Paní Jitko, kde se vzala vaše láska k šansonu?
„Mám je moc ráda od malička. Asi proto, že to je vlastně herecká výpověď v písni. Když se mě jako malé dívenky zeptali: „Holčičko, čím bys chtěla být?“, odpověděla jsem: „Herečkou! Jinak je mi to jedno.“ Celé dětství jsem se tomu snažila napomáhat, takže jsem chodila do recitačních kroužků, na uměleckou gymnastiku, hrála jsem na klavír, nebo zpívala ve sboru.“

Vaše maminka byla provozní v kabaretu U Svatého Tomáše. Vystupovala jste poprvé právě tam?
„Ano, když mi byly čtyři roky, ocitla jsem se tam na vánoční besídce. Pan konferenciér prohlásil, že dítě, které zazpívá písničku, dostane oříškovou čokoládu. Ve mně se zatajil dech, protože oříšková čokoláda, to byl můj sen! A dodneška je, i když se k ní přidala kachna a pivo! (směje se) Přišla jsem na jeviště, přistavili mi k mikrofonu židli a já spustila: „Mým domovem ztichlá je putyka, mou touhou je sklenice plná...“ Maminka omdlela, tatínek utekl, ale tu oříškovou čokoládu jsem získala!“ (směje se)

Písnička se ale hodila k prostředí, kde jste vyrůstala, protože tím byl pivovar…
„Narodila jsem se na Vinohradech a rovnou z porodnice mě přinesli do pivovaru, kde byl tatínek sládkem. Na slavném pivovarském dvoře, kde Vlasta Burian nebo Voskovec s Werichem točili svoje filmy, jsem prožívala dětství. Měl kouzelnou atmosféru. Voskovce, Wericha, Buriana, ale i Chaplina, Laurela a Hardyho jsem vždycky milovala. Od dětství obdivuji klauny a komiky. Už tehdy jsem vnímala humor jako jeden z největších pokladů. Záhy jsem pochopila, že jde o prostředek, kterým lze překonávat různá životní úskalí.“

Milovala jste divadlo, přesto jste šla na grafickou školu. Proč?

„Prostě to byla taková volba a nelituji toho. Ve škole se mi líbilo. Odmaturovala jsem s vyznamenáním. Mám 'papíry' na technickou a výtvarnou redaktorku. Kdyby se nestalo, co se stalo, a já nenastoupila do Semaforu, asi bych vystudovala vysokou školu grafickou někde v zahraničí – v Německu nebo ve Švédsku. Ale divadlu bych se stejně věnovala. To cítím v kříži.“

Ovšem grafiku jste už pak nevyužila…
„V divadle zatím ne. Ale mám kamarády grafiky, které obdivuji. A dokonce jsem jednou dostala nabídku na výstavu! Ovlivnil mě totiž Miroslav Horníček, kterého jsem nesmírně ctila, nejen jako herce a autora, ale i jako výtvarníka. Dělal překrásné koláže a pod jeho vlivem jsem s nimi začala i já. Asi se k tomu někdy vrátím, zatím na to ale není čas. I když – jsou to vlastně jenom výmluvy. Čas by se našel, jen se k tomu jaksi nemůžu propracovat. A třeba je to dobře. Ty moje mazanice by ještě mohly někoho postrašit!“ (směje se)

Vaši pěveckou kariéru odstartovala výhra v soutěži Talent 70. A mimochodem – zvítězila jste se šansonem, že?
„No ano! Nebylo mi tehdy ani dvacet a zpívala jsem před odbornou porotou, kterou vedl Karel Vlach, šanson, který začínal slovy: Už deset let nám láska slouží… Vyhrála jsem a dostala Zlatého dudlíka na růžové stuze. Karel Vlach mě tak pasoval na mimino v showbyznysu. Jenže já tehdy došla domů pouze se stuhou. A dudlík nikde. Byla jsem tak nešťastná! Ráno jsem vstala o půl čtvrté a jela do tehdejšího Parku kultury a oddechu, kde jsem ho našla v louži. To bylo radosti! (směje se) Vítězství mě povzbudilo v tom, že jsem šla na konkurz do Semaforu.“

Opět se šansonem?
„S tím samým! Pamatuju si to přesně. Vypravila jsem se tam 18. května 1970 v 17 hodin. Přišla jsem do Semaforu jako slušné děvče s kytarou a v minisukni. V hledišti seděli Jiří Suchý a Ferdinand Havlík a já spustila: Už deset let nám láska slouží… A z hlediště se ozvalo: „Něco rychlejšího by tam nebylo?“ Tak jsem přidala Život je jen náhoda. Oni se chvíli radili a pak mi nabídli externí spolupráci na rok.“

Vaším prvním jevištním partnerem byl hned Jiří Suchý?
„Budete se divit, ale byl to německý ovčák, fena Daisy! Ve hře Člověk z půdy měl jméno Dusík. Oba jsme milovali oříškovou čokoládu, a abychom se skamarádili, pochutnávali jsme si na ní v parku. Pak přišla generálka. Já hrála Červenou Karkulku a Dusík byl můj vlk. Vtrhli jsme na jeviště, kde hrál Jiří Suchý zápornou postavu. Měl na sobě široké kalhoty a lezl po žebříku na půdu. Dusík vypozoroval, že je tam nepřítel, skočil po něm a zakousl se do těch kalhot! Já bych to tak hrála pořád, ale Jiří Suchý byl zásadně proti.“ (směje se)

A tak odstartovala vaše kariéra v Semaforu…
„Ano, Semafor je můj druhý domov. Prožila jsem tam chvíle různobarevné, setkala se s osobnostmi, které ovlivnily můj život, vyučila jsem se jevištní praxi. A všechny úrazy, jaké jsem kdy měla, se staly právě na jevišti divadla Semafor. Odtud mě odnášeli do sanitky s přetrhanými vazy a výronem v kotníku. Tady jsem si pochroumala vše, co se pochroumat dá. Tady jsem zažila radost, která se přenesla na diváky, a vznikly chvíle, na které se nezapomíná. Mám to tam ráda.“

Vaší nejslavnější postavou je Žofie Melicharová. Pamatujete si, jak vznikla?
„Jiří Suchý se jednoho dne rozhodl vrátit k postavě Jonáše, kterou opustil po smrti Jiřího Šlitra. Napsal hru Jonáš, dejme tomu v úterý, a vymyslel nového partnera: oddanou hospodyni Žofii Melicharovou, která stárnoucího kabaretiéra Jonáše tajně miluje a vzhlíží k němu. Navíc vaří výborné knedlíky s vajíčkem, které má pan Jonáš rád, a ještě ke všemu hraje na saxofon, který se k ní hodí jak k praseti kost! A tak se zrodil ženský klaun. Jirka postavu vymyslel a já jí vdechla duši. Abych pravdu řekla, šlo to samo.“

Proč hrála zrovna na saxofon?
„Byl to nápad Jiřího Suchého, který jednoho dne prohodil: „Nebylo by špatný, kdybychom se oba dva objevili na jevišti se saxofony.“ Jenomže on na to zapomněl, ale já ne. Šla jsem za Evženem Jegorovem a prosila o pomoc. Dal mi základní lekce a řekl: „Zajeď někam do přírody, ty němé tváře ti nadávat nebudou. A tak jsem cvičila v holubníku, v kurníku, až jedna slepice přestala snášet. (směje se) To je fakt pravda! Horší to ale bylo v pražském bytě.“ 

Proč?

„Pilně jsem trénovala, pak jsem vyšla ven a jeden soused mi řekl: „Jé, ty tady taky bydlíš? To tě lituju, tady nějakej blbec pořád hraje na saxofon!“ (směje se) Hraju na něj dodnes a docela ráda.“

A není to zdaleka jediný nástroj. Které to jsou ještě?
„Jako dítě jsem hrála na piáno a jeden čas jsem chtěla být klavírní virtuoska. Moc mě to bavilo. Hned jak jsem přišla ze školy, odhodila jsem brašnu a hrála. Když jsem pod stromeček dostala klavírní výtah Rusalky, byl to nejlepší dárek! Operu jsem milovala. Pak se přidala flétna, kytara, banjo… Na všechny jsem se učila sama. Později mě Pavel Jurkovič, sběratel středověkých hudebních nástrojů, učil hrát na ně. Na trumšajt, kantele, tamburínku, smyčcový žaltář nebo na kastaněty. Těchto nástrojů se dotýkám dodnes. A učila jsem se i na loutnu.“

V poslední době se točí hodně filmů a seriálů, vás v nich ale nevídáme. Proč?
„No, víte, dostávala jsem různé zajímavé nabídky, které jsem kvůli provozu našeho divadla nemohla přijmout. Já jsem v Semaforu byla vždycky tak zaneprázdněná, že jsem ani neměla čas přemýšlet o tom, co by bylo, kdyby… To je otázka, ale já už si ji nepokládám. Jsem spokojená, že kráčím cestou hudby, humoru a poezie. Navíc mám takovou povahu, že se musím svěřenému úkolu věnovat pořádně, s plným nasazením. A teď jsem si udělala radost svým recitálem. Tam jsem to já, Jitka Molavcová, a představím se divákům jinak než v divadelní formě, ve které mě znají.”

Pivovar, kde ožíval film

Místem, kde Jitka Molavcová vyrůstala, byl Měšťanský pivovar na Královských Vinohradech v Korunní ulici. Ten byl otevřen už v roce 1893, tedy v době, kdy Vinohrady ještě nepatřily k Praze. Jde o místo, které je spojeno s počátky dějin filmu na našem území. Dismas Šlambor (alias Viktor Ponrepo) zde provozoval svůj první kinematograf, v letech 1921 – 33 zde stály filmové ateliéry společnosti A-B.

Vznikla zde spousta známých filmů, mezi nimi i C. a k. polní maršálek (1930) s Vlastou Burianem anebo Pudr a benzin (1931) s Voskovcem a Werichem. Výroba piva skončila za války, avšak sladovna se používala až do roku 2000, kdy pivovar vyhořel. „Mé dětství tak lehlo popelem,“ komentovala to herečka. Dnes najdeme ve sklepních prostorách spilky bývalého pivovaru obnovený minipivovar.

Splněný sen

Recitálem plným šansonů Láska, to (ne)jsou jen písmena si Jitka Molavcová splnila sen. „Šansony mám moc ráda. A když je mi nějaký nabídnut, zatetelím se radostí,“ svěřila se. V jejím sólovém pořadu najdete vše, co je jí blízké. „Láska je v životě moc důležitá. A v tom mém recitálu je propojena láska k hudbě samotné, šansonu, písni, mluvenému slovu, hudebnímu instrumentu a k lidem. Přijďte a pochopíte,“ zve herečka. Pražskému publiku se představí 16. dubna v 19 hodin v gotických prostorách Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, s pořadem však bude jezdit i jinde po republice.

Za Dolly má Thálii 

Za hlavní roli vdovy Leviové v muzikálu Hello, Dolly v Hudebním divadle Karlín získala Jitka Molavcová v roce 1996 Cenu Thálie. „To byla nádherná role, velice náročná, pěvecky, herecky i fyzicky. Říkala jsem, že to není lehká atletika, že to je těžká atletika. To se to hublo,“ směje se herečka, která odehrála bez alternace během sedmi let přes sto vyprodaných repríz. Bylo to v době, kdy Divadlo Semafor sídlilo dole v Karlínku (suterén HD Karlín – pozn. red.). „Bývalo to tak, že dole hrál Jiří Suchý své představení a my to měli tak vypočítané, že po přestávce nahoru, zazpíval se mnou písničku Hello, Dolly, zase seběhl dolů a pokračoval v semaforském představení,“ prozradila.

Nejdelší parťáctví

Většina diváků má Jitku Molavcovou neodmyslitelně spojenou s Jiřím Suchým, se kterým v divadle hrají téměř padesát let. A pořád jim to klape! „My jsme se vždycky spolu domluvili. Jsme asi šťastná znamení – on Váhy, já Ryba. Rozumíme si. I když někdy jsme chvilku mlčeli, zase jsme pokračovali dál. Nikdy jsme nebouchli dveřmi. Jsem šťastná, že v době, kdy se všichni rozcházejí, jsme se my dva nepohádali,“ svěřila herečka.

„Často spolu jezdíme na zájezdy, v autě pracujeme, zpíváme, a to jsou stovky kilometrů, kdy si povídáme, probíráme nejen život, ale i hry Divadla Semafor. On neustále píše nové a nové věci a společně je pak konzultujeme. Jsem jeho první čtenář. Takže se vídáme i mimo, ale rozhodně nejvíce je to v divadle. Jsme stále pospolu a rádi. Někteří nám říkají, že za těch skoro padesát let už asi patříme do Guinnessovy knihy rekordů,“ dodala s úsměvem.

VIDEO: Olga Sommerová natáčí dokument Legenda Suchý 

Video
délka: 03:50

Olga Sommerová natáčí dokument Legenda Suchý HitHit.cz

Fotogalerie
59 fotografií