70 let od smrti plukovníka československé armády Josefa Pohla nepřestává udivovat paradox jeho osudu i krutost špiček KSČ. Rodák z Kostelce nad Orlicí se odmala vyznačoval neobyčejným rozumem, o čemž svědčí absolvování jak ČVUT v oboru stavebního inženýrství, tak ještě absolvování Svobodné školy politických nauk. Své místo nenašel v civilu, nýbrž ve vojenské uniformě.

Ve vojenské akademii v Hranicích si dokonce podle generálmajora a pamětníka pražského povstání Jana Breta (†78) vysloužil Pohl pochvalný dekret. Nicméně po březnové okupaci československého pohraničí v roce 1939 musel Pohl do civilu, konkrétně k ředitelství stavby dálnic a silnic. Osud tomu chtěl, že byl během válečných let poslán do okupovaného Polska na silniční práce.

Se zbraní v ruce

Srdcem voják se Pohl těžce smiřoval s nastalou válečnou situací. Když se psal rok 1944, byly německé armády pomalu drceny americkými a sovětskými vojsky. Právě ty se pozvolna blížily k Polsku. „V únoru 1944 neopustil evakuovanou Stanislav, setrval zde až do osvobození města sovětskou armádou a pak se ihned hlásil k nástupu do čs. zahraniční armády,“ píše Bret v knize 22 oprátek.

Po boku příslušníků rudé armády se účastnil různých bojů. „Jako příslušník východní armády, po přechodu Dukelského průsmyku, bojích na frontě při postupu přes Slovensko přišel s 1. čs. Armádním sborem do osvobozené vlasti,“ uvádí Bret. Pohlova pozice v československé armádě postupem měsíců sílila. Prahu už osvobozoval coby kapitán, a po mnoha zásluhách a oceněních jej měla čekat slibná kariéra u vojska. Kdyby se cosi „nezvrtlo.“

Ještě „28. října 1945 byl povýšen na majora – s kvalifikačním posudkem výtečný,“ uvádí Bret. Honosit se po válce sovětskou medailí Za odvahu či Za osvobození Prahy, Za vítězství nad Německem a pak také československými medailemi Za chrabrost před nepřítelem nebo Za zásluhy I. stupně. Po válce se mu mělo dokonce dostat té cti, že jej sověti chtěli ocenit titulem Hrdina sovětského svazu. K tomu nedošlo, českoslovenští komunisté byli proti. Poprava sovětského hrdiny by totiž před veřejností nevypadala vkusně. Proč k ní ale došlo?

V roce 1950 nechali komunisté Josefa Pohla popravit. Voják, který se bil za svobodu vlasti s nacisty, naposledy vydechl na nádvoří pankrácké věznice v Praze.
V roce 1950 nechali komunisté Josefa Pohla popravit. Voják, který se bil za svobodu vlasti s nacisty, naposledy vydechl na nádvoří pankrácké věznice v Praze.
Autor: Vojenský historický ústav

Řevnivost dvou soků

Podle Breta byl Pohl trnem v oku jinému důstojníkovi, konkrétně Bedřichu Reicinovi (†41), zapálenému komunistovi a spolupracovníkovi NKVD, který se po válce stal náměstkem ministra obrany. Ze své pozice se postaral o likvidaci mnoha „nepohodlných“ vojáků a důstojníků, navzdory jejich zásluhám o osvobození vlasti. Jednou z jeho nejznámějších „obětí“ se stal například i generál Heliodor Píka (†51), který život za vlast nasazoval v obou světových válkách.

Reicinovi mohla na Pohlovi vadit jeho inteligence a také to, že nebyl nijak zaníceným komunistou. Charakteristika z Vysoké školy válečné hovoří o Pohlovi takto: „Velmi inteligentní a nadaný. Logicky uvažuje a rychle a dobře se rozhoduje. Všeobecné vzdělání – vynikající. Vojenské teoretické vědomosti výborné. Neustále projevuje velikou snahu o zvýšení a doplnění svého vojenského a všeobecného vzdělání.“ Ani tento posudek jej neuchránil od propuštění z armády po únorovém převratu v roce 1948.

Poslední rok života

„V armádě sloužil do června 1949, kdy jej propustili, o měsíc později, 16. července, však byl zatčen Státní bezpečností společně s dalšími občany,“ uvádí historik Vojenského historického ústavu Ivo Pejčoch (†57) v článku Zmarněné životy dvou vojáků, kteří bojovali za svobodu Československa. Pohlovy kroky následně směřovaly do tzv. hradčanského „Domečku,“ nechvalně proslulé mučírny, kterou využívalo STB pro nelidské mučení vězňů.

Docházelo zde k bití, mučení hladem nebo žízní, zimou, nedostatkem spánku a podobně. Výjimkou nebylo ani podávání nejrůznějších medikamentů, které navozovaly nevolnosti, bolesti nebo průjem. Jediným cílem nelidského trýznění bylo zlomit vězně, aby se doznali i k tomu, co nikdy nespáchali. Tak jako v případě Josefa Pohla, který byl nakonec ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu a vyzvědačství.

„Státní bezpečnost vykonstruovala smyšlenou protistátní skupinu, která měla předávat špionážní informace západním mocnostem. Přiznání však byla z členů zkonstruované skupiny vynucena mučením,“ líčí Pejčoch. „Vzhledem k osobnímu nepřátelství mezi Pohlem a tehdy všemocným Reicinem (...) byl výsledek dán předem,“ uvádí k soudnímu přelíčení Bret.
Popravy probíhaly  v severovýchodní části vězeňského areálu.
Popravy probíhaly v severovýchodní části vězeňského areálu.
Autor: David Zima

Poprava se uskutečnila ve vazební věznici Pankrác 25. května v 5:45 ráno na nádvoří věznice přibližně v týchž místech, kde 27. června téhož roku v podobně vykonstruovaném a zmanipulovaném procesu komunisté popravili také Miladu Horákovou (†48) a nespočet dalších. „Vždy jsem bojoval za vlast a za lepší život a věřím, že to byl boj spravedlivý,“ měla z Pohlových úst zaznít poslední slova. Jako příčina smrti bylo stanoveno udušení.

Kdo s čím zachází…

Pohlův životní příběh je smutným svědectvím o tom, že po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 neexistovala záruka bezpečí pro nikoho. Z nejrůznějších důvodů se justiční vraždy nevyhýbaly osvoboditelům Prahy, kteří byli, tak jako Josef Pohl, vyznamenaní Moskvou. Ještě větší paradox přitom ukazuje na muže, který byl za Pohlovu smrt oceňovaného důstojníka odpovědný.

Bedřich Reicin. Byl agent sovětské NKVD a velitel obranného zpravodajství, náměstek ministra obrany, divizní generál. Má na svědomí vykonstruované procesy s generály Heliodorem Píkou, Karlem Janouškem a Karlem Kutlvašrem a mimo jiné také Josefem Pohlem.
Bedřich Reicin. Byl agent sovětské NKVD a velitel obranného zpravodajství, náměstek ministra obrany, divizní generál. Má na svědomí vykonstruované procesy s generály Heliodorem Píkou, Karlem Janouškem a Karlem Kutlvašrem a mimo jiné také Josefem Pohlem.
Autor: ABS, ČTK
Bedřich Reicin se sám stal obětí zrůdného komunistického systému, který pomáhal vytvářet. V roce 1951 byl zatčen pro zrovna tak vymyšlené a vylhané obvinění z protistátní činnosti. O rok později nadešla jeho poprava, která stejně jako v případě Pohla, proběhla na nádvoří pankrácké věznice. Na rozdíl od Reicina se Josef Pohl dočkal právní i vojenské rehabilitace alespoň po sametové revoluci. In memoriam byl povýšen do hodnosti plukovníka, v roce 1998 mu byla udělena medaile Za hrdinství a o 10 let později také vyznamenání Zlaté lípy za mimořádný přínos pro rozvoj obrany a bezpečnosti.
Fotogalerie
17 fotografií