22°C
Podle mnohých jde o jedno z nejpochmurnějších míst novodobé československé historie. V pankrácké věznici byly v 50. letech letech minulého století za komunistického režimu vězněny i celé rodiny. A prohřešek? Velmi často stačilo pouhé nesympatizování s politickou situací. Totéž se stalo osudným i Miladě Horákové, jediné ženě, která za zdmi věznice byla popravena.
Připomínka k současnosti
„Vzpomeňme ale krom Milady Horákové i na další stovky lidí, které nechal komunistický režim politicky zavraždit,“ prohlásil před bývalou šibenicí, která stála v severovýchodní části areálu věznice a kde je nyní symbolický pomník stovek popravených obětí, místopředseda poslanecké sněmovny Petr Fiala (ODS).
„Únor, který komunisté cynicky nazývali vítězný, byl pro celý národ prohrou. Milada Horáková proti tomuto zločineckému režimu obětovala život. O to smutnější dnes je, že se komunisté znovu podílejí na vládě,“ připomněl Fiala nedávno vyvolané hlasování o důvěře menšinové vládě ANO s ČSSD, kterou podpořila právě KSČM. „Je naší povinností si oběť Milady Horákové připomínat, aby se podobný režim už nikdy neopakoval,“ zakončil.
Nedostižný vzor čestnosti
Podle radní hlavního města Hany Marvanové Kordové (STAN) se zase v případě Milady Horákové dá hovořit o „věčném a nedostižném vzoru, stejně jako v případě Jana Palacha, Jozefa Gabčíka nebo Jana Kubiše“. Senátorka a starostka Prahy 10 Renata Chmelová (VLASTA) upozornila, že Milada Horáková je živým symbolem obětí komunismu. „I když zemřela, její práce a odkaz je natolik inspirativní, že k nám hovoří dodnes,“ pronesla.
Takto probíhala pieta za Miladu Horákovou a další oběti justičních vražd v pankrácké věznici. David Zima
„Je smutné, že zločiny komunistického režimu nebyly přesně pojmenovány ani vyšetřeny. Nepotrestané zločiny totiž znamenají zneuznání hodnot, které tyto oběti zastávaly,“ uvedla Marvanová s tím, že největším prohřeškem Milady Horákové bylo to, že nedokázala žít nečestně. „Pokud na ni a další oběti komunistického režimu nezapomeneme, nebyla jejich oběť zbytečná,“ pronesla před necelou stovkou přihlížejících, z nichž mnozí zažili úskalí a útlak komunistického režimu.
Za klukovinu vězení
Byla mezi nimi i paní Mária Tarabová (84), která na pietu spolu s ostatními členy Konfederácie politických väzňov Slovenska přicestovala z Bratislavy. „Můj muž s celou rodinou trpěl za mladickou nerozvážnost svého tehdy osmnáctiletého bratra,“ svěřila se pro Blesk.cz. „Jednoho dne jej totiž napadlo, snad z frajeřinky, že by mohl přeplavat řeku Moravu na druhý břeh a zpátky. Jenomže na druhém břehu se nacházelo Rakousko a pohraniční stráž ihned pojala podezření, že chtěl emigrovat.“
Následovalo několikaleté vězení a pronásledování ostatních členů rodiny včetně paní Tarabové. „Manžela jsem si brala na vojně. Měl tehdy kvůli domluvenému sňatku vydanou propustku, ale jakmile o naší svatební noci nastala půlnoc, ihned k nám vtrhli vojáci a odvedli jej zpátky na službu. Záhy jsem se dozvěděla, že musel strávit několik nocí ve vojenském vězení,“ vzpomínala paní Tarabová.
Nakonec skončil u takzvaných „pétépáků“ neboli pomocných technických praporů, známých rovněž coby „černí baroni“, kde končili politicky nespolehliví lidé. Jejich služba nebyl rozhodně žádný med. A i po vojně zažívala paní Tarabová s mužem mnohé ústrky. Nemohla se věnovat práci, které chtěla, a když už nějakou vykonávala, dlouho jen na těch nejnižších postech. „Dnes už vím, že jsme vlastně měli aspoň štěstí jeden v druhém. Byly takové rodiny, které zažívaly daleko horší věci,“ uzavřela.
