Jak dlouho jste se s Jirkou znali?
„Jirka byl fenomén a jeden z nejdůležitějších mužů v mém životě. To jsem pochopila až postupně. Hned po seznámení jsme byli velice krátce milenci. Pak jsme se chvíli neviděli, ale po čase jsme vztah zase navázali. Byli jsme si povahou tak podobní, že jsme se stali přáteli. Na to jsme přišli oba. Byli jsme si tak trochu vzájemnými psychology.“
Kolik vám tehdy bylo? Traduje se, že ještě ne osmnáct.
„Bylo mi skutečně sedmnáct, když mě architekt Zdeněk Deyl Jirkovi představil, ale tehdy mezi námi nic nebylo. Jednou jsem se ocitla u něj doma na návštěvě, to byl ještě s Martou (Krampolova 3. manželka – pozn. red.). Marta byla nádherná, vtipná, nezkazila žádný fór a ani jsem netušila, že už jsou vlastně v rozvodovém řízení. Přesto to byl krásný večer, kde vznikl nápad, že by se Semafor mohl »vyšperkovat«. Že sice Šimek je vtipný a jejich představení jsou krásná, ale že tam něco chybí. Řekl: Hele, na té konzervatoři je spousta hezkých holek, co kdybychom je tam natáhli? A tak se taky stalo, hráli jsme v několika představeních. No a my s Jirkou pak přišli na to, že jsme tak sladění, až to jednoho dne vyústilo v lásku.“
Zajiskřilo to?
„Zajiskřilo to hodně. To sladění bylo tak velké, že to nešlo jinak. Byli jsme spolu krátce, ale intenzivně. Řekla bych tak dva roky. Bydleli jsme chvíli u mé kamarádky, byla jsem s ním i na Okoři, která byla nová, ještě nepostavená, prostě ruina. Jirka mě taky poprvé v životě vzal k moři. Bylo mi devatenáct, přijeli jsme do Bulharska a já tam padla na pláži na kolena a brečela. Opravdu jsem se tomu poddala. Potom jsem ho v létě vzala ke své rodině do Itálie, kde jsem měla tetu a strejdu. Náš strejda byl z Jirky nadšený, protože věděl, že je to hvězda, a tak se o něj nádherně postaral."
Jak to přijali vaši? Přece jen tam byl velký věkový rozdíl.
„Pamatuji, jak jsme s Jirkou nastoupili u nás doma do výtahu a přistoupil táta se džbánkem piva. Ježíš, co tady děláte, pane Krampol? řekl. Pak viděl, že ho vedu já, najednou mu to došlo. Zbledl, zčervenal a zezelenal, všechno. Sedli jsme si ke stolu, Jirka se cítil trošku nejistě, já taky a táta se zeptal: Tak co nám jdete říct? Jirka na to: My mladí jsme se přišli ukázat. Samozřejmě, že tu konverzaci rozjel, aby odlehčil chvíli trapna. Ale bokem pak tátovi řekl: Hele, já jsem šťastný za každý den, který s tou holkou jsem. Mně je s ní dobře, máme se rádi. Vím, že jsem blázen. V podstatě i svým kamarádům říkal, že je asi trochu cvok, ale dokud to funguje, jde do toho naplno. A to se mi líbilo. I já dělám věci naplno. Buď tak, nebo vůbec.“
Na čem ten vztah ztroskotal?
„Oba jsme tehdy dost pili. Jirka o sobě sám říkal, že byl kvartální alkoholik. Nebylo to tak, že by byl pořád opilý, ale když se napil, objevily se smutky a deprese. A protože já zažila v dětství trauma ze ztráty, alkohol na mě taky působil jako jed. Dokonce jsem si připadala jako Jekyll a Hyde, nebylo to pěkné. A když jsme oba byli v depresi, viděla jsem, že si navzájem nemůžeme pomoct. Vzájemně jsme se stahovali dolů.“
Byli jste pak přátelé až do konce jeho dní. Jak jste to prožívala?
„Byla jsem s ním i ten poslední týden nebo tři v nemocnici. Nejtěžší bylo pochopit ten moment, že kdyby ho dál zachraňovali, byl by mrzák. Byl na kyslíku, otékal, i když mu odsáli vodu, už to nešlo. Bylo hrozně těžké uvědomit si, že Jirka odchází.“
Vy jste mimochodem výtvarnice. Měl od vás Jirka doma nějaké obrazy?
„Měl jeden obraz, který jsem udělala, když byla Hanička (Krampolova 4. manželka – pozn. red.) v posledním roce. Když se na to zpětně podívám, už tam byla za Haničkou brána odchodu. Já maluju věci trošičku surrealisticky, ale samozřejmě, aby byly rozpoznatelné. Jirka ten obraz měl na zdi za sebou, hodně mě podporoval.“
Co vám pomohlo vymanit se z období, kdy jste pila?
„Já jsem jela trochu déle, až do pětadvaceti, než jsem přivedla na svět první dítě. Tam už jsem věděla, že to musím úplně změnit. Je pravda, že jsem se rozhodla sama, což je cenné. Že vás nikdo netlačí, že to musí být z vlastní vůle. To je nejcennější – přiznat si to, říct si: Ano, mám ten problém, a jít tam. Musím zaklepat. Je to skoro třicet let, devětadvacet, a já jsem se fakt nenapila. Viděla jsem, jak jsem ublížila někomu, jak jsem ublížila sobě. Dostala jsem obrovskou chuť být lepší pro tenhle svět, být lepší pro lidi kolem mě, protože nechci vidět nešťastné lidi. Odmalička jsem chtěla vidět, jak se smějí. Proto mě bavily vtipy, proto jsem milovala Jirku. Viděla jsem, že trpí, ale on to spolkl a vymyslel na tu situaci vtip. Dokázal to humorem přebít. To byla obrovská moudrost.“
Měla jste status dětské filmové a televizní hvězdy. Co to obnášelo?
„Člověk si na to pomalu zvykne, že každý na něj pokřikuje. Nejdřív mi to asi úplně nedocházelo, že po mně kluci třeba touží. Ale když mi bylo devatenáct a rozhodovala jsem se, jestli opravdu budu dělat dál kariéru, protože nabídek přicházelo víc a víc, přišla taky nabídka, že pojedu ven. A já si řekla, že musím ven, za hranice. Jela jsem nejdřív do Ameriky a potom do Indie. Tam mi to změnilo život. Můj motiv byl jet někam, kde mě nikdo nezná.“
Byla vám krása někdy na škodu?
„Jednou mi Josef Vinklář v Národním divadle u skleničky povídá: Já nesnáším hezké herečky! A víš proč? Protože se nemusejí snažit! Mě se to tenkrát dotklo, protože mi nikdo nic takového neřekl, ale začala jsem o tom přemýšlet. Je pravda, že někdo, kdo na to nesázel, se rozvinul fantasticky, úplně jinak.“
Jak vzpomínáte na seriál My všichni školou povinní?
„V první řadě to pro mě bylo velké kamarádství s Míšou Kudláčkovou. Kudláčková mi zůstala i na nějakou dobu dál, i když nás pak rozdělilo, že se nedostala na školu. Pro nás všechny to byl největší talent, co se kde zjevil.“
V zásadě jste mi tím odpověděla na otázku, jestli jste nebyly i vzájemnými konkurentkami.
„Tak to je vždycky tak. Jenže já to měla tak, že když byl někde konkurz pro víc lidí, sesbírala jsem všechny holky a přišla tam s nimi. Říkali mi, že jsem blázen, že si vedu konkurenci. A je pravda, že mi paní učitelka v prvním ročníku na herectví řekla: Mončo, ty víš, že jsi talentovaná. To ti nemusím říkat. Ale máš jednu velkou nevýhodu. Ty nemáš lokty. Měla pravdu. Je to o tom, že ctím jiné hodnoty.“
Prý jste ale škole moc nedala.
„Je to takhle. Měla jsem hodně nabídek, točila jsem a nechtěli mě pak z pochopitelných důvodů pustit k maturitě. Neměla jsem prostě čas na učení. A do toho ten velký svět, Jirka jako velká láska... Takže je pravda, že jsem ten ročník flákala a propadla jsem. Ale pak jsem maturitu úspěšně udělala.“
Zmínila jste určité deprese z toho, že jste v dětství prodělala ztrátu. Přišla jste o sestru, která se udusila zrnkem z hroznového vína.
„To je taková věc, kterou když dáte do filmu, někdo řekne: To není možné. Ale ano. Byla to tragédie, sestře byl rok, mně tři. Strýček ty kuličky čistil, vyndával zrníčka, a přesto tam něco uvízlo. Pro mámu to byl šok, snad chtěla i skočit z okna. První reakce mohou být různé a já toho jako dítě byla svědkem. A je fakt, že mě to trauma poznamenalo. V životě se mi potom začalo objevovat, a právě ve chvíli, když požíváte nějaké látky, stačí alkohol, se vám začne otvírat Pandořina skříňka. Naštěstí jsem se z toho ale dostala. Lidi si pořád mysleli, že jsem fetovala, ale je to jinak. Je spousta látek, které kdybychom se naučili znát, k čemu jsou dobré a jaké je dávkování, tak nám mohou strašně pomoct."
Dávali vám muži v životě sílu, nebo vám ji spíš brali?
„Já jsem byla vdaná jednou a řekla jsem si, že když už se vdám, nechci se rozvést. Moji rodiče nebyli rozvedení, Jirkovi taky. Pro něj to byla opravdu velká hodnota, pro mě taky. Řekla jsem si, že se nerozvedu. S otcem mého prvního syna jsme se nestihli vzít. Miloval rostliny, zejména konopí, a ačkoliv to byl spíš léčitel, psycholog a poradce, tak se mu to vymstilo a v Indii ho zavřeli. Něco takového vám může vzít sílu, ale když vás to nezabije, tak vás to posílí. Naštěstí jsem měla muže, kteří byli silné osobnosti, měli v sobě moudrost.“
Prý do vás byl zakoukaný i Karel Gott.
„Karel Gott, krásný člověk, který měl svoje hranice, když se zorientoval, co si smí nebo nesmí dovolit. Klobouk dolů. Dostala jsem od něj krásnou pozvánku po natáčení, že by udělal večeři, jestli bych nejela s ním. Byla to krásná, pohodová chvíle, ale já si uvědomila, že mám na chatě kluka a slíbila jsem mu, že za ním musím po natáčení okamžitě jet. Odmítla jsem a bylo to úplně normální. Ale protože ten můj kluk žárlil, když jsem se zachovala takhle, tak se mi to stejně nevyplatilo."
Monika Kvasničková na pohřbu Jiřího Krampola: Poznáte krásku z My všichni skolou povinní? Hana Hoschlová, Lukáš Červený
Co vás v současné době pracovně nejvíc naplňuje?
„Naplňuje mě to, že můžu dělat to všechno. Nemám ráda jakékoli okovy. Ráda maluju, ráda pracuju s dětmi, mluvím s nimi, komunikuju. Baví mě dělat masáže, pracuju rukama. Říkám, že když nekreslím, peču koláč nebo šiju taštičku, nebo dávám masáž. Potřebuju dělat všechno, protože všechno kolem mě je potřeba a já jsem tu pro lidi kolem mě. Vím, že každý má nějaké místo.“
Nedávno jste i ilustrovala knížku.
„Na Facebooku mě oslovila paní, kterou jsem neznala, zvěrolékařka, která měla životní sen, že musí napsat knihu básní. A našla si moje obrázky, protože v nich cítila stejný náboj. Tak jsme se takhle daly dohromady. Myslím, že mé věci k tomu velice dobře šly, protože je to opravdu silná věc, jmenuje se Pusťte mě domů. Je to taky takové rebelské.“
A co nějaký návrat před kameru?
„Mám chuť, ale netlačím na to, že bych někam spěchala. Zahrála jsem si i v zahraničních seriálech, s Orlandem Bloomem v seriálu Carnival Row jsme byli týden v jedné cele. Byla to zajímavá práce. V těch českých, pravda, tolik nejsem. Naposledy, těsně před covidem, si mě Hřebejk vyhlédl do Místo zločinu Ostrava. Zahrála jsem si hezkou roli, takovou tu »protiroli«. Ale vítám to. Kdyby mi někdo něco nabídl, nezlobila bych se.“
Jak vznikal rozhovor
Monika Foris Kvasničková během našeho povídání potvrdila, že má v sobě rebelského ducha. Žila a pracovala USA či v Indii, organizovala herecké workshopy pro děti, baví jí výtvarné umění ve všech podobách a stále chce zkoušet něco nového.
