysvětlení, jak správně poskytnout první pomoc za jakékoliv situace.

Podle pražských záchranářů je zásadní, aby v případě zkolabování člověka, u kterého je podezření na srdeční zástavu, svědci poskytli takzvanou telefonicky asistovanou neodkladnou resuscitaci.

Pražané jsou v tomto ohledu mimořádně ochotní. Ze statistiky vyplývá, že u 80 procent lidí, kterým se v metropoli zastaví srdce, zahájí resuscitaci před příjezdem sanitky právě laici podle rad dispečerů. V celosvětovém srovnání jde o velice lichotivé číslo. Včasně zahájená resuscitace zvyšuje šanci pacientů na kvalitní přežití. Proto se dispečeři snaží volající k resuscitaci přimět, i když ti nejsou vždy stoprocentně ochotní ji z nejrůznějších důvodů podstoupit. Není se ale čeho bát, operátoři linky 155 zachráncům vše vysvětlí po telefonu. Ročně se takto v Praze uskuteční na 700 telefonicky asistovaných resuscitací.

V souvislosti s nezbytnou důvěrou v neznámé lidi Kristýna Březinová uvádí, že první měsíce práce dispečera u pražské záchranky jí pozitivní přístup nesebraly. „Všichni lidé jsou dobří. Ale musejí chtít a snažit se, pak jde všechno,“ dodala na závěr.

Fotogalerie
3 fotografie