Péct a malovat perníčky jsem se naučila vlastně až teprve tady,“ vzpomíná Hanka. Dříve se totiž věnovala obchodu s vínem. „Ono popravdě nebylo moc zbytí,“ vysvětluje s tím, že když se rozhodla pomoci zařídit Gingerbread museum, bylo zapotřebí také přiložit ruku k dílu. A jak přiznává, dodnes nelituje. Ve tvorbě a výzdobě perníčků se našla. „Odjakživa hledám nové výzvy, takže když se naskytla tahle příležitost, stát se provozní perníkového muzea, neviděla jsem důvod nevyjít jí vstříc,“ líčí.

Nejvíce ji na tvorbě baví vymýšlení nových tvarů, designů i barev. „Nejtěžší je, udržet si při tom trpělivost, protože třeba zdobení je citlivá, pracná a dlouhodobá práce, která kolikrát zabere i několik dní,“ vypovídá s tím, že při více vrstvách polevy je nutné čekat na to, až poleva uschne, než se nanese další vrstva. „Samozřejmě, že se mi kolikrát něco nepovedlo, a to buď ten perníček sním, nebo někdy letí vzteky přes celý krám,“ směje se. „Ale to jen pokud tu nikdo není,“ dodává hned.

Záměr, který se (ne)povedl

Perníčkové muzeum zakládal majitel Milan Gojda v roce 2012 se záměrem, zřídit skutečné muzeum perníku, ve kterém by na delší dobu byly vystavené některé obzvlášť umné kusy. Velmi záhy však seznal, že se takový princip neosvědčí. „Když byly vystavené venku, tak nám na ně létaly vosy, uvnitř se do nich zase pouštěli mouční červi, moli nebo jiné brebery,“ krčí rameny. Perníčky totiž vystavoval zásadně nezabalené, aby byly co nejvíce autentické. Z toho důvodu je dnes podnik spíše takovým „prodejním muzeem“, kde si vystavené exponáty mohou návětěvníci koupit domů. Nad tím, co s nimi, není nutné dlouho dumat.

Video
Video se připravuje ...

Učiněný ráj pro milovníky sladkého. Takové je Gingerbread Museum v Nerudově ulici v Praze. David Zima

Vše co se napeče a vystaví, se také sní,“ vysvětluje Gojda k exponátům. Muzeum se přitom snažil založit na místě s tím, aby zde vzniklo něco, co by turisticky frekventovanému místu dalo smysl s poukazem na českou tradici. „Chtěli jsme zde zřídit něco, co je české a co má historické opodstatnění. Poukázat na obrodu tradičních českých řemesel.

Od perníkových srdcí po čůrací náčiní…?

Ačkoliv z původního záměru sešlo, i tak se Gingerbread museum těší oblibě kolemjdoucích. Lidé si sem mohou zajít vybrat z pestré škály nejrůznějších perníčků a dalších sladkých pochutin, včetně vystaveného náčiní potřebného k jejich tvorbě. Kromě těch, které jsou doslova umělecky vyzdobené, zde pekaři vyrábí například i perníčkové kremrole, zmrzlinu s perníkovou příchutí a mnoho dalšího, mnohdy nečekaného.

Za nejkurióznější výrobek, který vytvářela na zakázku, Hanka považuje perníkové čůrací sítko do pisoáru. „Snad pro tu vůni?“ zamýšlí se. Zároveň ale třeba připomíná i výrobu velikého perníkového erbu pro člena jednoho anglického šlechtického rodu. Ale rovněž vytvářela i tři metry dlouhý model Pražského mostu, věrný model Staroměstské radnice a mnoho dalšího.

Čím uleželejší, tím lepší

K dostání je zde i staročeský perník. V čem se odlišuje od toho nám dnes dobře známého vánočního? „V zásadě jsou dva druhy perníků, jeden je na jídlo, ten který lidé znají především, a pak dekorativní, který vznikl ve 14. století,“ vysvětlila Hanka. „Rozdíl mezi nimi je nejen v chuti ale i v přípravě. Oba jsou samozřejmě jedlé, ale ten staročeský je tvrdší, není tolik nadýchaný, je z jiného těsta a především, díky konzistenci těsta je více dekorativní a také více vydrží.“

Jeho těsto se totiž nechává uležet minimálně půl roku. K jeho původu se přitom váže jedna roztomilá tradice, o kterou se paní Hanka podělila. „Kdysi se ty perníčky dělaly tak, že když se narodila holčička, nechalo se těsto uležet do té doby, než se měla vdávat. Pak se těsto vyndalo a pekly se z něho svatební perníčky.“

Zatímco „moderní“ perníčky člověk pozná snadno podle toho, že je vykrajovaný a následně ozdobený polevou nejrůznějších barev, ten staročeský je tmavší, placatější a zdobnější. Zapéká se totiž v dřevěných vyřezávaných formách, které pro Gingerbread museum obstarává pan Schulz, potomek tradičního perníkářského rodu. I na chuť je docela jiný. Zatímco „moderní“ perník je nadýchaný, sladký a křehký, ten staročeský je hutný, tvrdý a chutná více po medu.

Každodenní Vánoce

„Někteří návštěvníci, co sem zavítají, tvrdí, že to tu voní jako Vánoce,“ svěřuje se Hanka. „Já jim na to odpovídám, že když cítím Vánoce, tak si připadám jak v práci,“ směje se. Svou nynější prací doslova žije a baví se jí, ale že by pekla doma perníčky na Vánoce, to ne. „V práci mi bohatě stačí, mít Vánoce každý den,“ přiznává.

Fotogalerie
28 fotografií