14°C
Až mě andělé zavolají k sobě, nechci mít na pohřbu šumaře, dám přednost před smutečním maršem bluesové smutné kytaře… Tahle slova jste napsal v roce 1981. Loučil jste se snad se životem?
V té době mě začaly hodně trápit těžká bronchitida a astma. Doktoři mě poslali na léčení do Tatranské Poljanky, plicního sanatoria, kde se těsně před smrtí léčil i slavný básník Jiří Wolker. Nebylo mi dobře, dávali mi i kortikoidy. Toulal jsem se tam po parcích plných nemocných a působilo to na mě hrozně depresivně.
Nemělo vám to tam spíš pomáhat?
Myslím, že to tam moc léčivé nebylo – třeba už proto, že tam jezdily samé kouřící wartburgy a trabanty. Smutný jsem byl tehdy ale i z toho, že mi nic nevycházelo. Měl jsem pocit, že jsem v životě nic nedokázal, nic se mi nepovedlo. V té náladě jsem se vydal na Batizovské pleso, navíc mi ve větru uletělo triko, takže mi byla hrozná zima… Tak jsem cestou v údolí vymyslel tenhle smutný text. Ale ne že bych ho myslel jako nějakou svoji závěť, vůbec mě nenapadlo, že by se to tak dalo brát. Jenže když jsem ho vložil do dopisu mé ženě a ona si ho přečetla, tak se vyděsila. Prý nad ním prohlásila: „Ten janek!“ a dala se do pláče.
Text pak zhudebnil Petr Spálený a stal se z ní obrovský hit. Hraje se dodnes nejen v rádiích, ale tisíce lidí si ho nechávají zahrát i na pohřbech.
Asi na tom textu něco bude, ta píseň má hodně přes milion přehrání. A s těmi pohřby je to pravda. Mně ale pokaždé zatrne, když mě zastaví nějaký neznámý člověk a vypráví mi třeba, že tu píseň nechal zahrát na pohřbu svého syna, který se zabil na motorce. Asi ta slova někomu opravdu pomáhají v těch nejhorších chvílích. To jsem samozřejmě rád, i když je mi těch lidí z tragických příběhů, co se dozvídám, moc líto.
Uvědomoval jste si od začátku sílu té písně?
To ne, navíc by vlastně nikdy nevznikla bez mé ženy. Ta totiž měla ten text, který jsem jí poslal a na který já jsem už dávno zapomněl, pečlivě uložený. A já si jeho význam uvědomil hlavně až později, když mi bylo zase blbě, po masivním infarktu, který jsem dostal při představení v Malenovicích u Zlína.
Jak se pak dostal k Petru Spálenému a mezi lidi?
Z toho infarktu jsem se pochopitelně dost těžko vzpamatovával, i když musím říct, že v té době mi hodně pomohla nejen žena a rodina, ale i kolegové ze Semaforu. Jezdili za mnou do Poděbrad, kde jsem se léčil, pomáhali mi dostat se zase do normálu. No a na jednom představení v Semaforu jsem to přečetl. Všichni byli hrozně dojatí. Rukopisu se ujal Petr Spálený, složil k tomu krásnou hudbu a poprvé to zazpíval v pořadu Zavěste prosím, volá Semafor. To bylo naše nejúspěšnější zájezdové představení s desítkami repríz. Bylo založené hlavně na brilantních improvizacích Miloslava Šimka a jeho skvělých vtipech, ale dobré bylo i to, že jsme si v něm mohli vyzkoušet nové písničky.
Takže tam si i Petr Spálený poprvé vyzkoušel Anděly?
Bylo to o Vánocích v Semaforu. Po té písničce nastalo absolutní ticho a teprve asi po minutě se rozezněl obrovský aplaus. A Šimek řekl: „Tak to jsem zvědav, jak teď nahodíme řemen.“
Vy jste zvláštní přírodní úkaz. Před osmatřiceti lety vám bylo tak špatně, že jste napsal text, kterým se lidé loučí se životem, před dvaatřiceti roky jste měl děsivý infarkt, přitom dnes je vám osmdesát, sršíte optimismem a působíte dojmem, že je vám tak o patnáct let méně. Je tohle vůbec možné?
Musím samozřejmě poděkovat doktorům, kteří mě z toho vytáhli. Nejen po tom infarktu. V roce 1999 jsem ještě musel na srdeční operaci, udělali mi trojnásobný bypass. V té době jsem opravdu napsal závěť a do nemocnice jsem si vzal pro štěstí podkovu. Bál jsem se, že je to opravdu konec. A vidíte, dnes jsme s panem doktorem Ivanem Vaňkem přátelé, a nedávno mi dokonce pokřtil desku. Děkuju. Taky ale musím poděkovat své ženě a dětem, kdyby jich nebylo, tak tu nejsem.
Ještě někomu vděčíte?
Určitě i zmíněným kolegům ze Semaforu. A taky mi pomohlo, že se mi na pódiu i za autorským stolem začalo dařit. Že mám plné sály a tisíce čtenářů, to člověka nabije a pomůže mu to překonat těžké chvíle. Já byl vždycky dost skromnej. Třeba když jsem přišel do Semaforu a viděl jsem všechna ta slavná jména na zdech, říkal jsem si v duchu, co tam dělám. Já, člověk z ulice. Neměl jsem touhu být slavný. Ale pak mi Slávek Šimek radil: „Nepodceňuj to, ten úspěch. Kumštýř ho potřebuje.“ A měl pravdu. Uspět je důležité – ne aby se tím člověk nějak kochal, ale aby věděl, že ho někdo poslouchá a bere. Aby mohl pokračovat a těšit se na budoucnost.
Vy jste se ale k tomu umění propracoval přes řadu jiných zaměstnání, že?
Vystřídal jsem jich spoustu. Sice jsem se docela dobře učil, ale po skončení osmiletky, v přípravném učebním kurzu, jsem napsal na tabuli básničku: Největší však voly, dělaj z lidí školy. A šel jsem rovnou pracovat do hutí, kde jsem v šestnácti řídil buchar. Byla to tak těžká dřina, že jsem jednou při práci omdlel a mistr pochopil, že to není pro mě. Pak jsem se zase přihlásil na brigádu v pohraničí, do Strážného na Šumavě, na obdělávání půdy ležící ladem.
To bylo lepší?
Tam se mi líbilo – byl jsem už předtím divokej tramp a navíc jsem se původně chtěl stát lesákem, jenže mě na tu školu nevzali. Na Šumavě jsem pásl krávy, ale taky jsem tam potkal spoustu zajímavých lidí, naučil se trampské songy a mohl jsem si tam přečíst letáky, které tam shazovaly balony letící z Německa. Takže jsem měl díky Šumavě větší přehled o světě než jiní mí vrstevníci.
Jak jste ty letáky schovávali?
Vzpomínám si, že jednou přišla nějaká stranická komise, tak jsme pro ni pokryli stoly ubrusy a pod ty ubrusy jsme schovali ty letáky. To bylo docela dobrodružné. (směje se) Ale hlavní bylo, že jsem se z těch letáků dozvěděl zajímavé věci. Třeba že na druhé straně Šumavy je na vojně náš idol Elvis Presley. Podle něj jsem pak nějakou dobu nosil »paťara«. Tak se říkalo jeho účesu – aby držel, používal jsem na radu babičky cukrovou vodu.
Později jste se ale vrátil do rodného Kladna a do Prahy. A vyučil jste se zámečníkem.
Učením na zámečníka jsem v Kladně prošel s jedničkami, ale v praxi mi to nešlo. Můj kamarád, televizák Ota Černý, se mi pak smál, že moje zámečnické práce teď mají všude jako odstrašující příklad. S focením to bylo jinak. Chodil jsem na lidovou konzervatoř výtvarné fotografie při FAMU. Učil mě Jan Šmok, vynikající fotograf a fotografický pedagog, bratr slavného tanečníka a choreografa Pavla Šmoka. Dost mě chválil, prý že mám fotografické oko. „Tebe pošleme na hnůj a přineseš krásnou květinu,“ pochválil mě jednou. To potěšilo.
Ale u fotek jste nezůstal. Proč?
Fotím dál, ale spíš pro sebe. Proč jsem se tomu nevěnoval víc? Za to mohl možná osud mých zahraničních výstav. Jednu jsem měl dokonce na Kubě. Jel tam ale místo mě nějaký funkcionář – a fotky někdo ukradl. Pak jsem měl výstavu v Lublani, byl to docela úspěch. Někdo mě však udal, a tak mě na hranicích svlékli donaha, totálně prohledali a nafocené filmy mi zabavili! Na druhé straně musím říct, že se tehdy tito estébáci zachovali vlastně docela slušně – když jsem ty filmy pod jejich dozorem vyvolal a nebylo tam nic závadného, mohl jsem si je vzít. Omluvili se a řekli mi, ať si dávám pozor na své známé.
A k tomu všemu jste byl i docela úspěšným boxerem…
Trénoval jsem a šel i do soutěží. Když jsem měl svůj první zápas v mužské kategorii, dostal jsem nakládačku. Ta prohra mě ale spíš posílila, začal jsem víc trénovat a vyhrál jsem krajský přebor. Jednu dobu jsem byl ve střední váze mezi prvními osmi v republice!
Proč box? Mám vás spíš za citlivého umělce…
Chtěl jsem umět bojovat, abych ochránil svou rodinu. A pak, box není tak hrozný. Vemte si to: bojuje se podle pravidel, do ringu jdou dva stejně těžcí borci, je tam soudce, který by měl být nestranný, a když souboj skončí, boxeři se rozcházejí bez nenávisti. Tedy tak by to alespoň mělo být. Ale já neboxoval dlouho, brzo jsem toho nechal.
Několikrát jste se zmínil o své ženě Jarmile. Jak jste spolu dlouho?
Dlouho, brali jsme se v roce 1961.
Jak se vám podařilo spolu vydržet celý život?
To už se často nevidí! Přemýšlel jsem o tom, ale je těžké to vysvětlit. Je prostě úžasná. Nejen tím, že je milá. Nikdy mě nenechala v rejži. Peníze ji netrápily, přitom jsme dlouho opravdu nic neměli. Pořídili jsme si rádio Tesla na baterky, pustili jsme si ho a k tomu si dali deci cinzana – to býval náš jediný luxus. V našem bytě žijeme od roku 1967, máme pořád stejný nábytek koupený na splátky. Ale moje žena nikdy nezareptala, nikdy o mně neřekla dětem špatné slovo. I když k tomu někdy mohla mít důvod.
Jaký důvod?
Často jsem nebýval doma. Když jsme jednou po osmašedesátém vyhráli v hokeji nad Rusy, slavil jsem asi tři dny, jindy jsem někde zpíval do rána. Uměl jsem vypít na ex půl láhve rumu. A hodně jsem cestoval, koncertoval jsem v zahraničí i doma. Ale přesto nezareptala. A vážím si i toho, že jsem jí mohl vždy všechno říct a poradit se s ní. Mám ji pořád moc rád. Ostatně ten text, ti Andělé, se původně jmenoval Píseň pro mou ženu…
