7°C
Jak se za rok proměnil váš život?
„Kompletně! Nečekal jsem, že Eurovize bude mít takový dopad na to, co dělám. Povedlo se podepsat smlouvu s hudebním vydavatelstvím BMG, také mě začalo zastupovat celosvětově Sony Music. Celé to začalo vystoupením na Ukrajině. Toho si všimli v Německu a přišla nabídka podepsat nahrávací smlouvu. Pak už následoval Londýn, Tel Aviv, Riga, kde jsme vystupovali před Eurovizí, a hodně mi to pomohlo se dostat z pouličního muzikanta na pódiového umělce. Samotná soutěž pak přinesla spoustu nadšenců pro mou hudbu.“
Někteří vám prorokovali, že to nikdy nedokážete. Jak na ně dnes reagujete, když je potkáte?
„Ano, našli se tací. Snažím se ale neohlížet do minulosti. Jistě, že si je pamatuji, ale vlastně se jim ani nedivím. Spíš převládali lidé, kteří netušili, že jsem Čech. Dokonce některá rádia si myslela, že hrají někoho ze zahraničí! Medializace, která díky Eurovizi přišla, mi strašně pomohla. Nastartovala můj vztah s českými fanoušky. První velký rozhovor, který jsem dělal, byl právě pro Blesk, který mi věřil ještě před vyhlášením, že postupuji na Eurovizi. Za to díky! Je fajn pocit, když vám někdo věří.“
Zpívat jste začínal v průchodu v metru Ládví. Jak se dnes díváte na pouliční umělce?
„Sám vím, jak dlouhá je cesta nahoru. Když se snažíte prorazit hudbou, tak nemáte normální práci, peníze, a žijete svým snem, který se nemusí splnit. Jako umělec čekáte na příležitost, která nemusí přijít. Takže jim držím palce a vzkazuju jim, ať makají dál.“
Po podpisu nahrávací smlouvy v Mnichově jste sliboval vydání desky. To se ale dosud nestalo. Proč?
„Někdy je lepší zvolit jinou prioritu, takže deska se posunula o rok. Pro mě byla na prvním místě Eurovize.“
Co byl váš největší úspěch v zahraničí po soutěži?
„Den po vydání songu Me Gusta jsem hrál v Madridu pro sedmnáct tisíc lidí a ta hala si můj nový song zpívala se mnou. To jsou ty snové okamžiky, kdy nevěříte tomu, co prožíváte, a máte husí kůži po celém těle. Byl to hodně silný okamžik.“
Od jistého momentu si vaši fanoušci začali stěžovat, že jste se změnil, že už s nimi tolik nekomunikujete.
„Je to pravda. Přišel moment, kdy jsem si sám potřeboval srovnat, jak moc chci být veřejný majetek. Přes noc jsem se stal známým a najednou nebylo místo, kam se schovat. Potřeboval jsem si uvědomit sám sebe, mít chvilku pro sebe, aby mě to zase začalo všechno naplňovat a bavit.“
Když jste si obarvil vlasy, nepřišly jen pochvalné reakce, ale také spousta kritiky. Jak se to poslouchá?
„Nikdy se to neposlouchá hezky. Ať se to týká čehokoliv – vizáže, hudby, pohybů… Kamarádi si ze mě dělají legraci, že jsem jako epileptický Hurvínek! Vždy a u všeho bude nějaká reakce. Hodně jsem slýchával, že jsem gay, což mi v jednadvacátém století nepřijde jako urážka. Je mi vlastně jedno, co si kdo myslí. Narodil jsem se jako heterosexuál a odmítám třídit lidi podle orientace. Vlastně o tom odmítám i přemýšlet. Homosexuální komunita by ale podle mne měla mít u nás větší podporu, proto jsem v rámci Prague Pride vystoupil na Křižíkově fontáně.“
Na 3. dubna chystáte koncert v pražském Fóru Karlín. Jaký bude?
„Devět let jsem čekal, až ho budu moci udělat. Chci, aby šokoval, motivoval a snad i inspiroval. Bude to větší, než většina očekává. Když jsme do toho šli, tak jsme nevěděli, jestli to vyprodáme, protože tato zkušenost nám chyběla. Věřil jsem ale ve své fanoušky a ti to potvrdili, za což jsem jim vděčný. Je téměř vyprodáno, zbývá jen pár lístků.“
V čem bude tento koncert jiný?
„Nazývám to, že to bude sociální událost. Chci, aby divák, který přijde, když uvidí pódium, pronesl, že nic takového ještě neviděl. Právě proto jsem se spojil s Martinem Hruškou, který dělal pro takové umělce, jako je třeba Madonna, a už teď můžu prozradit, že to, co jsme spolu vymysleli, všechny nadchne. Doufám.“
Před necelým týdnem byly vyhlášeny Ceny Anděl, kde jste získal nominaci na objev roku. Mrzí vás, že jste ji neproměnil?
„Nedělám hudbu pro odbornou porotu. Vždy jsem považoval za důležitější, co na mé songy říkají lidé, kteří ji poslouchají. Neříkám, že by mne to nepotěšilo, ale můj život není o cenách a soškách. Takže žádný stres!“
Trnitá cesta ke zpívání
Začínal jako manekýn, ale svět modelingu nebyl takový, jak si představoval. „Není tam žádné slitování s lidmi. Jsou tam třináctileté holky, které stojí před fotografem nahoře bez. To nějak moje morálka nedávala. Bydlel jsem na bytě s osmi kluky, kteří se ve čtyři ráno vraceli zfetovaní. Od drog mám velký odstup. Bohužel v tomto byznysu jsou častá záležitost,“ popisoval před rokem v rozhovoru pro Blesk. „Taky jsem odmítal prosazovat se přes postel, a to byl problém,“ vysvětlil, proč s tím definitivně seknul a rozhodl se věnovat hudbě. „Hrál jsem v metru, na Staroměstském náměstí. Objížděli jsme evropská města jako Hamburk nebo Vídeň. To trvalo rok, kdy jsem si vydělal nějaké peníze a z těch zaplatil svůj první klip,“ popsal.
VIDEO: Mikolas o focení ve spodním prádle
Mikolas o focení ve spodním prádle Markéta Reinischová, Jan Jedlička
