Čech, který pomáhá uprchlíkům: Pomoc v místě problémů je skutečně nejlepší

Autor: Matěj Hynek - 
5. 3. 2018
06:10

Humanitární pomoc je naší nejlepší možností, jak se bránit přílivu uprchlíků, pojí se s ní však řada problémů. O tom s Blesk Zprávami promluvil Jan Mrkvička z Člověka v tísni. Upozorňuje, že už dávno neplatí, že by se tato pomoc omezovala na to, že by pouze rozdávala lidem to, co právě potřebují. Humanitární organizace se dnes snaží na každém místě trávit pouze tolik času, kolik je nezbytné pro to, aby se místní postavili na vlastní nohy.

Jak dlouhý čas jste strávil v Iráku?

Ze své pozice, kde dohlížím na naši práci všude po světě, bohužel už nemám čas na to, abych někde žil. Naše organizace totiž v současnosti působí ve dvaceti různých zemích. Dříve jsem takhle žil a pracoval v Afghánistánu, potom na Srí Lance po tsunami a během občanské války, ale teď jsou moje cesty spíše krátkodobé.

Do Iráku Člověk v tísni přišel už v roce 2003, působil tam celou dobu až do současnosti?

V Iráku jsme byli od roku 2003. Postupně jsme naši misi v podstatě úplně uzavřeli. Naštěstí nám ale zůstala registrace, takže jsme tam začali pracovat znova, poté co Islámský stát dobyl části Iráku. Začali jsme tak pomáhat lidem, kteří nejdříve před extremisty utíkali a dnes se vrací na osvobozená území.

Místo svého města mají hromadu trosek

Jaká je na místě situace pro běžné lidi, může si jí člověk, který sedí v České republice, vůbec dokázat představit?

Já jsem se dostal do Mosulu, což bylo město, které bylo dlouho okupováno Islámským státem. To vypadá, jako by ho právě zasáhlo zemětřesení. Dřív přitom Mosul platil za výstavní, čisté zelené a krásné město. Dnes je z něj jenom hromada trosek.

Děsivé je, že spousta těch lidí, kterým pomáháme, ve městě zůstala i během bojů. Mluvil jsem s několika rodinami, které i s dětmi zůstaly uprostřed Mosulu. Na jejich domech vidíte zásahy po kulkách ze všech stran. Tak si zkuste představit, v jaké situaci jsou. My se nyní snažíme jim před zimou pomoci alespoň s tím nejzákladnějším, jako je oprava zdí, dveří a oken. Tak aby mohli aspoň topit.

Pokud se nepletu, tak zároveň pomáháte s poskytováním psychologické pomoci, právě především dětem.

Ano, pracujeme v několika desítkách škol. Já jsem ve městě navštívil jednu velkou dívčí školu. Na místě pak pomáháme jednak se školením učitelů, aby uměli pomoci traumatizovaným dětem. Hlavně ale platíme odpolední výuku pro děti. Většina místních dětí totiž v důsledku konfliktu vypadly na několik měsíců až let ze školní výuky a zároveň si prošly nejrůznějšími traumaty.

Naše hodiny jsou tak částečně doučováním a částečně psychosociální aktivity, kterými se je snažíme na chvilku vytrhnout z prostředí jejich rodin, kde se s traumaty války často vyrovnávají mnohem hůře, než v kolektivu dětí, který je veden školenými učiteli.

Taková práce musí být psychicky náročná i pro vaše spolupracovníky.

Taková situace je náročná pro všechny. Nejvíce samozřejmě pro ty děti a jejich učitele. Je to ale náročné i pro naše zaměstnance. V tomto regionu zaměstnáváme Iráčany, Kurdy i Araby a snažíme se mít týmy složené pokud možná co nejvíce multietnicky, aby každý mohl mluvit s „těmi svými“. Zároveň v nejvyšším managementu jsou zkušení profesionálové z Česka i dalších zemí.

Pomáháme i se zásobami vody. A obnovou živností

Vaše hlavní operační centrum máte na kurdském území. Nebyl to v posledních měsících problém vzhledem k napětí, které v regionu panovalo kvůli možnému vyhlášení samostatnosti Kurdistánu?

My máme hlavní kancelář v Erbílu, což je irácké město na většinově kurdském území. Je to totiž jedno z mála opravdu bezpečných míst v regionu. Nedávno, poté, co Kurdové vyhlásili referendum, tak proběhla krátká válka, kdy jsme se báli, aby to nepřerostlo v další velký konflikt. To se naštěstí nestalo. Kurdský sever Iráku je tak stále velmi bezpečný a my tam máme jistotu, že naši lidé tam mohou alespoň v klidu spát, vzhledem k tomu, že jinak pracují na území severní Sýrie a Iráku, kde je to mnohem méně bezpečné.

Jaké všechny projekty realizujete v Iráku a Sýrii?

V zásadě pracujeme na třech základních věcech. Je to školství a pomoc s obnovou obydlí, které jsme již zmiňovali. Při opravách budov pomáháme i se zásobami vody. V první fázi to bývá jenom cisterna s vodou, ale postupně se jim snažíme pomoci opravit rozvody a nastavit ten systém tak, aby dlouhodobě fungoval i bez nás.

Zároveň už začínáme přemýšlet o obnově živností, protože ti lidé přišli o práci. Nyní tak organizujeme veřejné práce a lidi tak zaměstnáváme například při odklízení suti, za což jim dáme nějaký plat, postupně ale přemýšlíme více o tom, jak jim pomoci se zaměstnaností. V Mosulu bychom například chtěli zprovoznit centrum zaměstnanosti, kde bychom nezaměstnané spojovali s firmami, které začnou investovat do obnovy města.

Plot nepomůže, pomoc v místě problému ano

V Česku pravidelně vyvstává debata o účinnosti pomoci přímo na místě, část lidí si stále myslí, že probíhá tak, že „neziskovky“ jen přijedou na místo a „vysypou tam pytel peněz“. Nakolik je realita odlišná?

My máme pravidlo, že většina našich zaměstnanců v místech, kde působíme, jsou místní lidé. To je důležité, protože rozumí místní kultuře. Na jejich práci zároveň dohlížejí experti z Česka i ze zahraničí, kteří se starají o to, aby práce byla efektivní a nešlo jen o rozdávání věcí, o které si lidé řeknou. Snažíme se problémy řešit.

Naše pomoc by vždy měla být časově omezená. Když se na chvíli přesunu do Etiopie, kde pomáháme lidi zásobovat pitnou vodou, tak to není o tom, že někam přivezeme cisternu, nebo, nedej bože, jen nakoupíme vodu v PET lahvích. Pomáháme lidem a místním autoritám nastavit systém tak, aby ho dokázali spravovat, jak co se týká vybírání peněz, tak údržby a tak dále. Naše pomoc je o tom, že když lidé mají problém v určité oblasti, který sami chtějí řešit, tak jim pomůžeme s hledáním řešení.

Pomoc může, podle náročnosti problému, trvat od několika měsíců do několika let. Na konci ale vždy celý projekt vyhodnocujeme. To provádí vždy někdo mimo naší organizaci. Díky tomu máme vždy velmi přesnou zpětnou vazbu.

Měli bychom tedy pomáhat více?

To, že Člověk v tísni má pomáhat, je jasné, od toho tady jsme a máme tvrdá čísla, která dokazují, že co děláme, to funguje. Důležitější otázkou je, zda má pomáhat Česká republika. Podle mě, i vzhledem k tomu, co se děje v naší společnosti, vzhledem k té vlně strachu a obav z nebezpečí, které přichází z venku, je to nejlepší, co můžeme jako stát udělat, je pomáhat v těch zemích, odkud by k nám mohli zamířit například uprchlíci.

Taková pomoc nám dává příležitost být tam a snažit se vyvažovat ty nerovnosti, které je tlačí k nám. Když postavíte nějaký plot kolem hranic, tak ty přesuny, pokud se na migraci podíváme s odstupem desítek až stovek let, nikdy nezastavíte. My to nemusíme dělat, podle mě je to ale chytrá volba. I z důvodu zájmů o naši bezpečnost.

Jak potom vnímáte příspěvek kampaní, jako je váš Skutečný dárek, případně Dárek pro život UNICEF, kde lidé kupují poukazy na konkrétní pomoc?

Není to tak, že bychom peníze ze Skutečného dárku utráceli jenom o Vánocích, kdy se pravidelně vybere největší částka. Snažíme se tyto prostředky používat v rámci našeho širšího působení tak, aby to byly skutečně ty zakoupené dárky, ale zároveň aby to mělo tu logiku a kontrolu jak finanční, tak projektovou.

A mají podobné kampaně vliv i na to, jak lidé v Česku obecně vnímají humanitární organizace, tím, že vidí, jakou konkrétní podobu jejich příspěvek bude mít?

Myslím, že ano. Spousta lidí začne tím, že koupí nějaký dárek, potom se podívají na webové stránky, vidí, k čemu jejich příspěvek vedl, a potom se přihlásí do nějakého dlouhodobého programu, jako je Skutečná pomoc, nebo Klub přátel Člověka v tísni. Díky dárku tak nakouknou „pod pokličku a vidí jak čísla, tak skutečné příběhy lidí a díky tomu vidí, k čemu to celé je.

Vy jste zároveň skutečně nezávislou organizací. Komplikuje vám práci to, že nad sebou nemáte oporu velké organizace, jako například programy, které fungují pod křídly OSN?

Je to komplikované, ale zároveň nám to dává svobodu. Všechno, co děláme, děláme na základě projektů. O ty projekty musíme soutěžit. Nikdo nám ale neříká, co přesně máme dělat.

Je to tak, že například česká vláda řekne, že by chtěla pomoci v Sýrii nebo Iráku a uvolní na to nějaké peníze. My o ně spolu s dalšími organizacemi soutěžíme tak, že jí předložíme projekt, který má přesný rozpočet, přesně vysvětluje, čeho bychom chtěli dosáhnout. Dárci na základě těchto projektů rozhodnou, komu svěří své prostředky a organizace pak zpětně dokládají, jak přesně s prostředky naložila.

Je to náročné i tím, že máme asi 200 projektů. Naším jediným dárcem ale není česká vláda. Soutěžíme i o evropské peníze. V současnosti je naším největším dárcem britská vláda. Tam si snad dokážete představit, mezi jak silnou konkurenci se dostáváme. Zároveň mám i já skvělou zpětnou vazbu od našich dárců, kteří si naší práce cení, a myslím, že jsme v tomto již přesáhli hranice České republiky.

Získávání peněz na humanitární pomoc je obtížné

Nestává se, že se při vypsání některých grantů objeví i jednorázové organizace, které se ucházejí pouze o jediný grant, jako se to občas stává u jinak zaměřených neziskových organizací?

To se nestává. Humanitární pomoc je dnes tak profesionalizovaná a získávání peněz tak obtížné, že na ně nedosáhne nikdo, kdo nezvládne bezchybně připravit svůj projekt a neprokáže své zkušenosti z minulosti.

Hrozí to jen, když se objeví velká katastrofa. Já to v minulosti zažil například na Srí Lance, kdy se po tsunami vybrala velká spousta peněz od lidí, kteří reagovali na spoty v televizi, nebo inzeráty. Peníze se tak dostaly k velkému množství spolků, které třeba přišly s dobrou vůlí, ale tím, že nevěděly, jak taková pomoc funguje a jak se koordinuje, i třeba domluvou tím, kdo bude pomáhat kde, tak nám hodně komplikovaly život. Nestává se ale, že by takovým organizacím přispěl velký dárce.

Zmínil jste, že se ale stává, že v jednom regionu působí více organizací. Jak se potom humanitární pomoc koordinuje?

To se naštěstí stává, protože nikdo by sám na pokrytí rozsáhlého problému nestačil. Například v Iráku, kde máte válku a přes tři miliony vnitřních uprchlíků, tak pomoci všem není v silách nikoho.

Samozřejmě existují standardní koordinační mechanismy. Například když pomáháte se vzděláváním, tak se jednou za dva týdny sejdete se všemi organizacemi, které v té oblasti pomáhají se vzděláváním. Není tam nikdo, kdo by tomu velel, ale každý ví, že se musíme domluvit.

Dám příklad na programu veřejných prací. Kdyby na stejném místě fungoval náš program, kde bychom vypláceli dejme tomu dva dolary denně, a zároveň cizí, který by platil pět, tak ani jeden z těch programů nebude fungovat.

Vždy se tak musíme potkat u kulatého stolu, ideálně i s místní vládou a domluvit se na tom, kdo bude pomáhat kde. Velmi často se tak potkáváme a domlouváme například to, že v rámci regionu působí dvě organizace na jednom místě a o pár kilometrů dále nepomáhá nikdo. Řeší se tak, kdo se nejsnáze přesune.

Když je „odměnou“ za pomoc smrt

Stává se, že vás například místní vláda nechce do určitých oblastí pustit? V poslední době se takto mluvilo především o Barmě, která nechtěla humanitární pracovníky pustit do oblastí obývaných Rohingy.

To se stává téměř neustále. Když jste zmínil tu Barmu, tak tam slavíme nedávný úspěch, kdy se nám k Rohingům podařilo dostat jak ze strany Barmy, tak ze strany Bangladéše. Bylo to ale velmi obtížné. Stejně tak v Sýrii je mnoho míst, kam nás ta či ona mocenská skupina z různých důvodů nechce pustit. Zároveň je spousta míst, kam se nedostaneme kvůli tomu, že bezpečnostní rizika jsou na místě příliš vysoká.

A jak probíhá vyjednávání o politických důvodech?

I když žijeme v čím dál složitějším světě, tak tyto vyjednávání jsou vlastně velmi jednoduchá. Máme v podstatě jedinou možnost. Striktně opakujeme, že jsme neutrální a nestranní a příjemce pomoci vybíráme na základě přesných kritérií. Na základě toho se vlády musí rozhodnout, jestli nás někam pustí nebo ne. Pokud nás nikam nepustí, tak nemáme možnost, jak to rozhodnutí mocensky zvrátit.

A jaké to je z pohledu bezpečnosti, jste v opravdu bezpečných oblastech, nebo se někdy musíte „rychle sbalit“ a přesunout se?

My neposkytujeme například zdravotní péči, takže se nedostaneme do oblastí, kde se aktivně bojuje. Nechceme riskovat životy našich lidí. Často jsme ale jedni z prvních, kteří do oblasti přijdou poté, co se v ní dobojovalo. Často se tak stane, že se z nějaké oblasti musíme dočasně stáhnout. Zaměstnáváme proto lidi, kteří sledují veškeré možné informační zdroje. Bohužel i v naší organizaci v minulosti došlo i k fatálním následkům a úmrtím našich zaměstnanců. Ať proto, že nebyli ve zcela bezpečné oblasti, nebo došlo k útoku vyloženě na humanitární pracovníky. 

Video Irácké protiteroristické jednotky prohledávají tunely zbudované islamisty - Reuters
480p 360p 240p

Doporučujeme
yokky ( 5. března 2018 14:06 )

to je chujoviny,,,,,skoc do macochy,,,,,☠💀☠🤡🤡🤑🤑

naidka ( 5. března 2018 10:33 )

" Humanitární organizace se dnes snaží na každém místě trávit pouze tolik času, kolik je nezbytné pro to, aby se místní postavili na vlastní nohy." Tak oni se postaví na vlastní nohy a potom hurá do Evropy, ne.

mazliva.samicka ( 5. března 2018 08:49 )

No to bude..megaoud....

listure ( 5. března 2018 08:40 )

Hlavně jestli on za tu pomoc nechce od uprchlíků sex....

Zobrazit celou diskusi
1080p 720p 360p
Další videa