9°C
Tomáš Běhal, který působí už osmým rokem v divadle Toymachine, není žádným loutkářem amatérem. Studoval katedru loutkařství na DAMU, kde hraní propadl ještě více díky vedoucímu ročníku, kterým byl Marek Bečka z Buchet a Loutek. Následně se Tomášovi povedlo dostat na stáž do Berlína, kde se učil pod vedením otce německých loutkářů a loutkářek Hartmuta Lorenze. A teď baví nejen pražské děti oživlými hračkami. Byla ale tato profese už jeho dětským snem?
Chtěl jsem být popelář i patolog
„Rozhodně mě nenapadlo být loutkář (smích). Takže absolutní klasika: popelář, prezident, obecně politika mě bavila, takže politik. Chodil jsem jako malý ministrovat a moc se mi ta atmosféra v sakrálních prostorech líbila, takže jsem chtěl být chvilku knězem, pak zase patologem,“ říkal se smíchem, že i když si už jako malý rád hrál, ve snu by ho nenapadlo, že se bude jednoho dne touto zábavou živit.
Konzervatoř mi doma zatrhli
V deváté třídě pak toužil po konzervatoři. Jenže doma s nápadem nepochodil. „Maminka mi to tehdy zakázala, abych prý měl nejdříve pořádnou maturitu, protože divadlo je prý kočovný způsob života, a pak si můžu dělat, co chci. Tak jsem šel na stavební průmyslovku do Hradce Králové. A měla pravdu, kočovný život k tomuto řemeslu patří,“ prozradil.
Malý loutkář
Náznaky, že je této profesi předurčen, byly už v jeho dětství. Už jako malý si totiž rád hrál s plyšáky a dalšími hračkami. „Strkal jsem je před svoji lampičku a hrál tak divadlo pro svoji maminku a bráchu… Jinak k nám jezdilo do školy loutkové divadlo Jiřího Poledni z Hradce Králové nebo se jezdilo jinam, na divadla jako Drak a to vždycky byl pro mě ohromný zážitek,“ vzpomíná na zárodky své loutkářské kariéry, které jej přivedly na jeho cestě až sem.
Přestože se svět každým dnem modernizuje, loutkářská představení mají stále stovky nadšených malých diváků. „Podle mě, když to děláte zajímavě, tak zaujmete,“ říká jednoduše Tomáš k bavení dnešního malého publika, které je doma zvyklé na zábavu z obrazovek monitorů a tabletů.
Baví se ještě děti?
„Samozřejmě se doba změnila a posunula někam jinam. My třeba nevycházíme z loutkářských textů. Texty vznikají během zkoušení, a proto nemáme ani scénáře, ten většinou vznikne, když potřebujeme překlad do nějakého cizího jazyka. Ale pokud se starším textem pracuji, například jsme takhle vycházeli z textu pro našeho Fausta, zápis je ze začátku 20. století. Bylo potřeba jej velmi seškrtat a upravit,“ svěřil.
Ožíváme loutky
Často také hraje pro děti do tří let – takzvaná batolária, kde je třeba snažit se ještě více nežli u těch starších diváků. „Třeba máte loutky, které jsou trikové, umí něco speciálního. Tam je takové pravidlo měnit podněty co každé tři minuty, abyste takhle malé děti zaujali. A pak děti celkem snadno propadají iluzi, že loutka opravdu žije, uvěří, že ta mrtvá hmota opravdu ožila,“ popisoval Tomáš, že když se pak přijdou děti podívat nebo pohrát si s loutkami do zákulisí, některé mají strach si sáhnout na loutku vlka.
Tomáš přitom nehraje pro obrovské ovace, na které bývají lidé v hraných divadlech zvyklí. „Já třeba rád lidi bavím, takže máme rádi, když nám děti do představení zasahují, posouvají děj, smějí se od ucha k uchu, oni vám pak tolik nezatleskají, ale když bylo takhle během představení živo, vím, že je vše v pořádku. Jde o vzájemnou interakci. Mojí filozofií je vtáhnout diváka do děje natolik, že zapomene na všechny věci okolo, může to být i tablet, YouTube nebo televize.“
Loutky, nebo činohra?
Tomáš má zkušenosti nejen s loutkářstvím, ale i činohrou. Která disciplína je pro něj složitější? „Pokud dělám činohru, tak je pro mě velice důležité umět text, aby mě nesvazoval a já si s ním mohl hrát. U loutkového divadla je zase náročná jakási techničnost, kolikrát máte různé vychytávky na loutkách a nebo na scéně, to musí klapat, loutky taky nemluví, takže když hraje víc lidí, je důležité dodržovat základy loutkoherectví,“ vysvětloval, že loutkové divadlo mu přijde komplikovanější na souhru tohoto všeho. Zároveň ho právě na loutkách baví to, že není třeba dlouhého monologu.
„Loutkové divadlo je výtvarné divadlo a to mě velmi inspiruje a baví. Taky u loutek se dá hrát s ohromnou nadsázkou, protože přece už ta loutka je nadsázka. U loutky jsem zjistil, že se za ni mohu schovat a propůjčit jí hlas a je kolikrát lepší herec než já sám,“ prozradil nakonec.
