Nový Svět je prakticky shluk tří malebných uliček, z nichž jedna dala název celé neveliké lokalitě. Její dějiny se začaly psát už ve středověku, kdy platila za předměstí Pražského hradu. Za tu dobu se v několika tamních domech, z nichž některé se dochovaly do dnešních dnů, vystřídali mnozí obyvatelé, a historie tu zanechala své otisky prakticky z každého období. Nevěříte?

Císařský synek v Praze

Napoleon Bonaparte byl bezpochyby jedním z nejvýznamnějších mužů své éry. Z prostého vojáka to dotáhl na maršála a posléze vládce nejen celé Francie, ale takřka i poloviny Evropy. V jeho vladařském díle měla pokračovat jeho rodině, konkrétně jeho nejstarší syn Napoleon II. zvaný Orlík, kterého francouzský císař měl s Marií Luisou, dcerou rakouského císaře a shodou okolností českého krále Františka I.

Když Napoleon Bonaparte v roce 1815 definitivně padl a jeho moc byla zlomena, putoval Orlík spolu s matkou zpět do své habsburské vlasti, kde se mu dostalo titulu vévoda zákupský. Když coby malý princ trávil dny v Praze, údajně tomu bylo právě na Novém Světě, konkrétně v tzv. Šmicerovském domě na Novém Světě č. 7. „Dokumentární potvrzení této pověsti scházejí,“ uvádí však v knize Nový svět na Hradčanech kněz a filosof Jan Blesík, který na Novém Světe prožil část života.

Jedno z honosnějších stavení na Novém Světě je zváno Šmicerovský dům nebo také Malý palác. Údajně zde přespával Napoleonův syn Orlík.
Jedno z honosnějších stavení na Novém Světě je zváno Šmicerovský dům nebo také Malý palác. Údajně zde přespával Napoleonův syn Orlík.
Autor: David Malík

„Živý“ exemplář pro muzea

Čemu ale historická svědectví nescházejí, jsou obyvatelé Nového Světa č. 9. Právě v něm totiž Blesík žil, a tak měl o jednom z vůbec nejstarších domů Nového Světa dokonalý přehled.

Pokoj, který kněz v nelibosti komunistického režimu obýval prakticky v nuceném vyhnanství, měl prý pouhých 10 metrů čtverečních, necelé dva metry. Prý mu to ale ke spokojenosti stačilo. „I v klášterech jsme mívali takové malé světničky, a potom jsem na to zvyklý i z vězení, kde cely na samovazbě nebyly vůbec větší,“ vzpomíná na desetiletý trest, který mu komunističtí prokurátoři v roce 1950 přiřkli ve vykonstruovaném procesu proti katolické církvi. O to více však míry pokoje udiví s jiným obyvatelem domu.
Kdo by si byl pomyslel, že v tomto zdánlivě nevelikém a nevysokém domě žil kdysi obr, který měřil téměř neuvěřitelné tři metry!
Kdo by si byl pomyslel, že v tomto zdánlivě nevelikém a nevysokém domě žil kdysi obr, který měřil téměř neuvěřitelné tři metry!
Autor: David Malík

Tím byl jistý pan Horák, který se ve zmíněném nevelikém domě, tísnil s dalšími 16 lidmi. „U Horáka je zajímavé, že měřil 2,8 metru a za života prodal svou kostru snad některé škole nebo ústavu a peníze propil,“ uvádí Blesík. „Proto o něm lidé říkali, že propil svou vlastní kostru, a přece žije.“

Špagát a sekera

Truchlivou historii má dům U Zlatého čápa, Nový Svět 17 který se za první republiky dočkal pozornosti mnoha Pražanů. Ti totiž už tehdy díky sdělovacím prostředkům „hltali“ nejrůznější dobrodružství kriminalistiky, jaká zažívali tehdejší kriminalisté a četníci. Právě v tomto domě totiž žil spolupachatel jedné vraždy.

Jaroslav Vyleťálek se totiž na popud své manželky Marie odhodlal zavraždit svého starého invalidního tchána. „Vraždu provedli 22. března 1933. Jaroslav Vyleťálek udeřil sekerou svého tchána do hlavy a Vyleťálkova manželka uškrtila potom svého otce šňůrou na prádlo,“ popisuje Blesík. Stalo se tak na Malé Straně, kde manželé tou dobou bydleli.
V tomto domě bydlel nechvalně známý prvorepublikový vrah Jaroslav Vyleťálek. Sekerou napadl svého tchána, kterého pak zardousila vlastní dcera špagátem na prádlo.
V tomto domě bydlel nechvalně známý prvorepublikový vrah Jaroslav Vyleťálek. Sekerou napadl svého tchána, kterého pak zardousila vlastní dcera špagátem na prádlo.
Autor: David Malík

„Aby svůj zločin zakryli, chtěli mrtvolu nejprve někam zanést, ale nenašli tak velký kufr. Proto Vyleťálková vyprázdnila výklenek za kuchyňskými kamny, mrtvolu zašili do dvou dek a vměstnali ji do výklenku. Tam ji Vyleťálková polévala lysolem, aby přerazila mrtvolný pach.“ Vražda manželům štěstí nepřinesla. Jaroslav se od Marie brzy odstěhoval, a to právě ke své rodině na Nový Svět. Vyleťálková potom mrtvé tělo ukryla do sklepa v Provaznické ulici na Starém Městě, kde na ní po roce pátrání přišli policisté. Manželka dostala 25 let tvrdého žaláře, zatímco její muž za těžké ublížení na těle dva a půl roku.

Pohádka se smutným koncem

Jednou z nejpozoruhodnějších staveb Nového Světa je bezesporu stavení zvané U Zlaté hvězdy na západním konci Nového Světa, kde měli podle Blesíka odnepaměti bydlet zaměstnanci Hradu, starající se o Jelení příkop. Snad také proto se k domu váže následující pověst o dívce, která si zamilovala jednoho ze zdejších jelenů.

Psal se přelom 17. a 18. století, kdy byl příkop plný divoké zvěře, o kterou se staral lesní dělník v královských službách. Jeho dcera Juliana svého otce při procházkách příkopem často doprovázela, mnohdy tam chodila sama. Při té příležitosti si jí oblíbil statný jelen, vůdce stáda, který za ní dokonce „chodíval údolím Brusnice až do blízkosti jejího stavení, i když musel při této cestě zdolávat nejrůznější ploty a ohrady.“
Podle znamení na fasádě se domu též přezdívá U Zlaté hvězdy. Kdysi v něm vyrůstala dívka Juliana, která zachránila život jelennímu vůdci stáda. Ten jí pak byl nadosmrti věrný.
Podle znamení na fasádě se domu též přezdívá U Zlaté hvězdy. Kdysi v něm vyrůstala dívka Juliana, která zachránila život jelennímu vůdci stáda. Ten jí pak byl nadosmrti věrný.
Autor: David Malík

Právě jeho putování mezi lidmi se stalo trnem v oku místním, kteří požadovali, aby byl na jelena uspořádán hon. Dívka vytušila nebezpečí a v noci se za jelenem vydala, aby ho odvedla „až někam za obec Střešovice, kde ho ukryla ve stodole u dobrých lidí.“ Druhý den byla po dívce velká sháňka, rodiče trnuli v největších obavách a už nedoufali, že svou Julianu kdy spatří živou. Jakou radost potom měli, když se v doprovodu krotkého jelena vrátila. „Rodiče jí odpustili, a když otec všechno vypravoval správci Jeleního příkopu, ten byl dojat a jelena opět přijal do obory.“

Jeho dny přece jen nebyly nekonečné. „Jednou měl král na návštěvě na Hradě cizí šlechtice a k jejich poctě uspořádal v Jelením příkopu hon na vysokou,“ blíží se Blesík ke konci pověsti. „Tehdy skolil jakýsi cizinec jelena-samotáře. Když se to Juliana dozvěděla, rozplakala se a nikdo ji nedovedl utišit. Stala se málomluvnou a často v noci utíkala do Jeleního příkopu. Zesláblá hladověním podlehla prý rychlým souchotinám.“

Fotogalerie
27 fotografií