Na konci března jste se účastnila letu ZERO G, kde jste zažila nulovou gravitaci. Jak jste se k tomu dostala?
„Byla jsem oslovena. Napomohl tomu fakt, že jsem kdysi hrála v seriálu Kosmo a moje postava Milada Musilová nakonec do vesmíru neletěla. Spravedlnosti bylo učiněno za dost, a já tak mohla zažít něco, co už asi v životě znovu neprožiju.“
Musela jste před letem absolvovat nějaký výcvik?
„Nebylo třeba. Všichni jsme podstoupili pouze lékařské vyšetření.“
Patnáctkrát jste absolvovala stav beztíže ve dvacetivteřinových intervalech. Co se vám na tom nejvíce líbilo?
„K úplnému stavu beztíže jsme se dostávali postupně. Nejdříve jsme zažili stav, jako bychom byli na Marsu. Nevznášeli jsme se, ale těla byla mnohem lehčí. Poté jsme přistoupili k měsíčnímu stavu beztíže. To bylo zábavné. Nadnášeli jsme se, ale stále dopadali na zem. Pak přišel nulový stav beztíže a to byl asi největší zážitek, kdy tělo nekontrolovaně vylétlo ke stropu.“
Co jste si za dobu v nulové gravitaci vyzkoušela?
„Zpětně jsem zjistila, že jsem si toho moc nevyzkoušela. Žádná salta, vruty, chození po stropě hlavou dolů. Čas ubíhal jinak a já byla ráda, když jsem se včas něčeho chytla, abych při konci stavu beztíže nespadla z velké výšky. Je ale pravda, že nám velmi pomáhal francouzský tým, který nás včas chytal a stahoval dolů.“
Před letem doporučovali vzít si speciální látku proti nevolnosti. Vzala jste si ji taky?
„Ano, v poloviční dávce. Obávala jsem se, že by mi bylo po celou dobu špatně. Přece jen i matějské pouti se vyhýbám obloukem. Maximálně se svezu na labutích nebo v autíčkách.“
Nebylo vám po letu špatně?
„Bylo mi špatně před poslední parabolou, to už jsem se, jako správná kapitánka, odplazila dozadu. Po návratu na zem mě zaplavil opět pocit euforie, pak následoval hlad a nakonec velká únava.“
Extrémním zážitkům se nevyhýbáte ani na zemi. Nedávno jste byla v Keni, kde jste se dostala do blízkosti divokých zvířat. Co byl pro vás největší zážitek?
„Všechno. S partnerem Filipem jsme na safari byli už potřetí a shodli jsme se, že se to neokouká. Tentokrát jsme byli v severnější části Keni, kde žije kmen Samburu. Jejich laskavost, tichost, jemnost mě překvapila a potěšila. A navíc jsme se dostali do místa, kde jsme díky napajedlu měli možnost být skutečně blízko všem zvířatům.“
Jak blízko?
„Snídali jsme a najednou šla kolem žirafa, od které jsem byla na dva metry. Mohli jsme sedět na skále a sledovat stáda slonů, žiraf, buvolů, jak se napájejí. Ta blízkost je tak krásná a důležitá.“
Nastal někdy okamžik, kdy jste váhala, zda nejste až moc blízko?
„Ani ne. Byl jeden moment, kdy slonice stála těsně u auta a svými kly lehce ťukala do boku vozu. Ale když jsem se jí podívala do očí, bylo jasné, že nebude útočit. Stačí jen pozorovat a vnímat a víte, co všechno si můžete dovolit. Musíte respektovat únikové vzdálenosti zvířat a nic vám neudělají.“
Co je váš další cestovatelský sen?
„Vidět sekvoje. Projet americké národní parky. Nový Zéland. Peru. To bych ještě chtěla zažít.“
Herectví je zase výletem do různých postav. Texty nových rolí se učíte tak, že chodíte a nahlas si je říkáte. Stalo se vám někdy, že jste si zkoušela třeba dramatickou scénu a někdo, kdo vás zaslechl, si myslel, že potřebujete pomoc?
„Pokud se učím texty a říkám si je nahlas, tak doma. Tudíž jedinými svědky jsou kocouři. A ti většinou spí.“
S Ondřejem Sokolem v seriálu Vraždy v kraji hrajete sourozence a neustále se pošťuchujete jako malí. Sama máte sestru Bronislavu. Jaká jste sestra?
„Na to by vám spíš odpověděla Broňa. Mezi námi je sedmiletý rozdíl. Na dětství po jejím boku vzpomínám hezky, ale uvědomuju si, že to pro ni muselo být mnohdy náročné.“
V čem?
„Jako prvorozená se o mě často musela starat. Brát mě ven, hlídat. Vždycky jsem naše sesterství brala automaticky, často si ho nevážila. Až když se Broňa odstěhovala do Prahy, došlo mi, jak moc mi chybí.“
Jana Plodková na Lvech: Poprvé bez stresu a povinností! Markéta Reinischová
Dědila jste po sestře oblečení nebo hračky?
„Samozřejmě, všechno jsem měla po ní. Ale brala jsem si i věci, které stále patřily jí. Byla jsem drzá. Ale strašně jsem ji obdivovala, dokonce i píšu jako ona. Když chodila do školy a já ještě ne, byla jsem u ní nalepená a sledovala, co dělá, jak to dělá, a všechno jsem okoukala.“
Naštěstí jste okoukala pozitivní věci. Někdo si ale vybírá špatné vzory. Máte pochopení pro lidi, kteří se dopustili nekalých činů?
„Záleží na tom, co si mám pod nekalými činy představit. Každý vychází z nějaké životní situace, rodiny, ale ať se nám dělo cokoliv, stále jsme to my sami, kdo odpovídá za svůj život. A je to naše rozhodnutí, zdali se vydáme na cestu dobra či naopak, i když je to někdy hodně těžké. A poté, pokud dojde k nekalému činu, dotyčný za to musí převzít zodpovědnost, to se nedá nic dělat. A zároveň se musí smířit s tím, že svým skutkem narušil něčí důvěru, tudíž se stal nedůvěryhodným pro další svou budoucnost.“
Setkala jste se v životě s nějakým kriminálníkem?
„Ano, v Jičíně v paneláku vedle našeho bytu žil starší pár a jejich syn se tehdy vrátil z vězení. Vysoký, hubený, potetovaný. Moc nemluvil. Pořídil si dogy. A vždycky jsem se k němu a ke třem psům nacpala do výtahu.“
Neměla jste strach?
„Nebála jsem se.“
Do vězení dochází i vaše postava husitské farářky a kaplanky. Připravovala jste se na roli nějak speciálně?
„Pročetla jsem si pár materiálů ohledně Církve československé husitské. Ale spíš jsem se věnovala vztahu mezi ní a bratrem, její minulosti a přítomnosti ve formě vztahu s okolím. Poté mi velmi pomohlo prostředí, ve kterém jsme točili. Krásná atmosféra okolních kopců, fara se zahradou.“
Jaký máte vztah k náboženství?
„Nijak ho neprožívám. Rozlišuju víru, náboženství, církev. Věřím, ale ne v boha, tak jak ho známe, ale v přírodu, zákon akce a reakce, v přirozený koloběh života. Spojitost s náboženstvím a následně s církví mi bere pocit odpovědnosti sama za sebe.“
Na co jste se u tohoto seriálu těšívala?
„Na všechno. Celkově tam byla příjemná atmosféra díky týmu, který se na place nacházel. Rovněž jsem se těšila na setkání s režisérkou Lenkou Wimmerovou. Potkala jsem se s ní předtím jen jednou, kdysi dávno, ve filmu Kozy léčí. Baví mě. Jako žena i jako režisérka.“
Ondřej Sokol je známý improvizátor. Improvizoval i ve scénách s vámi?
„Před ostrou klapkou se scéna tvoří. Zkouší se, to je prostor pro improvizaci. V té chvíli jsme oba přinášeli drobné věci, které byly mimo text. Ale jakmile padla ostrá klapka, hráli jsme tak, jak bylo domluveno. Ondřej je svým uměním improvizace znám, ale mělo by se i vědět, že je velký profesionál, soustředěný a respektující text i své kolegy.“
Také improvizujete?
„V ostré klapce si to nedovolím, protože nejde jen o mě, ale i o kameramany a jejich ostřiče, kteří sledují mé předem domluvené pohyby. Ale někdy, kdy už je to podstatné natočené a kamery přesto jedou dál, vznikne prostor pro nečekanosti.“
Ondřej Sokol je i moderátorem pořadu Na lovu. Šla byste tam soutěžit?
„Myslím, že ne, z nervozity prožívám zatmění.“
Moderovala jste taky někdy něco?
„Pár akcí ano, ale je to oblast, která mě nijak zvlášť neuspokojuje. Zřejmě to bude tím, že jsem víc nervózní, nejsem si jistá, neumím to nechat volně plynout.“
Kromě seriálu vás můžeme vidět i ve filmu Karavan, který bude soutěžit na filmovém festivalu v Cannes. Co tam hrajete za roli?
„Kamarádku hlavní postavy Ester, kterou hraje Aňa Geislerová. Má postava žije v Itálii, kam pozve Ester i s jejím synem. Dlouho se neviděly, ale mají za sebou hezkou mladistvou minulost, která je pojí. Sice jsem ve filmu chvilku, ale s nadsázkou ráda říkám, že díky mé postavě a karavanu na mé zahradě se příběh rozjede. Mám obrovskou radost, že se film dostal do soutěže. Zuzana Kirchnerová je skvělá režisérka, a už když jsem během natáčení viděla některé záběry, měla jsem pocit, že jsem součástí něčeho jedinečného.“
Syna Ester hraje David Vodstrčil, jenž trpí Downovým syndromem. Jaké bylo hrát s hercem, který má takové postižení?
„Fantastické. David je nesmírně talentovaný. Například scéna se zmrzlinou se mi vryla hluboko do paměti. David improvizoval, byl naprosto přesný v požadavcích, které režisérka Zuzka měla. Bylo to silné. A spojení jeho a Ani je nepřekonatelné.“
Je něco, co jste se od něj naučila?
„Jeho pojetí plynutí času. On ho nevnímá. Důležité je teď a tady. A laskavost, láskyplnost. Když chce obejmout, přijde a obejme, aby objetí bylo opětováno.“
Jaký je pro vás rozdíl mezi filmovou a divadelní premiérou?
„Divadelní premiéra je mnohem nervóznější. Je to vyvrcholení dvouměsíčního zkoušení, poprvé jdeme ukázat před lidi, čím jsme se zabývali. Jistí si nejsme, neznáme reakce diváků. Oproti filmové premiéře, která se mnohdy koná až rok po skončení natáčení. To už je radostné setkání se štábem a oslava vykonané práce.“
Včely a divadlo
V seriálu Vraždy v kraji hrají důležitou roli i včely. Jaký k nim má vztah Jana Plodková? „Kladný. Alergii nemám, nebojím se jich. Nebojím se ani vos, ani sršňů. Respekt mám, ale nebojím se. A včely jsou krásné, ráda je sleduju.“
Pokud byste chtěli Janu Plodkovou vidět naživo, zajděte do Divadla Na zábradlí, kde hraje v pěti představeních. A na které z nich by bylo nejlepší zajít? „Pozvala bych čtenáře na všechna představení, která na Zabradlí hraju. Každé je jiné. Ke konci sezony se rozloučíme s představením Hamleti a Ztracené iluze. A v další sezoně stále budu hrát v Požitkářích, Mýcení, Personách a Rackovi. Stačí si vybrat.“
